Sonic Chronicles: The Dark Brotherhood

Když vešlo ve známost, že zkušení harcovníci z BioWare, které člověk musí za jejich Knights of the Old Republic prostě milovat, budou dělat jakési DSkové RPGčko se Sonicem v hlavní roli, leckdo se podivoval. Těch otazníků bylo totiž krapet víc. BioWare dělají hru na DSko? Hlavní hrdina bude Sonic? A má to být plnohodnotné RPGčko? Může to fungovat? Samozřejmě, že může. Prvních pár hodin hraní je skutečně fantastických. Neustále objevujete něco nového, obdivujete pekelně hezkou grafiku a hlavně se nezřízeně bavíte. Příběh plyne kupředu neskutečně rychle, však taky není kdovíjak komplikovaný. Sonic musí osvobodit všechny své přátele (setkáte se skutečně se všemi, známými i obskurnějšími) a společně se postavit ultimátnímu zlu, které představuje…to si zjistěte sami. Podobně jako v KOTORu můžete mít v partě pouze omezený počet postav, mezi kterými lze na určeném místě libovolně přepínat. Občas je přepnutí postavy přímo vynucené samotnou hrou, takže v takových bažinách chtě nechtě budete muset využít tlusté kůže vašeho medvědího kamaráda, kterému jedovaté výpary nemohou ublížit, a na vysokou skálu vyskočí zase jenom Tails. Navíc narazíte i na taková místa, kam se nelze dostat hned od začátku (rovnou v první mapě je jedno takové), ale třeba se schopností, kterou získáte klidně až na úplném konci hry. Území, po kterém se pohybujete, je rozděleno do klasických uzavřených map, jež jsou hodně různorodé a pokud jste na nějakém zahraničním satelitním kanálu zahlédli animovaný seriál o Sonicovi, tak vězte, že budete procházet důvěrně známými lokacemi.

Green Hill Zone bez Ebon Hawku? 

Co by to bylo za RPG, kdybyste si nemohli vylepšovat vlastnosti své postavy a věšet na ni nejrůznější brnění pro koně a podobně. Předměty budete nacházet doslova na každém rohu, ale hlavně budou vypadávat ze zabitých nepřátel. Kromě obligátních rukavic, které vám dodají sílu +39 a léčivých lektvarů zde funguje i jakýsi systém kapesních příšerek. Ty vám v soubojích pomáhají nějakou svou jedinečnou vlastností, třeba lepší šancí na kritické útoky nebo ochranným štítem. Veškerá orientace v menu je velmi přehledná a z prosťáčka Knucklese uděláte maximálně ozbrojeného zabijáka během pár ťuknutí do displeje. Vlastnosti postav jsou rozděleny do několika obvyklých kategorií jako rychlost, síla úderu a podobně. Velkým zpestřením je přítomnost speciálních útoků, které si kupujete za nabyté zkušenosti. K jejich aktivaci totiž nestačí jenom vybrat daný útok a sledovat, co se stane, ale spustí se jednoduchoučká minihra, ne nepodobná třeba Elite Beat Agents. Zkrátka a dobře musíte mačkat symboly dle toho, jak se objevují na obrazovce, a tím se nabíjí i síla vašeho speciálu. Jak asi tušíte, pokud se vám povede v sekvenci vyťukat správnou kombinaci, protivník nebude mít na tváři úsměv. Občas se dokonce nepřátelé rozhodnou, že vám z boje jednoduše utečou. Spustí se pak další minihra, kdy vaše maximálně čtyřčlenná banda pronásleduje jinou pelášící bandu, která bude po cestě klást překážky. Ty musíte samozřejmě přeskočit a zároveň při tom dávat pozor, abyste se trefovali na zrychlovací pásy (a ti nejlepší u toho stihnou ještě sbírat zlaté kroužky), protože jinak vám ti zbabělci prostě utečou a vám zůstanou jen oči pro pláč…minimálně do dalšího souboje.

Pozor, modrá koule se valí! 

BioWare na první pohled ždímají z DSka, co se jen dá, a v nádherné ručně kreslené grafice ukazují, že to jde i bez technických cingrlátek. Vše je maximálně přehledné – na druhém displeji se vám neustále zobrazuje mapa se všemi důležitými místy, takže se ztratit zkrátka nemůžete. S ubíhajícím časem navíc nasazená laťka neklesá, spíše naopak. To, co vás však bude asi hodně štvát, je jednoduchost. Od jistého momentu totiž nebudete dělat nic jiného než šmejdit po mapě, hledat nepřátele, porážet je a kasírovat tisíce zkušenostních bodů. Po zhruba pěti hodinách hraní se přistihnete u myšlenky, že by nebylo vlastně vůbec od věci DSko vypnout a Sonica nechat nějaký ten pátek u ledu. Zapomeňte na hutné dějové zvraty a impulzy k dalšímu hraní jako v případě Zeldy nebo libovolného dílu série Final Fantasy. Sonic Chronicles: The Dark Brotherhood prostě pojede od začátku do konce v jedné lajně s malinkými odbočkami a i když se zpočátku budete velmi dobře bavit, do konce ho dotáhnete už pouze z povinnosti.

Je to docela škoda. BioWare totiž rozhodně nestvořili žádný zmetek, ale z každého rohu je znát, jak moc je omezovala právě hlavní devíza, totiž hrdina Sonic. Z každého dialogu vycítíte jedinou věc. To, co se zde říká dvaceti větami, by se pokaždé dalo smrsknout do „Hele Sonicu, musíme najít deset transformátorů. Asi je u sebe mají ty zmutovaný želvy.“ A oněch dvacet zbytečných vět je tam jen proto, aby před vámi Sonic a jeho kamarádi nevypadali příliš ploše. Efekt je ale bohužel přesně opačný. Na druhou stranu, perfektních prvních pár hodin hraní všechna negativa docela solidně maže, a pokud se vám právě tenhle styl hraní zalíbí, můžete si se Sonicem užívat do aleluja.