Shadow of the Colossus Recenze Shadow of the Colossus

Shadow of the Colossus

redakce Hrej.cz

redakce Hrej.cz

30. 1. 2018 08:01 20
Reklama

Společné recenze u nás příliš často nevidíte, čas od času se ale najde titul, u nějž má takový přístup opodstatnění. Shadow of the Colossus vychází už prakticky potřetí a my vám nyní nabídneme pohled z obou stran - David měřil s kolosy síly poprvé, Pavel do hry naskočil s předchozí zkušeností. Závěrečné hodnocení je jedno jediné, na němž se oba autoři shodli, dost možná k němu ale došli jinými cestičkami. Během hraní jsme o našich dojmech vášnivě diskutovali a nutno podotknout, že ne vždy se naše zkušenosti shodovaly. Ostatně, obě strany mince vám nyní dáváme k nahlédnutí.

DAVID PLECHÁČEK - MOJE MALÁ PREMIÉRA

V každé etapě herního průmyslu se objevila nějaká hra, která byla přelomová. Kterou si věrní fanoušci hýčkali, a ti, kteří neměli to štěstí, ji tiše záviděli. Snad někdy i doufali, že si jí zahrají, byť s každým dalším rokem a ušlým pokrokem byl nostalgický návrat čím dál složitější. V období PlayStationu 2 to byl Shadow of the Colossus. Jedinečná, půvabná hra, která každým svým coulem dokazovala, že hry mohou být něco víc. Přestože byla druhá generace PlayStationu mezi hráči enormně rozšířená, nedá se říct, že by mistrovské dílo Fumita Uedy hrál každý. V Sony si toho byli vědomí, a proto stejná hra vyšla i v generaci následující. Pokud se ke své značce její majitel jednou vrátí, mnohdy to znamená, že je to poslední requiem. Jenže jsou tací, kteří jsou u Sony až teď, s PlayStationem 4. O dvanáct, respektive sedm let později. A ani ti by o svou šanci neměli přijít.

MY UŽ SE ZNÁME

Shadow of the Colossus je mnohými brán jako absolutní vrchol dob minulých, a pokud existuje byť alespoň malá šance na to, aby si jí člověk zahrál, neměl by váhat. Přiznám se, že i já jsem kouzlu podlehl a dlouhou dobu jsem snil o tom, až se mi chlapcův příběh odehraje před očima. Měl to být rok 2018, který bude v tomto ohledu klíčový a který v určitém slova smyslu bude znamenat odškrtnutí si jednoho velkého restu a snu v jednom. V určitém slova smyslu to byl ale už rok 2016, který představoval katarzi tohoto očekávání z dob minulých. Začínat recenzi remaku/remasteru Shadow of the Colossus připomínkou rok starého The Last Guardian je možná poněkud troufalé, na druhou stranu logické. Obě hry, stejně jako Uedova prvotina Ico, totiž spolu do jisté míry koexistují tak těsně, že musí být zmíněna každá v textu, který se těch ostatních vlastně ani netýká. Obrazně a velice silně nadneseno v mých očích platí, že viděli-li jste putování chlapce a Trica, tak jste vlastně viděli i Shadow of the Colossus.

V dnešní době je těžké být hluchý a slepý k okolnímu světu a k věcem, které člověka zajímají, ale i když možná znáte zápletku, twist nebo třeba jen nějakou konkrétní scénu, teď jste to konečně vy, kdož třímá v ruce gamepad.

Vyčkejte, prosím, ještě okamžik, než mi začnete spílat. Obě hry (spolu s Icem všechny tři) totiž sdílí určitou Uedovu vizi světa, architektury, ale i samotného designu či zkrátka stylizaci, díky níž není cesta za poražení šestnácti kolosů tak jedinečná, jak by moha být a jakou by pravděpodobně byla, kdybyste jí absolvovali jako čistý list papíru. V mém případě je lichý i argument, že nejprve bylo Ico a pak až Shadow of the Colossus. Ano, byl, jenže The Last Guardian kombinoval prvky obou her, zatímco Ico a SotC se od sebe výrazně liší co do herních mechanismů. Co tím chci říct je fakt, že pro vás kolosální rozměry vašich nepřátel v tu chvíli nebudou tolik znamenat, tolik vás neohromí a šplhání po jejich těle také ne. Není to kritika a není to chyba hry. S tím těžko mohli lidé ze Sony něco udělat, vyjma načasování jejich vydání. Navíc nezapomínejme, že v opačném gardu platí totéž, čili pro hráče Shadow of the Colossus byl The Last Guardian starou známou. Ačkoliv se může zdát, že jsme v patové situaci, z níž není cesty ven, mohu na scénu uvést ještě jednu věc, která zamíchá kartami. Ten pocit, že to konečně hrajete.

I když vám budou první scény připadat povědomé, stále je to pro mnohé z nás vůbec poprvé, kdy se do zapovězené země vydáme. V dnešní době je těžké být hluchý a slepý k okolnímu světu a k věcem, které člověka zajímají, ale i když možná znáte zápletku, twist nebo třeba jen nějakou konkrétní scénu, teď jste to konečně vy, kdož třímá v ruce gamepad a kdo se ujme vykonat spravedlnost na nebohé dívce, jejíž život posloužil bez bližšího důvodu jako oběť. To proto se bezejmenný chlapec vydá s ukradeným mečem na hřbetu svého černého koně, Agra, do země, v níž by měl podle pověr existovat způsob, jak její duši přivést zpět. Chlapcovu prosbu vyslyší ve svatyni Shrine of Worship Dormin, nezhmotnělý hlas, který přizná, že taková možnost existuje. Její podstatou je zabití šestnácti kolosů obývajících tyto končiny. A ačkoliv vzápětí přijde i varování, že člověk za tuto oběť může zaplatit vysokou cenu, tímto úkolem začíná honba za záchranou sličné Mono a za hledáním místních obrů.

JEDINEČNÁ POUŤ

Zapovězená země je úchvatná. Stejně jako v případě portu na PS3, i tentokrát za ním stojí studio Bluepoint. Nerad bych tuto recenzi zatěžoval technikáliemi, ale pro zbytek textu je důležité, abychom vymezili, zda se jedná o remake nebo remaster. Lomítko v úvodu nebylo náhodou. Víme, jaké jsou rozdíly, ale letošní Shadow of the Colossus vypadá jako něco mezi. Hra vypadá po vizuální stránce současně, na druhou stranu se ale ničím dalším neliší od předchozích verzí. Alespoň z toho, co může člověk pouhým okem soudit. O tom vám asi více řekne druhá část tohoto textu z pohledu někoho, kdo hrál předchozí verze. I kdyby se přeci jen na pohled něco lišilo – a já věřím, že ne – tak na třetí pohled se pod krásnou skořápkou dříve či později objeví určité archaismy, které jsou u remasteru pochopitelné, u remaku takřka neodpustitelné.

Pod krásnou skořápkou se dříve či později objeví určité archaismy, které jsou u remasteru pochopitelné, u remaku takřka neodpustitelné.

I já bych se přikláněl k variantě remaku, stejně jako Sony. Vždyť v nejednom vyjádření padlo, že vydat hru stejným způsobem jako mezi PS2 a PS3 by nebyl dobrý nápad. Pokud ale vývojáři opravdu sahali někam hlouběji než jen do grafiky, nerozumím, proč se pořád tak špatně chová kamera. To, co jsme v mnoha okamžicích pozorovali u The Last Guardiana, platí i v tomto případě. Ve většině případů není špatná a s jejím chováním nenarazíte na problém, ale stejně jako o dalších kritizovaných věcech, o nichž bude řeč zanedlouho, se dříve či později na několik minut objeví, ale těch několik minut nechá vyniknout vaší žilku na čele. Mluvím-li o kameře, dříve či později bych se dostal i k samotným soubojům, které spočívají k nalezení slabiny nepřátel a za pomoci šplhání se k ní dostat a vrazit do označeného místa svůj ukradený meč. Samotné lezení není problém, jenže…

A TEĎ TO ŠPATNÉ

… ve vypjatých okamžicích u specifických soubojů budete potřebovat precizní timing, který vyžaduje spolupráci kamery, tak chlapce. Mezi vámi a dosažením vašeho cíle stojí většinou jen vaše stamina, ukazatel výdrže, jehož vyčerpání znamená v drtivé většině případů pád až na tvrdou zem. Na některých místech na těle si můžete odpočinout a nabrat čerstvé síly a poté se po srsti pustit opět do šplhání, ale někdy tato možnost chybí a vy hrajete o čas. Právě tehdy se stává z Shadow of the Colossus frustrující zážitek. Je zřejmé a evidentní, co dělat, vy víte, jak se tam dostat, ale neschopnost nebo neochota spolupracovat vám v tom mnohdy brání. Chcete-li skočit, z nějakých mně neznámých důvodů neskočíte. Dokonce v pokročilé fázi dojde na pasáž, která je tak nepřehledná, že si kolikrát i můžete myslet, že už jste na jiné části těla, abyste při pádů dolů zjistili opak. Cesta nahoru se pak opět neskutečně táhne, abyste se pokoušeli po desáté o to samé, s nejistou vidinou úspěchu.

Na obranu hry musím říct, že po úspěchu dostaví neuvěřitelné zadostiučinění. Vaše tělo zaplaví příval endorfinů, jehož blažené účinky ucítíte až na konečkách prstů. Smutným faktem nicméně je, že Shadow of the Colossus není samo o sobě vůbec těžké v tom pravém slova smyslu. Souboje vás nemají vytrestat, spíše mají potrápit vaší šedou kúru mozkovou. Každý kolos představuje rébus, který musíte vyřešit. A následně jej rozseknout vražením meče do těla nebohé oběti. Pocit, že zabíjíte (minimálně zpočátku) nevinná stvoření je jedinečný. Dokáže člověka tísnit a nutí ho přemýšlet o tom, jaké oběti musí přinést za svým, do jisté míry sobeckým úkolem. Proč vraždíte nevinné obry, kteří v jinak liduprázdné krajině nepůsobí žádné zlo a nepředstavují pro nikoho žádnou hrozbu? A je to vážně dobré? Několikrát jsem se zamýšlel nad tím, že jsem zcela jistě něco podobného už musel ve virtuálních světech zažít, a hádám, že opravdu, ale žádná hra to nedokázala prodat tak dobře, jako tato.

Shadow of the Colossus je geniálním počinem, který nezapře své kořeny. Fumito Ueda je nedokázal skrýt u The Last Guardiana, nedokázalo je ukrýt ani studio Bluepoint u této reinkarnace jedinečné hry.

Nedílnou součást honby za obrovitými stvůrami je procházení liduprázdného světa. Aby člověk příliš nebloumal, Dormin mu propůjčí světlo, díky němuž mu slunce ukazuje směr další výpravy. Ta není příliš dlouhá a obvykle vám dá spíše několik možností využít herní foto mód, ruku v ruce s ní ale přichází několik nedodělků, to je to správné slovo. Možná nedomyšleností, to je ještě lepší. Například svítíte-li si na cestu vlastním mečem, oba analogy ovládají směr vaší cesty. Nemůžete klasicky jedním volit směr chůze a druhým směr paprsku (tak jako je to například u používání luku). Často, především při jízdě na koni, tak držíte analog vpřed a po tasení meče najednou nejedete vpřed, ale koukáte někam do nebe. Zároveň, když se chýlíte k cíli, hra často mate tělem – využívá totiž lehkého platformingu, a ne vždy je zřetelné, kam člověk může, a kam ne. Především vinou samotného remaku. Po smrti ve světě se opět objevíte ve výchozím bodu, ve Shrine of Worship, a celá cesta vás čeká znovu, někdy znovu s tím samým výsledkem. Nejednou se mi stalo, že jsem za mou smrt ani sám nemohl. Jednou to bylo vinnou ojedinělého bugu a nezhmotnělé textury, podruhé chlapec seskočil z koně přímo do propasti. Hra se uloží po příjezdu ke kolosu, ale pokud nevíte, jak na něj, a chcete se vrátit až za nějaký čas, opět se objevíte, kde jinde, než ve svatyni. Proč? Nejsem zhýčkaný, ale čemu podobná rozhodnutí pomohou?

PIHA NA KRÁSE?

Ne nadarmo se říká, že až nějaká piha dá vyniknout genialitě celku. Shadow of the Colossus je geniálním počinem, který nezapře své kořeny. Fumito Ueda je nedokázal skrýt u The Last Guardiana, nedokázalo je ukrýt ani studio Bluepoint u této reinkarnace jedinečné hry. Pihou tak zůstává pouze čas, který je v očích moderního hráče patrný, ať si říká kdo chce, co chce. Shadow of the Colossus není ani v té nejmodernější podobě moderní hrou. Je to ale špatně? Během hraní, během svých strastí a i během psaní tohoto textu jsem si kladl otázku, jak hluboko se mi kolosové zaryli do srdce. Roky jsem po nich toužil, abych je nakonec dostal a oni mne neuchvátili tak moc, jak bych si přál. Roky jsem prahnul po podobném zážitku, abych ho nakonec během roku dostal prakticky rozdělený nadvakrát. Jenže ve mně roky zůstanou. Nemyslím si, že se jedná o nejlepší hru všech dob, kterou bude a priori milovat každý. Ale jedná se o unikát, kterému je člověk schopný odpustit i těch několik přešlapů. Na ty si totiž za čas beztak nevzpomene, ale na celek ano. A to se dá říct o máločem.

PAVEL MAKAL - NÁVRAT DO ZAKÁZANÉ ZEMĚ

Původní Shadow of the Colossus pro PlayStation 2 jsem nikdy nehrál. V době jeho vydání mou hráčskou mysl plně zaneprazdňovaly mnohem přímočařejší tituly, však mi také tenkrát bylo pouhých šestnáct let. První remaster pro minulou generaci konzolí od Sony už jsem si ale ujít nenechal a společně s ICO na mě tohle dílo Fumita Uedy zapůsobilo tak, jak byste od hry podobně slovutné pověsti čekali. Oznámený remake pro PlayStation 4 pro mě možná nebyl takovým darem z nebes, jako kdyby v Sony oznámili, co já vím, třeba opětovné vydání Demon’s Souls, přesto jsem byl zvědavý. Zajímalo mě, zda třináct let stará hra, hozená do moderního kabátku, ještě dnes vůbec může obstát. A neméně mě zajímalo i to, jestli jí nakonec vylepšené vizuální pozlátko nebude spíše ke škodě. Po necelých sedmi hodinách, v nichž mi k nohám padlo všech šestnáct kolosů, pro vás mám dobré zprávy.

DEJTE JIM KORUNU!

Napřed mi ale dovolte jednu malou poklonu. Všechna vývojářská studia by se měla modlit, aby jejich díla v budoucnu restaurovalo právě studio Bluepoint Games. Tito veteráni remasterů, kteří své kvality prokázali na Gravity Rush pro PS4, kolekci prvních tří dílů Uncharted nebo v dávnější minulosti i na vycizelovaných verzích ICO a Shadow of the Colossus pro PlayStation 3 znovu dokázali, že jim koruna těch nejpreciznějších a nejcitlivějších restaurátorů jednoznačně patří. A pokud někdo v minulosti mohl namítat, že se přeci jen jedná o pouhé jemné estetické zákroky, je nový Shadow of the Colossus bez nejmenší pochybnosti jejich Opus magnum. Tady už nehovoříme o prostém navýšení detailů, nýbrž o kompletním znovuzrození od samotných základů. A i když na první pohled uvidíte strhující rozdíly, o nichž si mohli vývojáři v době prvního vydání nechat jen zdát, je při každém kroku jasně patrný cit a obezřetnost, aby atmosféra staré klasiky nevymizela pod nánosem moderního pozlátka.

Shadow of the Colossus umí hráče dokonale ponořit do své bezbřehé rozlohy.

Bez mučení přiznávám, že mě hra chytila za srdce už během úvodu a když jsem poprvé vyjel na travnatou pláň před prastarou svatyní, zatajil se mi dech a do normálu se vrátil až se závěrečnými titulky. Ano, grafika není vše, jenže tady se opakuje situace s předloňským Ratchetem & Clankem – ačkoli jde papírově o „pouhý“ remake, vizuální zpracování si v ničem nezadá s moderními tituly a mnohdy je i překonává. Těžko říct, co chválit dřív. Zda to mají být nesmírně detailně prokreslené skalní masivy, bohatá tráva, hladící kopyta vašeho věrného koně, nebo snad samotné strhující obří bytosti, s nimiž máte změřit své síly, a přece rádi ztratíte čas jejich podrobným zkoumáním každičkého detailu. A vývojáři z těch detailů dělají úplné lukulské hody. Jak jsem ale již předeslal, i přesto, že mi během hraní oči jen přecházely a až do konce mě hra stále uměla překvapit něčím novým, pořád z ní lze cítit atmosféru originálu. Shadow of the Colossus umí hráče dokonale ponořit do své bezbřehé rozlohy. Herní svět, ačkoli v zásadě nevelký, budí dojem nesmírně rozmáchlých plání, které jen čas od času zdobí prachem zaváté trosky, ukáže vám mohutné vodopády, podivuhodnou architekturu, vystupující z poklidných jezer, lesy, kde něžný sluneční svit prosvítá mezi stromy, ale i zuřivé gejzíry, vyvěrající z hlubin země. Na PlayStation 4 Pro máte na výběr ze dvou herních režimů, jeden vám poskytne hraní v 60 snímcích za vteřinu ve Full HD, ten druhý pak rozlišení 1440p při 30 FPS. Naprostou lahůdkou je ale podpora HDR. Pokud máte odpovídající obrazovku, máte se nač těšit.

SOUHRA MOZKU A MEČE

Minimalismus příběhu o mladíkovi, který se snaží doslova za každou cenu přivést zpátky k životu svou milou, funguje i po letech a je důkazem, že ani otevřené světy nepotřebují epické příběhy, stačí jen brnkat na tu správnou strunu. A propos, hudební doprovod je překrásný, dost možná ale nejvíc oceníte, jak úspěšně hra umí zacházet s tichem. Shadow of the Colossus není Bloodborne a přestože se v průběhu budete muset potýkat s celou řadou do nebes čnících protivníků, k jejich pokoření budete víc než rychlé reflexy muset zapojit mozek. Každý kolos je ve své podstatě puzzlem, hádankou, kterou musíte rozluštit, jeho samotná porážka je pak už jen formalitou. V případě téhle hry ale stokrát platí, že cesta je mnohem důležitější než cíl. Nenechte se zmást, Shadow of the Colossus je z velké části meditativní a filozofickou záležitostí, pokud prahnete po čisté akci, raději sáhněte někam jinam.

I tak mají ale jednotlivé souboje neuvěřitelnou atmosféru, která je často opět udávána škálou, na níž se odehrávají. Každý kolos je unikátní, na každého je třeba přijít s jinou taktikou a každý je proveden s nesmírným citem pro detail. Kochal jsem se jejich těžkopádnými, nebo naopak ladnými pohyby, obdivoval se patrně nejhezčí srsti, jakou jsem kdy ve hrách viděl a poklonil jsem se jejich nadčasovému designu. Šestnáct možná není závratné číslo, ale uvidíte sami. Avion, Kuromori nebo Hydrus se vám vryjí do srdce.

Abych nebyl jen přehnaně nekritický, nějaké ty mušky by se přeci jen našly. Ovládání občas zazlobí, kůň ne vždy poslouchá tak, jak bych si představoval a zejména v situacích, kdy je třeba, aby vše běželo jako na drátkách, je občas hra trochu topornější. Nikdy to pro mě ale neznamenalo vážnější problém a nikdy mi to nestálo v cestě k úspěšnému pokoření cíle. Až jsem si někdy skoro říkal, jestli vývojáři tyto nepohodlné „relikty minulosti“ ve hře nenechali schválně, aby se ještě více přiblížili atmosféře staré hry. Na střední obtížnost je hra poměrně jednoduchá, ale to samozřejmě jen v případě, že už jste ji absolvovali v některé ze starších iterací a víte tedy, jak se jednotlivým kolosům dostat na kobylku. Po dohrání máte možnost zvolit režim New Game+, vyzkoušet si boj s kolosy na čas nebo zkusit těžší obtížnost. Odměnou za splnění různých výzev vám mohou být klasické bonusy ve formě artworků, porovnávacích obrázků jednotlivých verzí a také speciální předměty. Čistě po stránce herního obsahu žádné novinky nečekejte, remake nepřináší nové kolosy, nedošlo například k implementaci těch, kteří byli z původní hry vystřiženi. 

Shadow of the Colossus
i Zdroj: Hrej.cz
Shadow of the Colossus možná ve stínu jiných chystaných her na PlayStation 4 tolik nezáří, přesto byste mu měli věnovat zvýšenou pozornost. Jedná se o mimořádný titul, kus herní historie, který vám nesmí zůstat utajen. Pokud se hrou nemáte žádné zkušenosti, rozhodně to napravte, pokud jste ji hráli na PS2 nebo i na PS3, jděte do toho znovu, opětovná investice je tentokrát skutečně opodstatněna. V éře mnohdy zbytečných remasterů září tahle hra jako skvěle vybroušený diamant. Já sám se k němu v budoucnu ještě určitě znovu vrátím. A o kolika hrách tohle mohu říct?

Shadow of the Colossus
PlayStation PlayStation 2
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Unikátní hra se nepozná tím, že nemá chyby. Pozná se tím, kolik jste jich ochotní odpustit. I přes to, že Shadow of the Colossus není ideálem a má své, stále se jedná o pouť, která dostává i po letech svému jménu. Jen na PS4 není tak úplně první svého druhu.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama