Reklama

Plíživé ticho se rozléhá chodbou, jejíž stěny jsou pokryté vazkou směsí masa, krve a tkáňové tekutiny, na níž se občas uchytí plochy plísně a všudypřítomné rzi. Ticho naruší krok, který začvachtá v louži čerstvé krve a rádio náhle šumící a chrchlající poselství, že za chvíli vám něco půjde po krku. Všechny smysly řvou, že tudy ne, ale musíte... krok... krok... Ano, je to tak Silent Hill je zpět! A nejedná se tentokrát o nějakou pár featurami doplněnou předělávku. Silent Hill: Origins je jen náš, krásný, malý, děsivý, exkluzivní. Přesně takovéhle hry PSP potřebuje.

„To ticho, ten klid, zavřít oči a relax...aaaargchrrrrrr“

Již název napovídá, že tentokrát se podíváme na samý počátek věcí, které se v americkém „ghost town“ odehrávají. Vaším alter egem, které se bude snažit přežít cestu tímhle očistcem, bude tentokrát řidič kamionu, Travis Grady, který těm, co nemají rádi typy navlečené ve vestě přetažené přes kostkovanou flanelku, s nezbytnou kšiltovkou na hlavě, nejprve k srdci asi nepřiroste. Skoro až splňuje představu o typickém buranovi za volantem. Jenže postupem času se ukáže, že Travis žádným primitivním primátem není a že do Silent Hillu jej spíš než dívka jíž se poněkud nelogicky vydal hledat po silnici, přivedla vlastní minulost a hříchy. Kladné body nabere hned na začátku, kdy vpadne do hořícího domu a vynese z něj děsivě popálené tělo Alessy. Už tady nabírá PSP verze Silent Hillu svoje staré grády. I na malém displeji je grafika působivá, tělíčko skutečně vypadá jako ten nechutný slepenec ohořelé kůže, obnaženého masa a vlhké směsi tělních tekutin.

Vaše další kroky zamíří přímo do mlžných ulic města a stará známá atmosféra na vás dýchne svým mrtvolným dechem. Liduprázdné (nikoliv monsterprázdné) ulice plné neprostupné mlhy, jíž se nepříjemně rozléhají vaše kroky a vy napjatě čekáte, co se vynoří bílých chuchvalců. Do každých dveří pak vpadnete s určitou úlevou, jen abyste se otočili a čelili tomu, co se za těmi dveřmi možná skrývá. Mimo ulic se projdete nemocnicí, místním sanatoriem pro duševně nepříčetné a dalšími malebnými místy, v nichž na vás bude čekat víc než dost nelidských rezidentů toužících po vašem krčku. Skoro až slza z dojemného shledání skane, když se na vás zpoza rohu vypotácí již klasická sestřička s nepříliš hezkým obličejem. Z radosti nad šťastným znovushledáním je pak lepší ji udeřit něčím těžkým a tento úkon opakovat, dokud štěstím nepadne k zemi. Pokud tak neučiníte, aplikuje na vás věc, jíž dříve neuměla – chytí vás takzvaně „do grapplu“ a pokud se z něj hodně rychle v kratičké minihře nevyprostíte, pravděpodobně z tohoto setkání živi nevyjdete.

Krční páteř rupne, když se na ní dupne...

Předejít podobným událostem můžete hrubou silou. Travis je kus chlapa a může používat jako zbraň takřka vše co mu přijde pod ruku. Tyče, kusy dřeva, nože, kladivo, když máte po ruce třeba psací stroj nebo toaster, můžete jej po monstru vrhnout. Každá ze zbraní má ovšem omezenou trvanlivost a po pár ranách se rozpadne. Není problém hned chytit další, ale když vám odejde kladivo do věčných lovišť uprostřed houfu lísajících se sestřiček, máte problém. Pravda, Travis se umí v nouzi ohánět i svými pěstmi, ale proti houfu jde spíše o akt posledního vzdoru. Do ruky se vám dostanou i střelné zbraně, které jsou sice zatraceně účinné, ale střelivo je zatraceně vzácné a vyplatí se šetřit na jednotlivé bossy. Správný průzkumník Silent Hillu se také musí naučit jednu věc. Poté, co monstrum udoláte, je třeba mu zasadit definitivní úder, většinou spočívající v šlápnutí na vaz, či rozdupnutí hlavy, jinak se za chvíli opět zvedne a je zle. I tak občas při boji se skupinou nastává problém, když nestíháte „finišovat“ již padlé a oni se vám zase vrací na nohy (pokud je mají). Někdy se pak vyplatí vzít vlastní nohy na ramena a prostě utíkat do (relativního) bezpečí.

Nechci, nechci, maminko, já tam nechci!

Další inovací oproti předchozím dílům je přechod z „mlžného“ světa do „masakrového“, tedy toho plného krve, rzi a strašně nepříjemných pocitů. Ten již nepřichází sám od sebe, ale cestujete do něj dobrovolně skrze zrcadla. A cestovat do něj musíte, protože jinak se nedostanete dál. Na jednu stranu to sice ubírá onomu děsivému pocitu, kdy se kolem vás začal svět transformovat do své pekelné verze, ale na druhou zase přináší jiný aspekt. Když totiž přeměna přišla sama, nezbylo vám, než si povzdychnout a připravit se na příchozí, protože nešlo nic dělat. Ale dobrovolně přejít do noční můry, když vám všechno říká, jak moc se vám tam nechce, to je zase jiná sféra psychického laškování. Ani tentokrát nejde jen o fyzickou konfrontaci s nepřáteli a hra nabízí dostatek puzzlů a hádanek, stejně jako množství textových informací, které rozvíjí tradičně velmi atraktivní a poutavý příběh. Setkáte se spoustou „starých známých“, jako je Alessa ve své neohořelé formě, Dahlia, nebohá sestřička Lisa... Společně se záhadou Silent Hillu se rozkrývá i pozadí Travisových kostlivců ve skříni. Hutnou atmosféru pak doplňuje jako vždy vynikající a nepřekonatelná hudba Akiry Yamaoka.

Konečně se můžu přestat bát... ale já chci ještě!

Aby ale nezůstalo jen u chvály. Origins jsou svým pojetím trochu akčnější než předchůdci, a to nemusí každému sednout. Pocit plíživého, neviděného nebezpečí sice zůstává, ale Travis se s ním následně může pádnými ranami vypořádat. Trochu paradoxně působí i to, že sebou utáhne neuvěřitelné kvantum předmětů, takže by musel vypadat jako pracovník firmy Acme. Občas zazlobí kamera, nicméně systém soubojů s případnými problémy počítal a je dostatečně intuitivní i přes případné zaškobrtnutí. Největším zklamáním pro mne ale byla herní doba cca 5 hodin. Na druhou stranu, několik konců a odemykatelné bonusy nabízí dost prostoru na druhé dohrání, třeba jiným způsobem. A poznámka na závěr – doporučení autorů, abyste hráli v tmavém prostředí a se sluchátky na uších, není plané. Je až k neuvěření, jak dokáže toto prostředí zesílit intenzitu zážitku. Zvláště ta sluchátka, věřte mi, že když vám pak nečekaně někdo sáhne na rameno, máte na infarkt zaděláno.