Shadow of the Beast Recenze Shadow of the Beast

Shadow of the Beast

konfrst.jan@gmail.com

konfrst.jan@gmail.com

24. 5. 2016 10:00 8
Reklama

Pokud jste tento článek otevřeli z důvodu čisté nostalgie a jméno hry vám zní v uších z dob minulých, tak se můžete směle poplácat po ramenou – jste veterány herního odvětví a už něco pamatujete. Aktuálně představovaný Shadow of the Beast je totiž částečným remakem titulu z roku 1989 od týmu Reflections Interactive. Pamětníci se proto budou cítit jako ryby ve vodě, těm ostatním můžeme Shadow of the Beast roku 2016 představit jako tradiční plošinovku v částečně otevřeném světě rozděleném do několika úrovní. V roli bestie jménem Aarbron se hráči potulují krajinou a hledají magické dítě - takové, jakým Aarbron sám kdysi byl. Příběh hry nijak komplikovaný není. Na počátku se hráči ocitají v područí kouzelníka Maletothema, jehož zjevnou zálibou je únos dětí a jejich transformace do podoby krvelačných bestií, jakou je i hlavní hrdina hry. Poslední únos se ale nevyvedl – Aarbron potkal vlastního otce, vymanil se z područí černokněžníka, a to další dítě se jal zachránit před podobně temným osudem. Příběh hry je velmi jednoduchý, jeho podání však má svá specifika. K těm se ale ještě dopracujeme.

S ČEPELÍ VPŘED

Začátek hry se nese v duchu nesvobody, volby nejsou na hráči samotném, Aarbron postupuje kupředu a mnohdy i vraždí sám, nezáleží tak vůbec na vůli hráče. Po uvolnění se z okovů však nastává ta pravá řež a Shadow of the Beast představuje, v čem tkví hlavní síla hry. Obrazovku brzy protne první cákanec krve a první pochvala za perfektní skóre – Shadow of the Beast je zkrátka především o soubojích a o tom, jak dosáhnout co možná nejvyššího hodnocení.

Ve fázi útoku nechybí klasické bušení hlava nehlava, do toho se ale přidávají speciální schopnosti, a Aarbron tak umí kupříkladu své nepřátele žrát za účelem léčení se.

Hráči se tedy postupně učí nepřátele několika ras nejen porcovat, ale chybět samozřejmě nesmí ani úhyb, obrana, nutné omráčení některých mrštných bestií, skoky za jejich záda i odzbrojování. Ve fázi útoku pak neschází klasické bušení hlava nehlava, do toho se ale přidávají i krví nepřátel poháněné speciální schopnosti, a Aarbron tak umí své nepřátele kupříkladu žrát za účelem léčení se, umí ze země nechat vystřelit smrtící ostny a v pozdějších fázích hry dojde rovněž na střelbu. Všechny tyto prvky útoku lze využít i v rámci jednoduchých environmentálních hádanek.

PŘEKVAPENÍ, KAM SE PODÍVÁŠ

Ty slouží k zisku dalších bodů přičítajících se do celkového hodnocení i k objevování takzvaných příběhových orbů. Jak jsem ji totiž naznačil, příběh hry je vyprávěn velmi specifickým způsobem, a pokud se hráči nevrhnou na průzkum, tak se mnohdy ani nemusí dozvědět, co se vůbec děje. Mapa světa je totiž rozdělená do jednotlivých misí/lokací, které lze opětovně navštěvovat a honit se tak za vyšším skóre, s tím, že se na stejném místě nalézají i krátké příběhové filmečky. Ty je ale zapotřebí nejprve při průchodu hrou odemknout. Na tom by ještě nebylo nic zásadního, potíž však je, že bez jejich nalezení často není ani jasné, co se zrovna na obrazovce děje. A navíc nalezení všech umí být pěkná otrava a vyžaduje to často až nepříjemně dlouhý backtracking.

A porozumění hře nadále nepomáhá ani fakt, že postavám není rozumět – přeložení dialogů hry je třeba si zasloužit, čímž se dostáváme k motivační složce hraní. Honba za co možná nejvyšším bodovým ohodnocením totiž nemá účel jen pro honění ega v online žebříčcích, ale zúročí se po každé misi, kdy následuje přepočet dosažených bodů na Manu, obdobu herní měny. Tu lze směnit například nejen za vylepšení postavy a za zmíněný překlad dialogů, respektive titulků, ale především za lahůdky typu odemčení emulace původní hry z roku 1989 či možnost hrát nový Shadow of the Beast s ikonickým soundtrackem z konce 80. tet.

JSTE NA TO SAMI

Samotná přítomnost všudypřítomných online statistik ale ještě neznačí multiplayerové ražení hry. Shadow of the Beast je ryze singleplayerovou hrou a jedinou interakcí s okolním světem i s jinými hráči jsou příležitosti, kdy narazíte na místo úmrtí někoho jiného. V tu chvíli lze spustit minihru, během které je třeba v co nejkratším čase a co možná nejbrutálnějším způsobem tělo svého soka naporcovat. Důvod nám zůstává skrytý, nicméně skóre se přičítá, tak asi není ani potřeba klást zbytečné otázky.

Načasování hraje prim a pro co možná nejvyšší dosažené skóre je potřeba velký um a perfektní reflexy.

Sami se tedy můžete soustředit jen na to, ať jste ve hře co možná nejlepší – každý souboj je výzvou, a když jeden takový vypukne, tak se úroveň z obou stran uzamkne a na hráče proudí jeden protivník za druhým. Načasování hraje prim a pro co možná nejvyšší dosažené skóre je potřeba velký um i perfektní reflexy. V takovou chvíli lze spustit i QTE sekvence, nicméně na takto nekompromisní jsme již dlouho nenarazili. To ale není nutně špatně – Shadow of the Beast je výzvou, a to je v dnešní době zjednodušených zážitků přeci dobře.

NÁPADITÝ SVĚT PLNÝ SMRTI

Co rovněž zaujme, je svět, ve kterém se hra odehrává. Každá lokace je zcela odlišná, představuje jiné herní mechaniky a stále je proto co objevovat a z čeho se těšit. Někdy narazíte na teleporty a tlačítka cvičící reflexy, jindy zase budete hojně využívat zmíněnou střelbu a celé to navíc vypadá velmi stylově – ať už se pohybujete zalesněnou krajinou, pouští posetou dinosauřími pozůstatky či pokud válčíte za doprovodu deště meteoritů na hřbetu mechanické bestie, stále je nač koukat. Byť se mnohdy může jednat o prvoplánový kýč.

Shadow of the Beast
i Zdroj: Hrej.cz

V tu chvíli zamrzí snad jen nízká produkční hodnota hry – když se všechen ten obraz na chvíli zastaví, je vidět nevelký rozpočet hry a snad i trochu přehnané ambice, což se z technického hlediska projevuje zejména ve zvukové stránce. Ta nedokáže absolutně ničím překvapit a podtrhuje to jen fakt, že klasický dabing ve hře zcela chybí.

DOBRÉ, NIKOLI NEJLEPŠÍ

A když si po nějakých dvou hodinách a tedy zhruba v polovině hry tento drobný nedostatek připustíte, začnete si uvědomovat i připomínat i jiné slabiny. Souboje často nejsou nijak férové, v bitvách s bossy hra přitom naopak nesmyslně vychází hráči vstříc všemožnými radami. Za další, dokud se do hry zcela neopřete, příběh nedává příliš smysl. Ale když tomu vyprávění není ani příliš rozumět, tak to všechno zabíjení začne brzy postrádat i hlubší motivaci. Snad nejotravnější je ale na hře bloudění úrovněmi.

Pokud hledáte výzvu, tak vám Shadow of the Beast rozhodně má co nabídnout.

Shadow of the Beast je tak sice pohlednou plošinovkou s celkově komplexním soubojovým systémem, dokáže vykouzlit krásnou atmosféru, potrápit prsty na ovladači a připravit tu pravou výzvu, nicméně po chvíli selže v dalším připoutání k televizi. Samotné líbivé prostředí se pak následně umí stát otravnou pastí, ve které budete hledat zapomenuté dveře, tlačítko či teleport. Nic pro netrpělivé, pokud ale hledáte výzvu a něco, v čem se můžete svým kamarádům pochlubit co možná největším skóre a nejúčinnějším kombem, tak vám Shadow of the Beast rozhodně má co nabídnout.

Shadow of the Beast
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Návrat ke klasice to není špatný a jako vzpomínka hra funguje i díky emulaci původní hry na výbornou. Ale moderní zábava přeci jen vypadá trochu jinak.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama