Singularity

Je docela roztomilé, když hra i její recenzent opíšou v rámci společného procesu také společnou trajektorii. Protože vám ale s ohledem na spoilery nemůžu prozradit jakou přesně, začnu jen strohým faktem, že první zhruba půlhodina Singularity je od autorů nebezpečný hazard. V jejím rámci se totiž nestane nic, co by vás přimělo pokračovat dál. Nevábně vyhlížející lineární akce vám do začátku nedá zbraň, ale ani nerozehraje situaci, kde byste se bavili bez tisknutí Mouse1. Totožným enginem odkazuje k BioShocku, ale nemá jeho famózní entrée, a zmatečným podáním příběhu (a pozdější variací na gravitační pušku) zase k sérii Half-Life, ke které ovšem Singularity schází technologie a kult páčidla.

Prvních třicet minut.

Potom se věci konečně dají do pohybu a recenzent pookřeje nadějí, že by ho ta práce nakonec nemusela nebavit. A světe div se, s každým dalším checkpointem jde laťka zábavy o píď nahoru, až při závěrečných titulcích za sebou budete mít hru, která je svým prostoduchým způsobem opravdu dobrá. Její premisa je přitom velice obyčejná: na odlehlém ostrově v Beringově moři existuje tajná sovětská laboratoř, kde soudruzi tak dlouho pomocí prvku E99 ohýbali čas, až ohnuli celý ostrov a jeho civilní i armádní obyvatele s ním. K ostrovu teď míří výsadek amerických vojáků, aby prozkoumal anomálie, které odtamtud pramení. A jak uvažuje herní vývojář? Anomálie = záření. Záření = mutace. Mutace = mutanti. Vojáci proti mutantům = všechno vystřílet.

Rád, tak rád bych žil

Naštěstí si akcemi kovaní autoři z Raven Software řekli, že to zkusí ještě trochu jinak. Trumfem jejich hry tak má být to již zmíněné ohýbání času. Nečekejte ale přestřelky plné časových paradoxů, v praxi je tahle možnost zcela prozaická. Nepřítel vám stojí v cestě? Jedna klávesa vyčerpá něco energie a posune nepřítele o pár století dopředu, což se projeví jeho rozpadnutím se na prach. Mnohem zajímavější situace nastane, když se vám do cesty postaví třeba rozmlácená bedna od nábojů. Jednou klávesou vrátíte bednu v čase do stavu, kdy rozmlácená nebyla a nějaké ty náboje se v ní našly také. Opravdu zajímavé to začne být ve chvíli, kdy s podobnou bednou vyřešíte první logický problém. Vrcholem zajímavosti je pak moment, kdy narazíte na rozlícený větrák. Prsknete jeho směrem časovou bublinu, v jejímž nitru je všechno zzzppppooommmmmaaalllleeennnnnééé a lopatky větráku přestávají být životu nnneeebbbeeezzzzzpeeečččččnnnnéééé. Dělám si z toho všeho legraci proto, že jde o ohýbání času veskrze jalové?

Ne tak docela.

Opět totiž trpký pocit celkové jalovosti s postupem času opadá a nakonec vymizí docela. Ať mi patron herní kritiky odpustí, že jsem si dovolil o schopnostech Raven Software byť jen na moment pochybovat! Spíš jsem ale nečekal, že to budou mít vlastně všechno docela dobře promyšlené. Velice pomalu totiž dávkují věci, které posléze začnou zapadat do sebe a dělají z průměrné střílečky střílečku... nadprůměrnou.

A mám jen zbytek sil

Jakkoliv totiž logika příběhu zůstává po celou dobu v otěžích béčkového konceptu, soudržnost uvnitř hry samotné jí nechybí. Různí nepřátelé nejenom různě vypadají, ale především různými způsoby pracují s prostředím kolem sebe a samozřejmě i tokem času. Těch skutečně rafinovaných (kteří například dokážou podobně jako vy přetáčet hodinky dopředu i dozadu) je bohužel naprosté minimum, ale ani s obyčejnými pěšáky není vyloženě nuda; o to se zase starají zbraně. Fakt, že si všechno od pistole přes brokovnici po raketomet můžete vylepšovat, je podružný – zbraně jsou zábavné samy o sobě. Jde přitom o arzenál sestávající z obvyklých podezřelých, ale jejich výkonnost a uplatnění na těla protivníků vše zachraňuje. Vrací se pošetilá potěcha z virtuální smrti, způsobené dobře mířenou ranou tam či onam, ale navrch k ní dostanete ještě potěchu z navádění jednotlivých nábojů myší. A to je vám sakra legrace!

Když střílení zkombinujete s časovými triky, které obstarává zařízení zvané TMD na hrdinově levé ruce, máte tu BioShock 1.5 (včetně lapání výbušných projektilů přímo ze vzduchu), sice bez silných vypravěčských zážitků, ale zase s možností hodit doprostřed klubka obrněných vojáků chronobublinu a vpadnout jim do zad, jinde proměnit jednoho vojáka v monstrum, které bezhlavě reaguje na zvuk, a úplně jinde prozaicky rozhodnout, jestli hra dopadne špatně, nebo...

Což by šlo.

A času mín, než se mi zdálo před půl hodinou

Zároveň je ale poznámka ohledně BioShocku platná i ve smyslu do třetice všeho zlého – Raveni se můžou přetrhnout, aby jeho finále za každou cenu zopakovali a člověk znalý dnes už legendárního flashbacku zažije v Singularity možná až příliš silný pocit déjà vu. To je sice uprostřed hry, postavené na časových propletencích, docela trefné, ale obecně si Raveni tenhle xerox odpustit mohli. Znamená to, že se Singularity nebude líbit těm, kdo BioShock hráli? Ale vůbec ne. BioShock jsem hrál a Singularity mě nakonec dostala na svou stranu. Mít tam víc těch opravdu dobrých momentů (už jste někdy levou rukou tahali z mořského dna nákladní loď?), byl bych ještě o stupeň nadšenější. Jenomže ani výtečný závěr nemůže zastřít fakt, že k tomu nejlepšímu v Singularity se musíte trpělivě doplahočit koridory stokrát viděného. Na některých sice potkáte nápisy typu „nedělej to“, ale vy můžete dělat jen to, co vám vývojáři dovolí: ohýbat čas na předem zvolených místech, tisknout spoušť a radovat se z plnokrevné akce. A té je tu ve výsledném součtu vlastně docela málo.