Sid Meier’s Civilization Revolution

Překotný vývoj herního průmyslu, hardwaru i technologií se v posledních několika letech postaral o to, že už v podstatě neexistuje herní žánr vázaný k jedné specifické platformě, pro zjednodušení to lze zúžit na PC a konzole. Bojovek pravda v uplynulých několika letech (až na pár japonských ujetin) na PC moc nevyšlo, ale už se zas v podobě Street Fighter blýská na lepší časy. To samé s JRPG a hudebními hrami pro PC a RTS, tahovkami a point and click adventurkami pro konzole. Co se však, a musím říct bohužel, za poslední roky moc nezměnilo, je přístup vývojářů a vydavatelů k tvorbě her spadajících do žánru, který byl původně vytvořen pro odlišnou platformu. Pořád se tak na PC setkáváme v převážné většině se špatně ovladatelnými a technicky poddimenzovanými porty konzolovek, zatímco na konzolích pak vychází porty a napodobeniny PC her s neupraveným interfacem a herními mechanismy, které vůbec nezohledňují odlišný způsob hraní před televizí a s ovladačem v ruce. Existují výjimky potvrzující pravidlo, ale je jich pořád jako šafránu a zcela po pravdě jsem byl až do spuštění hry samotné vyděšený, že na to samé dojede navzdory honosným proklamacím i Civilization Revolution. A nedojela.

Historický pohlavek

Civilizace se v konzolových vodách netopí poprvé, už v roce 1995 vyšel na SNESu první díl a o tři roky později pak majitele PSX oblažila svou schematickou grafikou a návykovou hratelností Civilization II. Problémem obou těchto her byl jejich statut, šlo o porty a ne konverze. Obsah, interface, ovládání, AI, to všechno bylo z PC přeneseno na PSX, kde se to nejenom špatně ovládalo, ale i pomalé hýbalo a jedinou záchranou pro obě hry byl skálopevně zábavný systém, který by všechny chyby a vady přehlušil i kdyby někdo vytvořil port Civky pro 20 let starou solární kalkulačku. V tomto je Civilization Revolution opravdu revoluční, protože se nesnaží konzolové publikum odradit PC přístupem, ale podbízí se naopak prostřednictvím celé řady úprav, které sahají od umístění kamery, přes ovládání, velikost map až k hernímu systému. Jistě v hloubi srdce je Civilization Revolution stejná jako sedmnáct let stará prvotina, ale přesto je jiná a odlišná stejně jako den a noc.

Rutina zkušeného stratéga

Pořád tedy platí, že na začátku zvolíte vůdce reprezentujícího národ a začnete budovat vlastní civilizaci s jedním jediným cílem, převálcovat na ploše několika tisíc virtuálních let veškerou konkurenci. Budujete města, produkujete jednotky, stavíte silnice, důležité budovy a divy světa, lákáte a používáte bonusy přinášející známé osobnosti a samozřejmě bojujete. K tomu je třeba připočíst diplomatické hrátky s vůdci ostatních národů, starost o spokojenost obyvatel, volbu státního zřízení a asi miliardu dalších věcí, které drží člověka u hry do pozdních ranních hodin. Tohle všechno najdete i v Civilization Revolution, jen v trošku jiných poměrech než třeba v Civilization IV pro PC. Diplomacie byla zjednodušena na několik základních možností a nepokrytě fidlá druhé housle, stejně jako správa státní a městské ekonomiky. Prominentní post obsadila bojová složka a Civ Rev je kvůli tomu z hlediska tempa hry mnohem dynamičtější a rychlejší než kterýkoli díl na PC, což se nedá brát jako zápor. Žádnou velkou radost z toho určitě nebudou mít hráči, kteří neradi vítězí vojenskou převahou a namísto budování armády se raději věnují ekonomickému, kulturnímu a technologickému rozkvětu své civilizace.

