Song of the Deep Recenze Song of the Deep

Song of the Deep

David Plecháček

David Plecháček

26. 7. 2016 10:00 6
Reklama

Drahá, plošinovky nejsou mainstream. Na tomto specifickém kolbišti si musí každá vydobýt určitou pozici. Neexistuje tu silné jméno, které by bylo zárukou kvality, natož pak několika milionů prodaných kopií. Existují hry, které zazáří, které mají něco, čím předčí konkurenci. Existuje Limbo, existuje Inside, existuje Unravel nebo Ori and the Blind Forrest, hry, které něčím vynikají. Jenže existují také hry, které upadnou v zapomnění ještě dříve, než je odložíš. „Sejde z očí, sejde z mysli,“ jakoby se mi linulo na mysl při vzpomínce na loňský Aaru’s Awakening. Jenže, teď se mě ptáš, kam do toho spadá Song of the Deep, do hlubin, či na hladinu?

NEJPRVE DO HLUBIN

Tuto zprávu ti, moje malá, zanechávám jako jakýsi nástin toho, co tě čeká na pouti za mou záchranou. Leč jsi za svého života poznala jen krásy bytí na našem světě, brzy poznáš, že není všechno zlato, co se třpytí. Svět je prohnilé a nebezpečné místo, do jehož nitra by se kolikrát neodvážil ani ten sebeodvážnější rek, na kterého narazíš. Žel bohu, ty budeš muset. Ačkoli jednoho dne, až budeš tuto recenzi číst, se beze slova ztratím, nebudeš mít na výběr a na dálavu pod vlny nebezpečného moře se přeci jen vydáš. Jsi vynalézavá, já ti, dcerunko, věřím. Postav si třeba ponorku – neboj se praskání všech nýtů, neboj se tlaku, který na ní bude působit, však ona odolá – a vrhni se střemhlav po mých stopách. Povedou tě.

Ani pocit z ovládání podvodního korábu nepřekřičí fakt, že najít první – mou – stopu bude to nejnudnější a nejnebarvitější, co jsi za poslední roky u břehů v naší domovině dělala.

Pamatuj na má slova, smysly šálí každého z nás. Mne nevyjímaje, tebe, holčičko, bohužel jakbysmet. Na první dojem je moře klidné, nepříliš rozdivočelé místo, v jehož všudypřítomných proudech tě nečeká nic výjimečného, natož pak zábavného. Ani pocit z ovládání podvodního korábu nepřekřičí fakt, že najít první – mou – stopu bude to nejnudnější a nejnebarvitější, co jsi za poslední roky u břehů v naší domovině dělala. Nepropadej šedi a chmurným představám, kterak bude má záchrana pouhou povinností, abys splnila to, oč tě žádám (totiž přečíst si recenzi). Snažím se ti vymyslet aktivitu, která bude postupem času gradovat, a tak mi, prosím, odpusť, že jsem zpočátku nastavil laťku až příliš nízko. Překonej triviálnost celého začátku, překonej nutkání odplout ku hladině a vydej se se mnou ke světlejším zítřkům této hry…

PAK AŽ KE HVĚZDÁM

Odvděčím se ti. To, oč tě žádám, je vykoupeno notnou dávkou sebepřesvědčování a sebezapření, ale já se ti opravdu odvděčím. Stačí chvilka a najednou už nebudeš malá rybka v tom velkém podvodním světě, nýbrž bestie třímající magnetické cosi, co na jednu stranu dokáže přitáhnout mořské odpadky, ale na tu druhou dokáže rozbít ciferník i otravné žahavé medúze. Asi jsi, můj zachránče, čekala něco víc, než plutí nahoru-dolů-doleva-doprava, ale buď trpělivá, neboť trpělivost růže přináší. V naší písni to platí dvojnásob, neboť to pravé přichází až s časem. Vlastně to přichází zase trochu později, než jsem – dost možná – ochotný připustit, a dalšího ozvláštnění se ti dostane až přespříliš pozdě, tehdy, až tě omrzí i rozdávání políčků oním magnetickým drápem. Co naplat, že si můžeš za zlaťáky dopřát jeho vylepšení, vlastně vylepšení všeho, ale zábavu navíc si nekoupíš. Alespoň ne dříve, než řeknu.

Pak to ale přijde. Co by to bylo za ponorku bez torpéd! Brzy zjistíš, že jsem pro tebe připravil vícero činností než bezhlavé ohánění se kolem sebe. Už při tvém narození jsem věděl, že budeš mít ve vínku něco navíc, co v budoucnu využiješ. Pod vodou totiž nejde jen o instinkty, jde také o to, co ses za život naučila. Jsi mladinká, má dcero, leccos se ještě naučíš. Na, tumáš ukazatel energie, tumáš energetická torpéda, zkus rozstřílet tuto kamennou bariéru. Vidíš? Postoupíš zase o několik metrů hlouběji. Proč? Inu, abys mne přeci nalezla, to je, oč tu běží, měj to na paměti. Zase tak často ti to připomínat nebudu! Kolikrát je důležitější cesta než samotný cíl, a podobným krédem se řiď i ty. Doslova. Všímej si svého okolí – vidíš tu lávu, co ti brání v cestě? Vidíš ty úzké prolákliny podél atolů, kolem kterých pluješ? To je dobře, i tam se podíváš. Až přijde čas.

ČAS? ČAS JE IRELEVANTNÍ

NESPÍME!

Je to zvláštní, že se studio, které stojí za remakem Ratcheta & Clanka nebo bláznivou barevnou akční náloží Sunset Overdrive vydalo cestou malého 2D titulu. Snaha svézt se s úspěchem konkurenčních titulů? Možná. Je pravda, že pokud se k tomuto žánru přikloní více větších studií, nemůže to být na škodu. S Insomniaky se nicméně příště setkáme u Spider-Mana.

Kromě různých typů střeliva a kromě podvodního dýchacího udělátka tu na tebe, má drahá, svět nachystal složitější mechanismy, než jaké vůbec mohu nachystat já. Překážky jsou, hlavně v pozdější fázi tvého putování, logického rázu, a pokud si do této doby proplouvala nástrahami stejně jako U-571 spojeneckými konvoji, věř, že se tvůj postup zpomalí. Přemýšlej, dvanáctiletá, nad tím, jak překonat bludiště tvořené barevnými lasery, zrcadly a ze tří barev tvořeným silným paprskem, který by tě rozpůlil jako ha… jako úhoře. Tady začíná zábava. Musíš logickou posloupností projít, jinak totiž nedostaneš tolik kýženou pomůcku - sonar, bez něhož se v temných končinách ztratíš dříve, než bys vyhláskovala F-o-m-o-r-i.

Fomori, zatracená to rasa. Chamraď podvodní! Budeš se muset vydat do jejich města. Není to tak daleko. Nic tu není tak daleko, oceán je širý a nekonečný, naše moře je ale poměrně malé. Sem a tam tě přepadne někdo větší, těžší a silnější, než jsi ty (lépe řečeno, než je tvá ponorka), oprosti se ale konvenčních taktik a uvidíš, že i sebevětší a sebe-zlověstně-vypadající nepřítel se dá skolit. Občas to chce čas, občas to chce štěstí a občas to chce příhodně položenou studánku, u níž se v případě smrti opět narodíš. Povstaň jako fénix, nenech vodu, aby uhasila tvůj zápal a nadšení a vydej se vstříc staronovým výzvám. A znovu. Podesáté. Však ono se to poddá. Žádný člověk totiž není takový hlupák, aby nedošel úspěchu v jedné věci, je-li v ní vytrvalý.

FORMA PŘEDČÍ OBSAH

Těžko soudit, zda ti je můj návod k něčemu, nebo je ti platný jak mrtvýmu zimník. I mně tady dole začíná být docela zima. Kvůli tobě, Merryn, ještě jednou ovládnu rozklepané prsty a zastavím se nad tím, proč jsem – já, ubohý rybář – vybral takové kulisy, kam tě posílám. Chtěl jsem tě potěšit bohatostí a diverzitou celého podvodního světa, chtěl jsem tě zároveň v potemnělých jeskyních postrašit, leč ne tak moc, abys v teple vlastní postele trpěla nespavostí. Promiň, jestli tě nenechám spát, na druhou stranu se ale obávám, že to ani tak moc nehrozí. Zvědavost, to je to, co v tobě hodlám probudit. Dychtivá touha po tom vědět, co dostaneš za dáreček dál. Dychtivá touha po tom vědět, kam tě pošlu dál. A i když se mi to, věřím, částečně daří, jak už jsem řekl, není to cíl, co tě bude držet, bude to samotná cesta.

Snažil jsem se skrýt nedostatek mechanizmů za určitou gradaci, ale stejně tak, jak přišla pozdě, vygradovala zase příliš brzy.

Bojím se ale jedné otázky. Její přítomnost mě děsí, a teď, na sklonku svého života, mě tíží snad ještě víc. Stačí to? Opravdu tě samotná cesta dovede do (alespoň) uspokojivého cíle? Opravdu stačí relativně zajímavá, leč později frustrující, cesta, kterou by měla lemovat vrstva všudystříkajících emocí, žel tomu tak není? Děvenko, je ti jen dvanáct, jsi mladičká a naivní, tvá emoční stránka ještě musí dozrát. Hledáš otce, hledáš mne, těžko se s tebou ale mohu ztotožnit, když tě neustále rozptylují medúzy, kraby, nebo zlovolní Fomori, které po desítkách zabíjíš. To, co je mimo nás, není zdaleka tak důležité jako to, co je v nás, i když s tím, co je mimo nás, musíme pochopitelně také žít.

Snažil jsem se, Merryn, snažil. Ale asi ne dost. Překrásné scenérie, o kterých jsem pěl ve svých písních, zkrátka a dobře nestačí k tomu, abych naše putování mohl se ctí postavit na piedestal vedle slavných průkopníků našeho žánru. Jsme jiní. Navíc nám něco chybí. Něco, co neumím definovat. City? Možná. Hloubka celkového zážitku? Určitě. Snažil jsem se skrýt nedostatek mechanizmů za určitou gradaci, ale stejně tak, jak přišla pozdě, vygradovala zase příliš brzy. Není pak veškerý lesk, o kterém píši, pouhou satisfakcí za obavy, které ti vyvstávaly na začátku hry? Nedopadlo to pouze lépe, než ses obávala? Chytrá to taktika. Iluze, klam, přetvářka. Ale přesto se nemám za co stydět. Ani ty ne, má drahá. A teď už pojď, máš před sebou půltucet hodin povinností. Půltucet hodin nudy, zábavy, krásy, přetvářky a občasné frustrace...

Song of the Deep
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Leckteří autoři si myslí, že správná plošinovka má být v prvé řadě hezká, a ten zbytek se dostaví později. Jenže ono to přeci jen nějakou tu píli chce. V Insomniac Games se zastavili tak na půli cesty, leccos funguje, ale leccos se časem okouká. Ani ten pomalý úvod příliš nepomáhá...

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama