Shadow Tactics: Blades of the Shogun Recenze Shadow Tactics: Blades of the Shogun

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

David Plecháček

David Plecháček

11. 1. 2017 13:15 21
Reklama

Označit nějakou věc za prachsprostou kopii je velice snadné. Jenže…
Kopie je další exemplář vyrobený podle originálu bez tvůrčích zásahů.

Dobře, tudy cesta nevede. Shadow Tactics evidentně kopií není. Ale čím je?

Kompilátem.
Kompilát nebo kompilace je literární nebo odborné dílo, které vzniklo sloučením prvků jiných děl.

To není vše. Shadow Tactics je podle mého soudu jedním z nejpůsobivějších a především nejpřekvapivějších kompilátů posledních let.

NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA

Neustále přemýšlím, jak novinku od mnichovského týmu Mimimi Productions představit, abych se vyvaroval prázdným frázím, že „je přesně jako to a ono“. Jestliže to tak udělám, obávám se, že si většina čtenářů v hlavě udělá negativní předobraz pouhé kopie, kterého se horko těžko zbaví. Čím dál tím více si ale sám uvědomuji, že to jinak asi nepůjde, a že jedinou cestou, jak předat své poselství, je jednat s vámi narovinu. A narovinu vám přiznávám, že i v kompilátu je tenká hranice mezi tím, kdy je dílo do jisté míry originální a kde jeho originalita končí.

Čekali jsme dlouho, až někdo znovuobjeví geniálně vymyšlený koncept, se kterým přišlo do té doby neznámé španělské Pyro Studio a které následně převzalo s o nic menší pompou německé studio Spellbound.

Shadow Tactics balancuje někde na hraně. Spousta lidí tvorbu německého studia šmahem odsoudí, aniž by pořádně věděla, jak se věci vůbec mají, spousta ji bude blahosklonně milovat. Naštěstí do hry vstupuje ještě jeden faktor, který zásadním způsobem mění pohled na věc, a to čas. Konkrétně 13 let. Tak dlouho jsme totiž všichni čekali, až někdo znovuobjeví geniálně vymyšlený koncept, se kterým přišlo do té doby neznámé španělské Pyro Studio a které následně převzalo s o nic menší pompou německé studio Spellbound. Až někdo znovuobjeví kouzlo světoznámých Commandos, Desperados nebo Robina Hooda.

MIMOŘÁDNÁ LINKA PRAHA-TOKIO

Nevěřil jsem a byl jsem upřímným skeptikem. Mám bohužel tu smůlu, že jsem jako menší propadl sériím, které byly ve své době dokonalé, ale každé jejich pokračování mne utvrzovalo v tom, že originály jsou k nepřekonání. Stejný status jsem s odstupem let přiřkl i jmenovaným hrám, a od té doby jsem se smířil s tím, že budu odkázán na ty samé úrovně až do samého zblbnutí. Průkopnictví nelze nepřiřknout madridským Pyro Studios, ale Desperados: Wanted Dead or Alive, Robin Hood: The Legend of Sherwood nebo Chicago 1930 ukázaly, že stejný koncept krásně funguje i na jiných, v mnoha ohledech i bohatších, podhoubích. Druhá světová válka je pro hry vděčným obdobím, ale divoký západ, středověk nebo období prohibice se mnohdy ukázaly jako ještě pestřejší prostředí pro vyprávění kvalitních příběhů. S Shadow Tactics: Blades of the Shogun si přidejme období Edo během japonských šógunátů.

XO a PS4

Shadow Tactics: Blades of the Shogun
i Zdroj: Hrej.cz


Světe div se, Shadow Tactics míří i na konzole. Zatímco hra na počítačích vyšla už se stažitelným demem v prosinci, konzolová verze vyjde až letos. Kdy, nevíme. Uvidíme, jak se tvůrci popasují s ovládáním na gamepadech – ale když se s tím vyrovnal třeba takový XCOM, tak proč ne i něco real-time?

Commandos ze své podstaty příběh neměly a v samém jádru jim ani nechyběl. V Madridu sázeli na to, že historie jednotek, které bojují za nepřátelskou linií a vykonávají klíčové úkoly pro postup spojenců během tažení proti nacistickému Německu, je dostatečně silná a další pojítko by bylo zbytečné. Že hutný příběh sluší i real-timovým taktickým akcím ukázala až v roce 2001 právě hra Desperados. Shadow Tactics jepo letech důkazem tohoto tvrzení . Netroufám si tvrdit, zda mne více zaujalo putování šesti společníků pod vedením Johna Coopera, kteří se – ať už dobrovolně, nebo pod nátlakem okolností – rozhodli zatočit s desperátem El Diablem, nebo zda mi v paměti utkví vidina míru značně nesourodé pětice postav s katanami a s šurikeny v ruce, ale bez příběhu by to zkrátka nešlo.

BUŠIDÓ

Nevěřil jsem, že ve mne dokáže zpočátku klišoidní zápletka vyvolat nějakou zvědavost, ale světe div se, ono se to povedlo. Pořád je cítit, že hra vznikala na koleni osmnáctičlenného studia, které nemá prakticky žádné zkušenosti s vyprávěním příběhů, ale jako prvotina podobného druhu funguje příběh Shadow Tactics překvapivě dobře. Neskáču z něj blahem a neříkám, že by nemohl být lepší, ale do počtu tu není. Ať už vám ale cesta samuraje Oshira Mugena, tichého zabijáka Hayata, mladé Yuki, zkušené kurtizány Aiko a stařičkého jednonohého Takumy sedne nebo ne, nejdůležitější je stejně samotná hratelnost, která je jedním slovem skvělá. Pokud chcete dodat, že stále skvělá, nebudu vám bránit. Máte totiž pravdu. Shadow Tactics představuje přesně to, na co jsme zvyklí. Top-down pohled, pětici hrdinů s unikátními schopnostmi, rozsáhlé mapy s několika možnostmi postupu, hromadu nepřátel s klasickými trojúhelníkovými výsečemi jejich pohledu, zkrátka vše, na co si vzpomenete.

Samuraj Mugen mistrně ovládá své dva meče a jako jediný se dokáže efektivně ale i efektně postavit nepřátelským samurajům, kteří by zbytek osazenstva rozetli vejpůl. Navíc – jako správný voják – má u sebe lahvičku saké, jehož vidině mnozí válečníci propadnou a vydají se vstříc nastražené pasti. Ačkoliv je Mugen hlavním motorem a vůdčí osobou náhodně poskládané skupiny, jako první se vám dostane do ruky Hayato. Tichý zabiják se nejradši plíží ve stínech a používá svou katanu. Kromě toho mu je věrným pomocníkem šuriken, ozubená naostřená vrhací hvězdice, a kámen, kterým dokáže dočasně odvrátit pohled stráží.

Podobnost a inspiraci asi dlouze hledat nemusíme. Stejné zažité koncepty známe už od roku 1997, viděli jsme je následně i u Desperados a znovu jsme je nalezli i u Robina Hooda.

Zcela náhodně Hayato do skupiny přivede i mladou Yuki, která se, jakkoli je nezkušená, stane plnohodnotným členem vyvražďovacího komanda. Dost jí k tomu pomáhá píšťalka (hádejte proč), nášlapná smrtící past a nůž, se kterým z protivníků nadělá řešeto. Aiko coby sličná dáma poslouží nejlépe v převleku, ve kterém se stane očím nepřátelských válečníků prakticky neviditelná. Když jde do tuhého, umí si pomoci oslepovacím lektvarem a taktéž ukrytou zbraní na krátkou vzdálenost. Jediný, kdo trochu vybočuje, je Takuma. Mistr v odstřelování přišel o nohu a tím i o svou obratnost, ale o co nepřišel je jeho vynalézavost a moudrost. Místo nohy používá speciální protézu, ze které se mávnutím proutku stane puška efektivní na dlouhé vzdálenosti. Kromě toho umí stařík vrhat smrtící válečky se střelným prachem. Použít můžete i jeho cvičeného mývala, který umí na povel odlákat pozornost. Takuma se neumí ubránit v boji muže proti muži na ostří nože, a tak jej použijete spíše jako podpůrnou jednotku. Až na Mugena a Takumu, mohou všichni šplhat a lézt na střechy. Mimochodem, zmínil jsem se, že všichni mají menší osobní pistolky s několika málo náboji?

SENSEI Z MINULOSTI

Podobnost a inspiraci asi dlouze hledat nemusíme. Stejné zažité koncepty známe už od roku 1997, viděli jsme je následně i u Desperados a znovu jsme je nalezli i u Robina Hooda. Někdo na blízko, někdo na boj z dálky, jiný udělá v řadách nepřítele zmatek, někdo, kdo se umí infiltrovat… Férově bychom se ale sami sebe měli zeptat, zda lze vůbec vymyslet něco lepšího.

