Stalin vs. Martians

Pobavení. Zoufalství. Překvapení. Nuda. Nevíra. Frustrace. Šok. Nadšení. Strach. Ano, jedním z pocitů, který mi proletěl tělem při hraní Stalin vs. Martians byl pravý a nefalšovaný strach z toho, co obsadilo gigabajt na mém pevném disku. Možná by spojení „počítačový virus“ mohlo zahrnovat i podivné ukrajinské hry? Vlastně ne, protože hned po strachu přišla radost. Radost z úchylné hry. A pak pocity vysoko nad rozlišovacími schopnostmi lidské bytosti. Po dohrání poslední mise padlo rozhodnutí, že tento interaktivní kabaret se nedá seriózně recenzovat. Možná přiblížit - ale zkuste někomu vyprávět psychedelický sen. Na posluchače nepřenesete, jak s vámi Morfeus mlátil ode zdi ke zdi. Bude to jen zábavné povídání. A následky budete muset řešit až na měkké pohovce u pana doktora. Ale ani on nepochopí, co jste viděli...

Dvacetimetrový Stalin stojící proti bandě kapkovitých Marťanů, kteří vydávají zvuky jako miliardy vyhladovělých křečků, když spatří sýpku plnou zrní, to je pohled neodvratně vypálený do šedé kůry mozkové. Vývojáři studia Dreamlore jsou si schopnosti ničit synapse uživatele vědomi a pálí jeden absurdní obraz za druhým. Také znásilňují uši tradičním ukrajinským punkrockem a metalem, do kterého zní výkřiky umírajících vojáků. Atmosféru hry lze nejlépe přiblížit jako setkání filmu Mars útočí! a hry Cannon Fodder (aktuálně nový přírůstek na GOG).

Formálně je Stalin vs. Martians akční strategie z období druhé světové války. Zatímco ze západu do Sovětského svazu zakusují zuby nacisté, na východě začínají imperialističtí Marťané obsazovat města, krást ropu a unášet lidi. Stalin se dostává mezi uzavírající se nůžky a je chmurný. Jenže má v zásobě tajnou zbraň – sovětské soudruhy. Nás mnogo, dí Josif Vissarionovič Džugašvili a posílá část Rudé armády na východní frontu. Poučeno německým blitzkriegem, nezatěžuje vás velitelství stavbou základny nebo složitými logistickými operacemi. Prostě dostanete tanky a vojáky a hrnete je na mimozemské zrůdy, až z nich chapadla létají. Základní a jediná strategie zní: valit to na ně, dokud dýchají. Sem tam se sice nabídne možnost udělat brilantní útok zezadu, ale kdo by se s něčím takovým obtěžoval, když frontální konfrontace přináší nejlepší výsledky.

Po několika misích je jasné, že jakýkoliv pravověrný stratég musí mít při hraní kýbl pod stolem. Svižnost a bezproblémovost, s jakou hra uhání až do konce, z ní dělá čistou arkádu. Z Marťanů dokonce vypadávají bonusy (kredity pro volání posil, lékárničky, zlepšení zbraní a tak dále) a při přesilovce stačí pustit všem vojákům ruskou hymnu, aby se dostali do vlasteneckého sebevražedného nadšení anebo jim nabídnout anthraxové náboje, případně zavolat KGB. U žádného bonusu nebo nové jednotky není popis vlastností, takže si na všechno musíte přijít metodou pokus-omyl. Jako strategie je Stalin vs. Martians průšvih. To samé platí o vizuálech, ovšem hudební doprovod lze brát jako poučný průřez současnou ukrajinskou punkrockovou scénou. Ani hlášky nejsou tak špatné, namísto: „Ano, pane!“ a „Provedu!“ slyšíme: „Nauč se rusky, nebo zemři!“ a: „Jmenuji se Ivan a mám tě rád.“ Z větší části ovšem hra dopadá na štíru (dále započítejte: nepohodlné ovládání, zmatené přesuny vojáků, zbytečné infoprvky na spodku obrazovky, nulový scénář). Proč jí tedy recenzujeme? A hlavně, JAK jí recenzovat? Osvětlení se nachází v poznámkovém bloku vedle klávesnice recenzenta. První postřeh vedený jasným ostrým písmem říká: „Oni to snad myslí vážně!“ Následují řádky plné „sebereflexe“ a „stereotypů“ a „za tohle půjdou bručet“ a „nenenene, nebudu to hrát“. Na konci druhé stránky je roztřeseným škrabopisem zvěčněno: „Průšvih. Neřešitelný problém.“

Bylo by jednoduché hru popravit na katově špalku, protože nepřináší nic zábavného, kromě halucinogenních výjevů. Jenže pravá zábava leží mezi jednotlivými misemi, v popisu úkolů, v animacích a videoklipech, které jsou všechno, jen ne normální. Podívejte se schválně na oficiální stránku Dreamlore, kde jsou některé lahůdky vypíchnuty. Ano, Stalin tančící za doprovodu kapely, kde zpívá obří muchomůrka a ve střizích Marťané pochodují na vojenské přehlídce po Rudém náměstí. Ano.

...

A tak, díky designérské neobratnosti ve spojení s upřímnou vůlí udělat si ze Stalina srandu, je nakonec Stalin vs. Martians punkovou hrou v pravém slova smyslu. Ne jako západní vysokorozpočtové hry, které si myslí, že mají patent na známku punku a nekorektno pečlivě vyvažují, oklešťují a sráží na obecně akceptovanou morálku. Stalin vs. Martians to prostě bere vlastním a velmi úchylným ukrajinským způsobem. Je to zvláštní, je to nehratelné, ale za to podivení to stojí.