Sniper Elite 4

Víte, že lučištníci ve středověku pravděpodobně vůbec nestáli v řadách za pochodujícími pěšáky a namísto toho šli v řadě za nimi a stříleli před sebe na vzdálenost několika metrů? Víte, že souboje s mečem byly především o tom, kdo dá komu větší ránu, aby mu rozlámal kosti pod brněním, takže se rytíři prakticky nikdy svými meči navzájem neřezali? Ano? Pak pravděpodobně víte, že odstřelovači ve druhé světové válce byli rádi za své suché teplé místo někde vysoko a pevně doufali, že stihnou za svou nebezpečnou kariéru zabít alespoň hrstku nepřátel, než si pro ně někdo dojde. Od hry, která se jmenuje Sniper Elite, byste očekávali něco takového, ale pokud jste už hráli předchozí díly série, tak samozřejmě víte, že v podání vývojářů z Rebellionu je druhoválečný sniper něco mezi Jamesem Bondem a Johnem Rambem. A nemusí to být vždycky úplně na škodu. Ne vždycky…

Z AFRIKY DO ITÁLIE

Stejně jako třikrát předtím, i počtvrté se do akce dostanete prostřednictvím Karla Fairburna, z afrických pouští se ale přes Středozemní moře dostáváte do Itálie, abyste připravili prostor pro plánovanou invazi spojenců. Důvod, proč je za linii nepřátel poslána úderná jednotka Karel, je nastíněn hned v úvodu a slouží jako mdlá zápletka pro hru, která příběhovou omáčku spíše nepotřebuje. Nacisté jsou jako vždy o krok před všemi, takže v době, kdy teprve svět koketoval s proudovými motory, už mají připravený systém naváděných raket. Kvůli obavě, že tyto rakety rozmetají spojeneckou flotilu ještě před tím, než se na obzoru začne rýsovat Sicílie, tak musí hlavní hrdina šlápnout na krk vědátorům i generálům a vesměs sám si poradit v osmi misích s přibližně čtyřmi stovkami nepřátel.

Jste-li dostatečně mazaní, prosmýknete se kolem celého klubka nepřátel. Pokud mazaní nejste, stačí přepnout na samopal.

Jestli vám to zní jako Call of Duty, nejste příliš daleko od představy, čím se může Sniper Elite 4 stát. Kladnému hodnocení ale jednoznačně prospívá to, že ze hry může být také vcelku obstojný Hitman, stejně jako kombinace obojího. Pokud bych měl tedy hned v úvodu vyslat jednu pochvalu, bude to bez dlouhého přemýšlení za mnohotvárnost celé hry a volnost, kterou vám po celou dobu dává. Jste-li dostatečně mazaní, prosmýknete se kolem celého klubka nepřátel. Pokud mazaní nejste, anebo si chcete užít akci, stačí přepnout na samopal a prostřílet se. Vše funguje bez vážnějších problémů, jen mi tam pořád nehraje ta odstřelovačka, pro kterou jsem paradoxně nenašel tolik využití jako pro pistoli s tlumičem.

JSI SNIPER, KÁRLE?

Pro hry, které si alespoň z části zakládají na kradmém přístupu, je něco jako odstřelovací puška zcela nevhodný nástroj. Předně proto, že dělá spoustu hluku a po první či druhé ráně už mají všichni jasnou představu, odkud po nich kdo střílí. Umělá inteligence na to umí velice rychle zareagovat, odhadnout vaší pozici i přes to, že vás přímo nevidí a postupně stahovat smyčku. Jde o standardní chování nepřátel v obdobných hrách, které se z klidového stavu přepíná do dvou úrovní ostražitosti. V té první postupují všichni v okolí kradmo k domnělé pozici záškodníka, jednotliví vojáci se navzájem kryjí a snaží se přebíhat od krytu ke krytu. Vlastně je na to všechno hemžení docela pěkný pohled, dojem však kazí situace, kdy jsou nepřátelé tak zaujatí místem, o kterém si opravdu skálopevně myslí, že je vaším úkrytem, takže si nevšimnou krčícího se Karla o metr vedle u zdi. Nemluvě pak o křoví, ze kterého můžete pistolí s tlumičem likvidovat jednoho vojcla za druhým a ani na třetí ze čtyř úrovní obtížnosti vám na tenhle zahradnický trik nepřijdou.

Druhá úroveň se rovná rudému poplachu - obávaný sniper je odhalen a nepřátelé neváhají střílet vším, co mají. Ani v těchto chvílích ale není nic ztraceno a vy postupně začnete odkrývat nehezkou pravdu o boji ve Sniper Elite 4 jako takovém. Stačí totiž vzít nohy na ramena, přesunout se o několik desítek metrů dál a zpovzdálí sledovat, jak se rozhořčení vojáci zastaví na úrovni místa, kde vás spatřili naposledy. Nebojte, dál už nepůjdou, pokud jim sami nedáte důvod. Až přijdete na tohle schéma – a nemusíte být zrovna géniové, aby vám to muselo trvat déle než půl hodiny – začne vám hra připadat velice generická a budete se poohlížet po způsobech, jak z nastávající nudy ven.

JE TO VELKÉ, HRAJ SI

Do velké míry chtěli vývojáři předejít opakování stejných situací tím, že zvětší jednotlivé mapy. To se jim povedlo bez výhrad a jsem rád za to, že oproti předchozímu dílu ještě více mysleli na to, že sniper potřebuje především rozhled. Na vyvýšená místa tak lze vždy nějakým způsobem vylézt a začít dalekohledem prozkoumávat situaci kolem. Pokud spatříte vojáka, můžete si ho označit a dokud ho sami zase neodznačíte, uvidíte jeho siluetu přes celou mapu i skrz zdi a terénní překážky. Je to takový přiznaný wall-hack (lze vypnout) díky kterému si zachováte přehled i v momentech, kdy se schyluje k akci, ale i tomu design úrovní nahrává. Pořád totiž můžete přeběhnout někam do bezpečí a hlavně – netrápit se tím, že vedlejší a hlavní úkoly musíte řešit v předem daném pořadí. Otevřený, možná až trochu sandboxový přístup, je určitě dobrým způsobem, jak hráče nestresovat a nechat ho improvizovat. Pravda, délka mise se tak může protáhnout i ke dvěma hodinám, ale to už je věc ryze individuální.

Pokud nenajdete zdroj hluku, za který byste mohli schovat váš výstřel, efektivně si nezastřílíte.

Stejně jako ve trojce, i čtvrtý díl nabízí celou řadu min, granátů, výbušnin, ale i starých dobrých kamenů, s jejichž pomocí můžete s kolísající úspěšností odlákávat či přilákávat nepřátele. Miny jsou vhodným způsobem, jak si připravit únikovou cestu ve chvílích, kdy hrozí vaše odhalení, nemusíte je přitom hodit jen tak na zem. Pokud se živí nepřátelé začnou zajímat o mrtvého kolegu opodál, můžete ještě v rychlosti hodit minu pod něj a po chvíli si zapsat zabití, aniž byste stiskli spoušť. Což je v pokrouceném slova smyslu uspokojující a dá vám to pocit, že je Karl skutečně elitní jednotkou, pracující na bojišti jako duch. A co ta jeho zpropadená odstřelovačka? S recenzí se to v tomto ohledu opravdu má jako se samotnou hrou – pokud nenajdete zdroj hluku, za který byste mohli schovat váš výstřel (tímto zdravíme všechny výrobce dieselových generátorů), nebo nenajdete speciální „tlumené“ náboje, efektivně si nezastřílíte.

ANO, DO KOULÍ...

Když už se tak ale konečně stane a vy mrknete skrze optiku na vybraný cíl, vše zafunguje nachlup stejně jako v případě minulého dílu. Zásoba kyslíku ve vašich plicích vydrží na pár vteřin naprostého soustředění, kolem nepřítele se začne stahovat virtuální ukazatel skutečného zamíření s korekcemi pro vzdálenost a vítr (lze vypnout) a pak už stačí jen vystřelit a užít si rentgenovou animaci. A teď, zcela po pravdě, je z toho někdo i po těch letech stále tak odvařený, jak se mi snaží okolí naznačit, nebo jsem jediný, kdo v těch mlaskavých sekvencích vidí jen takové to nutné americké zlo, aby byla hra něčím skutečně zajímavá? Po deseti rentgenech už mi celá tahle taškařice přišla jako vskutku otravná věc, která mě vyváděla z rytmu, nic víc. A ano, můžete někoho sejmout do varlat, jak legrační.

i Zdroj: Hrej.cz

Pokud ale jedete na podobné vlně jako já a o x-ray vám příliš nejde, určitě vás bude zajímat možnost zmiňované deaktivace pomocníka pro míření. Pro tyto účely je ve hře dostupný i režim střelnice, ve kterém můžete trénovat své umění bez jakéhokoliv omezení. V tomto ohledu je pak samozřejmě nutné zmínit i možnost přenastavovat mířidla pro střelbu na delší vzdálenost, a to až do hranice 500 metrů. Ve střelbě vám pak pomáhají i upgrady, které se automaticky odemykají na využívaných zbraních, případně vylepšení schopností, dostupné po překonání hranice pátého, desátého, patnáctého a dvacátého levelu. Zkušenosti sbíráte za cokoliv, co ve hře uděláte, ve výsledku ale nemá vylepšení až příliš velký vliv, takže se raději soustřeďte na vlastní štěstí.

NEJSI NA TO SÁM!

A když už jsme u štěstí, je vedle příběhové části nutné zmínit také multiplayer, v němž ho budete potřebovat jakbysmet. Pro spoustu lidí je mulťák jen okrajovým režimem, přimlouval bych se však za to, abyste mu věnovali větší pozornost. Už jen díky tomu, že si jednotlivými misemi můžete projít v kooperaci, což je vítaná změna a ráz hratelnosti se tím velice rychle mění. Je zkrátka příjemné, dělat věci společně, klidně i na opačných stranách mapy. Můžete si totiž po všech těch vinících a roztomilých městečkách posílat nepřátele zleva doprava jako při stolním tenise a pomáhat si jako dva nerozluční Karlové. Opět platí, že je zcela na vás, v jakém pořadí splníte jednotlivé úkoly, zda budete postupovat potichu, anebo se k cíli prostřílíte Thompsonem. V tomhle bodě prostě nejde hře vůbec nic vytknout a prominete ji i nápadnou schématičnost. A když by vám ani toto nestačilo, pořád máte k dispozici odlehčené režimy, mezi kterými vyniká lov na Hitlera, sniperská přestřelka a hlavně survival režim, ne náhodou podobný úspěšným módům ze známých stříleček.

Je zkrátka příjemné, dělat věci společně, klidně i na opačných stranách mapy.

Dobrému dojmu z kolektivní hry nahrává i to, že se titul plynule hýbe i na slabších strojích a v kombinaci s italskou krajinou působí opravdu moc hezky. Barevný tón je sice až na výjimku v podání poslední mise monotónní, ale šlo by jen o žehrání na špatném hrobě. Afrika také byla celá z písku, to k tomu zkrátka patří. Na každý pád nepřináší čtvrtý díl zas až tolik novinek, abyste jimi byli schopní popsat celý papír. A pokud vám vysloveně vadí, že nebudete moci využít váš nejsilnější nástroj, budete-li chtít zůstat skrytí, může pro vás být Sniper Elite 4 mírným zklamáním. Za sebe hodnotím celek jako průměrný, některé prvky horší, některé lepší a v poklidu budu čekat na to, jak se s profesí snipera popasuje Ghost Warrior 3.