V každé další inkarnaci tohoto žánru jsme viděli věci už dříve viděné, ale v každé bylo i několik inovací. Nic tak revolučního, jako byl souboj tažení myši v Robinovi, nečekejme, ale několik prvků si upravují i Němci z Mimimi Productions. O tom, že samuraje zlikviduje jen Mugen díky svému tréninku jsem hovořil, je tu ale možnost, že je udolají dva vaši záškodníci, budou-li spolupracovat.

NEZAVŘÍT

Shadow Tactics: Blades of the Shogun
i Zdroj: Hrej.cz


Uspět jednou je jedna věc, ale dá se tak přežít? Podívejme na Pyro Studios – do roku 2012 vývojáři živořili, aby se pak spojili pod hlavičku Pyro Mobile. Název o ledasčem vypovídá. A Spellbound? V tom samém roce zavřeno. Původní členové si ale založili studio vlastní, Black Forest Games. No, žádná sláva…

Jeden vystřelí, čímž obrněného válečníka nezabije, ale jen ochromí, a druhý ho v tichosti ze zálohy popraví. Efektní, navíc to hráče nutí používat plánovací mechanismus Shadow mode, ve kterém se nejprve zadají úkoly a stisknutím mezerníku je postavy vykonají. Ale je toho víc. Velice se mi líbila upravené verze trojúhelníkového vizoru během noci. Jsme zvyklí, že se za snížené viditelnosti zkrátí, ale Shadow Tactics mnohem více hrají se světlem – některé jednotky si nosí louče vlastní, jiné se spoléhají na ty zabodnuté v zemi, ale buď jak buď, tam kde světlo není, vás skrčené nikdy nevidí. Prostoru pro vylepšování není nikdy dost a i takovéto menší úpravy (k lepšímu) udělají letitým harcovníkům radost.

KANPAI!

O chod hry se stará engine Unity. Ten tak opět ukazuje svou všestrannost. Hra je pohodlně hratelná i na starších strojích, což potěší svátečnější hráče, ale přesto se náročnost Unity ukazuje, a to dlouhými načítacími časy. Než se úroveň poprvé načte, může uběhnout i minuta. Evidentně to je něco, s čím si v Mnichově nevěděli rady, neboť místo nějakých úprav zvolili cestu informační tabulky, abyste se neděsili, že se váš stroj uškvařil. Neuškvařil, jen si na tu parádu musíte počkat. Jinak svou práci vývojářský tým odvedl více než pečlivě. O míře „detailů“ svědčí i to, že si můžete zvolit japonské audio, které dodá putováním po zemi vycházejícího slunce zase trochu jiný šmrnc.

Možná je škoda, že se podobných titulů nezhostí větší studia s ještě většími ambicemi. 

Povedl se i přechod do kompletního 3D. Stojím si za názorem, že některým žánrům svědčí více dvojrozměrné zpracování, a že především letité série mají s přechodem z 2D stále problémy. Přiznejme si, Shadow Tactics mohlo potkat to samé. Naštěstí vše funguje přesně tak, jak má. Drobnou výtku mám ke grafice, na druhou stranu musíme brát v potaz, v jakých podmínkách hra vznikala. To samé v bledě modrém se dá říct i o výtvarném pojetí příběhových animací, které smrdí nízkým rozpočtem na kilometry daleko. A co? Komu na tom záleží? Je to zrnko soli v celém širém moři, které nikoho nemůže od jinak perfektního zážitku odradit. Věřte mi, během 13 misí si užijete tolik zábavy, že takové drobnosti řešit vážně nebudete.

NĚMECKÉ DÓJÓ

Možná je škoda, že se podobných titulů nezhostí větší studia s ještě většími ambicemi. Víme své o tom, jak na tom bývají druhé díly, a tak bych byl rád, kdyby Mimimi nechali Shadow Tactics u ledu, ale žánr, který byl 13 let od vydání třetích Commandos prakticky pohřbený, i v roce 2016 a 2017 ukazuje, jaký má potenciál. Nečekejte revoluci. Čekejte evoluci. Čekejte důkaz, že i takové hry, které jsme považovali za mrtvé, se mohou nějakým způsobem vrátit. AAA produkce se bude soustředit na své blockbustery, ale možná, že to je ta chvíle, kdy se menší týmy zaměří na podobné žánry, po kterých fanoušci léta volají.

Shadow Tactics: Blades of the Shogun
Xbox Xbox One
Linux Linux
Windows PC
Apple Mac
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Ze hry, o které do prosince nikdo neslyšel, se stal titul, který blahořečí celý internet. Právem. Podobný návrat real-time taktické stealth akce tu ještě nebyl.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama