Spectromancer

Ani nadvakrát jsem nedokázal porazit sebe sama ve hře, kterou jsem jinak opanoval: na třetím, finálním kontinentu potkáte čarovné zrcadlo a skrze něj vstoupíte do bitvy s vlastním odrazem. Hraje se v karty, ale sázkou nejsou padesátníky a kulisu netvoří zaplivaná knajpa. Spectromancer je karban kouzelnického kalibru, s hrdinou na cestě napříč světem, kde se potkávají prověřená klišé žánru meče a magie s herním systémem vzdáleně příbuzným Magic: The Gathering. Přímá linka ke sběratelskému šlágru devadesátých let vede přes osobu Richarda Garfielda, návrháře jak původních Magiců, tak právě i aktuálního Spectromancera. Tím se hra stává extrémně zajímavou minimálně pro fanoušky sběratelských karetních her, zároveň ale dokáže oslovit i tímhle finančně náročným morem nezasažené publikum. Mezi její hlavní devizy totiž patří velká míra přístupnosti, kdy vás nikdo nenutí učit se složitá pravidla a hodiny pronikat do tajů herního mechanismu. Jeden souboj tu zabere v ideálním případě pět až deset minut a během několika málo partiček budete mít ohledně klíčových principů hry jasno.

Tím ovšem zážitek teprve začíná, protože se budete učit poznávat jednotlivé karty a jejich schopnosti, hledat a nacházet jejich vzájemné kombinace, které můžou a nemusí vést k úspěchu na kouzelnickém kolbišti. Karty totiž představují kouzla a bytosti, sloužící vám jakožto jejich vyvolávači. Střídavě vy a protivník tak na (v tomhle případě virtuální) stůl vykládáte své "armády" a podporujete jejich válečné snažení sesíláním roztodivných triků a zaklínání a všelijaké magie od kulových blesků po kamennou smršť. To vše ve střídmém, ale vkusném a funkčním prostředí nízkorozpočtové aplikace. Lze si přát víc? Snad jen, aby vychcípaly všechny astrální stráže...

"Dragon increases by 50% all damage from spells owner casts."

Narozdíl od většiny stolních variant máte ve Spectromanceru od začátku k dispozici všechny karty, které vám hra náhodně nalosuje z aktuálního balíku. Tedy žádné lízání a dobírání, ale kompletní nabídka taktických možností. Omezeni jste jednak vyložením pouze jediné karty za kolo a samozřejmě také zásobou kouzelnické energie, v tomhle případě rozdělené do čtyř obvyklých elementů plus jednoho unikátního vašemu povolání. Těch je šest a nesou si v sobě míchanici fantasy a steampunkové estetiky, protínající celý herní prostor. Jako iluzionistovi se vám například do ruky dostanou přízrační bojovníci (veškeré jim způsobené poškození je redukováno na 1) nebo Vědma (za každé kolo ubere protivníkovi tolik životů, kolik máte zásob svého unikátního elementu), ale jako mechanik budete mít pod palcem spíš ornitoptéru (každé kolo poškozuje všechny soupeřovy karty) nebo parní tank (poškozuje při vyložení). Pestrost sad ke každému elementu je na první pohled solidní a povolání se díky nim liší v přístupu k taktice, ale zároveň je pravdou, že karet samotných není příliš, respektive — ne všechny, které potkáte, si můžete natrvalo zařadit do herního balíku.

Těžko soudit, jestli omezený počet karet symbolizuje nízké zdroje autorského týmu, nebo odráží filozofii čistého designu, který neútočí nabídkou, ale variacemi. Pravda bude nejspíš někde mezi a podobně to platí i pro lehce kontroverzní nemožnost si balíček upravovat a tedy ani nepřímo ovlivnit losování karet. Tahle vlastnost hry bude do začátku jistě iritovat všechny veterány stolních kartiček, kde stavba balíku patří mezi výsostné umění a plyne z ní vyložené potěšení. Spectromancer se ale vědomě vydává cestou, kdy musíte improvizovat a přizpůsobit se výzvě s kartami, které sice dobře znáte, ale hra vám je může naservírovat setsakra mizerně. Je to osvěžující a zabraňuje to stereotypu a lenosti měnit jednou úspěšnou taktiku, na druhou stranu by potěšila možnost nepotřebné / nesympatické karty alespoň vyhazovat nebo nějakým způsobem směňovat za artefakty. Ty bohužel plní ve hře pouze marginální roli.

"Volcano is immune to spells."

Jakkoli se ale Spectromancer nemůže co do zásoby karet měřit s libovolnou stolní konkurencí (však taky mají potvory nějaký ten pátek náskok), dohání vše samotnými souboji, kde vždycky vítězí rozum nad zbrklostí a od prostřední obtížnosti výš už vám počítač nedá nic zadarmo. Máte ho na lopatkách a nezvládnete poslední úder? Zvedne se a donutí vás za chybu platit. Nacházení nových a nečekaných souvislostí mezi funkcemi jednotlivých karet je hlavním trumfem hry a těží z něj znovuhratelnost i ve fázi, kdy budete mít hlavní "příběhovou" (o příběhu v pravém slova smyslu se tu i přes zjevnou snahu autorů nedá moc mluvit) kampaň úspěšně za sebou. Ideálním kolbištěm se pak pochopitelně stává síťová hra se živými protivníky, ale ta naneštěstí postrádá mechanismy, nabourávající pravidla ve hře jednoho hráče — často ten nejzajímavější aspekt Spectromancera. Hrát s kamarády (a budoucími nepřáteli) lze jak po LANu, tak v rámci online turnaje, který v této fázi funguje jako obyčejné lobby: máte k dispozici seznam přítomných hráčů, jejich profily a hodnocení, a samozřejmě i chatroom. V turnaji nebývá obvykle nijak zvlášť napráskáno, ale přes den a k večeru máte v podstatě vždycky šanci, že potkáte akurátní soupeře z často zcela báječných koutů zeměkoule. A pokud jste bojácní, nebo prostě jen dostatečně neznáte karty ze singleplayeru, můžete namísto duelu vyzvat soupeře k pouhému tréninku.

Je tedy na vás, jestli plánujete víc se kouzelnicky kočkovat s počítačem nebo lidským soupeřem, protože Spectromancer vám poskytne adekvátní zábavu na obou frontách. Obejde se při tom bez nadbytečných serepetiček a zároveň se nabízí tucet zlepšení, které by hru posunuly na úroveň skutečného hitu. Už ve stávající podobě ale může být hitem mezi všemi, kdo pro lásku ke kartám s draky a vílami a skřety a skřeky utratili, nebo snad stále ještě utrácejí nemalý peníz, respektive o tom tiše sní. Spectromancer stojí čtyři stovky a spolehlivě vám zajistí balíček i protivníka.