Pálí ho malé bydlo

S převážně bojovou povahou většiny her v Civ Rev souvisí další kontroverzní rozhodnutí vývojářů. Mapy jsou schválně malé a nejdelší hra tak nezabere více než 5 hodin, když máte opravdu problémy, což není na nejvyšší obtížnost vyloučeno. Průměrná hra však trvá nanejvýše cca 3 hodiny. Na menších mapách k sobě mají všechny civilizace hodně blízko a je velmi těžké nedostat se s někým do žhavého mezinárodního sporu, natož se pak snažit o inkognito hru na odlehlém ostrově daleko od pevniny. Dříve nebo později vás někdo na malé mapě odhalí, což naštěstí neznamená automatickou válku. Na nejvyšší obtížnost je agresivita protivníků opravdu přehnaná a zcela zbytečně tím bere hráči volnost rozhodování, potažmo jej nutí k nedobrovolné volbě militaristického stylu hry. Optimální je předposlední obtížnost, kde se dá sice s těžkostmi, ale přesto uplatnit mírová strategie směřující k nevojenskému vítězství. Během prvních zhruba patnácti her mě hra sama a bez násilí naváděla k budování jednotek a decimaci protivníků společnými jednotkami tanků a samurajů na koních. Pak jsem začal experimentovat s jiným stylem hry. Neposlouchal jsem poradce, odmítal platit výpalné ostatním civilizacím a světe div se, nakonec se japonský šógun Iejasu Tokugawa radoval postupně z vítězství kulturního, ekonomického i podíval se také jako první do vesmíru. Hra tedy jakoby skrývá část své pravé tváře a všemi oficiálními prostředky vede hráče spíše k bojovému stylu hry, ačkoli to není vysloveně nutné. Nenechte se tedy zmást, Civilization Revolution se dá hrát mírumilovně, jen ne na nejvyšší obtížnost a každá hra pak trvá déle, ale jde to.

Do boje hrdí Asinibojci!

Multiplayerová složka hry je standardně vybavena třemi módy, ale zatím ji nepropadlo tolik hráčů, aby se dal v kteroukoli denní a noční hodinu najít alespoň jeden soupeř. Větší šance, že někoho potkáte, ať už se chcete jen přidat, nebo založit svoji vlastní hru, existuje spíše v pozdně nočních hodinách a rovnou zapomeňte na to, že se o vítězství pokusíte mírumilovně. Ze zhruba dvaceti multiplayerových bitek neskončila ani jedna nevojenským vítězstvím. Z výše popsaných důvodů volí většina hráčů cestu války, které se nemůžete s knihou v ruce postavit. Multiplayer je tedy jednostranně orientovaný a změnit se to může jen v případě, že stoupne počet hráčů a spolu s tím i šance, že některý z nich bude preferovat nebojový způsob hry.

Co bylo dřív, cukavka nebo škytavka?

Ovládání hry bez myši neklade žádné zvýšené nároky na počet rukou a možnostem PS3/Xbox 360 gamepadů bylo přizpůsobeno citlivě. Bohužel tutoriál, jehož absolvování by neměli vynechat ani hráči se zkušenostmi z PC Civkami, není z nejkonkrétnějších a absolutně mlčí třeba o možnosti prodávat nepotřebné jednotky klikem na pravou malagovou páčku, což je v pozdějších fázích každé hry naprosto nezbytné. Prodejem těchto ležáků se zbavíte přebytečného odklikávání, herní plocha bude přehlednější a zkrátí se doba potřebná k výpočtu soupeřova tahu, která ke konci hry začne být nepříjemně dlouhá. Jak ovšem zastavit rozjetou produkci bojových jednotek, která je bez ptaní nastavena na automatickou, to se nepraví ani v tutoriálu ani v nastavení ovládání. Jedinou možností je přebít produkci vojáčků stavbou budovy či zázraku, ta naštěstí automaticky nepokračuje. Když už máte všechno postavené, tak nezbude než prostě neustále se objevující panáčky a tančíky hnedka prodávat. Nezdá se to, ale pár nepotřebných jednotek zaparkovaných v rohu kontinentu dokáže situaci na poměrně malých mapách, na něž se stacionární kamerou koukáte ještě ke všemu hodně zblízka, solidně znepřehlednit.

Poslední relativně závažný problém spadá do řádu technických. Prvních 10 minut po loadnutí uložené pozice se hra šíleně cuká, jak se postupně donahrávají jednotlivé segmenty mapy. A to navzdory povinné instalaci dat na pevný disk, alespoň u PS3 verze. Podobné cukání trápí Civ Rev ještě v závěrečných kolech každé hry, kdy počet jednotek sahá do stovek a mapa je plná staveb, silnic a přesunujících se jednotek. Jako by next-gen konzole neměly dostatek výkonu na to, aby utáhly robustní AI made by Sid Meier :)

Ovšem ani tento krpál nic nemění na tom, že se Civilization Revolution hraje stejně dobře jako všechny předchůdkyně. Je to prototyp nenáviděného stylu hraní „ještě jeden tah a jdu spát“, který je z dlouhodobého hlediska vyloženě nezdravý a často vede ke krachu rodinných, kamarádských a dalších vztahů.