S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat

S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky nebyla špatná hra, ba naopak. Ale přesto měla své mouchy. Některým vadila umělá inteligence, jiným zase lineárnost... A tak celkově se našla velká spousta stěžujících si hráčů, kteří své názory prezentovali v nejrůznějších diskusích. Autoři si fóra pročetli a pokusili se třetí přírůstek do série pořádně vypilovat.

Zóna tropí hlouposti

Na rozdíl od Clear Sky, který byl prequelem, Call of Pripyat navazuje tam, kde Shadow of Chernobyl skončil. V Zóně se začnou dít věci, které ukrajinská vláda nehodlá tolerovat, a proto tam vyšle několik helikoptér doslova napěchovaných vojáky. Ovšem Zóna není místo, které změníte vojenskou silou, ať je velká, jak chce. Všechny helikoptéry jsou ztraceny, jejich posádky se nehlásí a ukrajinská vláda zuří. K dalším vojenským zásahům však nemá dostatek kuráže, a proto vyšle jediného vyšetřovatele, zkušeného stalkera, vás.

Hru tedy začínáte s docela slušnou výbavou a předem danou linií příběhových úkolů. Přílišné linearity se však obávat nemusíte, neboť vedle hlavních úkolů je po mapě vždy roztroušena velká dávka vedlejších, které vám poskytnou nenucenou, a proto velmi příjemnou túru po nových lokacích Zóny. 

Ukrajinská trojka

Na rozdíl od minulých dílů je zdejší herní plocha rozdělena na tři části, mezi nimiž zprvu nemůžete volně cestovat. A ačkoliv může pouhá trojice herních oblastí působit skromně, pravda je taková, že každá oblast je rozlehlá a přímo prošpikovaná zajímavostmi. Autoři si byli moc dobře vědomi toho, že potřetí už Zóna nebude mít onen drtivý moment překvapení, a proto na prostředí náležitě přitlačili. Ať už vaše kroky povedou kamkoliv, vždy narazíte na nějakou ruinu budovy, rozpadající se továrnu či malou skupinku konkurenčních stalkerů. Kapitolou samou o sobě jsou anomálie, kterých už není takové množství jako v Shadow of Chernobyl, ale o to zajímavější jsou. Například jezírko s vodními kopci, farma s neustále hořící zemí nebo teleportační anomálie mají opravdu něco do sebe, a to ještě nemluvíme o takzvaném ohnivém cirkusu... Každá lokace má jistý krajinný charakter, díky němuž se odlišuje od ostatních. Mezitím co na začátku často smočíte boty v mokřadech a společnost vám budou dělat nejrůznější vraky lodí, poslední lokace – Pripyat – je vzhledově na hranici Silent Hillu. Prázdné ulice, nejrůznější stínohry a zákoutí, zmar a samozřejmě i mutanti vytvářejí atmosféru, za jakou by se nemusela stydět leckterá hororová hra.

A tomuto dojmu napomáhá i grafika, která sice může být obviňována ze zastaralosti, ale pravdou je, že to hře zkrátka sluší. Autoři na engine sice stále lepí nové vymoženosti (DX11 kupříkladu), ale jádro zůstává stejné a je to právě to jádro, díky němuž je S.T.A.L.K.E.R. esencí atmosféry. Rezavý, zašlý vzhled budov a celkově značně ponurý ráz krajiny totiž ke své funkčnosti nepotřebují vyloženě nablýskanou grafiku, ale grafiku surovou.

Vy jste se zase kochal?

Fáze kochání se okolím však jednoho dne musí přejít a v ten moment nastupuje promyšlená herní náplň. Jednotlivé úkoly jsou pokaždé lehce odlišné a od těch jednoduchých, kdy je potřeba někomu něco zanést, se přehoupávají přes zabíjení či války „gangů“ až k jistému druhu detektivní práce. Příběhové úkoly jsou samozřejmě o třídu výš. Každý vás zavede na pěknou lokaci, která sice z dáli může vypadat pustě a nezajímavě, ale jakmile se k ní přiblížíte, okamžitě na vás vybalí své trumfy. Připravte se na zabíjení oživlých anomálií, průchody minovým polem, hledání cesty na nedostupnou plošinu a podobně.

Takže ano, nudit se po většinu času rozhodně nebudete a pod tím je podepsána také kódová vyzrálost. Zasekávání postav je už opravdu vzácný jev a dá se řešit vyhrabáním nějakého quicksavu. Pády se během hraní nekonaly vůbec a i přes přidaný grafický obsah je hra stále relativně svižná. Respawny nepřátel, kvůli nimž nejeden hráč s původní hrou praštil, už také nejsou tak časté a všechny nabrané úkoly se nám podařilo dokončit (nejsou časově omezené). Snad jen malou výtku vůči umělé inteligenci si neodpustíme – zkrátka a dobře, je jedno jestli se jedná o člověka, mutanta nebo zvíře, všichni jsou občas schopní psích kusů. Nový S.T.A.L.K.E.R. se však i přes občas neohrabanou umělou inteligenci dostal na úroveň hry, která vám nehází klacky pod nohy a snaží se být uživatelsky příjemnou.

Vaříme z anomálií

Bohužel se již dostavuje jakýsi pocit vaření. V tomto případě se stále vaří z docela chutné anomálie, nicméně hra už na zkušené hráče nedokáže zapůsobit tak mocně jako její starší sourozenci. Jednoduše řečeno, takhle měl vypadat už první S.T.A.L.K.E.R. a autorům se to povedlo až na třetí pokus. Moment překvapení je proto pryč a u hry, která vsází především na mocnou atmosféru a kouzlo Zóny, je to zcela zásadní chyba. Vezmeme-li v potaz, že po hratelnostní stránce se prakticky nic nezměnilo, vychází nám z nového S.T.A.L.K.E.R.a hra, která je sice kvalitní a příjemně se hraje, nicméně zajímat bude pouze hráče, kterým Zóna učarovala a nedají na první dva díly dopustit. Všichni ostatní budou mít tendence se jí vyhnout, a to je právě ta největší škoda. Pokud jste prozatím s ponurým světel stalkerů neměli tu čest, rozhodně začněte touto hrou.