Samba de Amigo

Bizarních ovladačů přinesla herní historie desítky (několik příkladů najdete v tematickém článku Dalibora Franty) a není pochyb, že do přehlídky těch na první pohled nejšílenějších patří i jasně červené rumba koule. Ty doprovázely rytmickou arkádu Samba de Amigo, která si díky uvolněným latinským rytmům a pohodové hratelnosti získala spoustu fanoušků, byť bylo její publikum omezené majiteli Segy Dreamcast. Vytvořit remake pro konzoli Wii se jevilo jako dobrý nápad, jenže...

...jenže Wiimote není maraca

Už jen z hlediska prvního dojmu vypadá remake jako levná kopie: ty tam jsou stylové ovladače, jejich roli má zastoupit Wiimote a Nunchuck. Bohužel to nefunguje – zatímco původní rumba koule dokázaly velmi dobře detekovat pozici vzhledem k senzoru, Wii Remote se orientuje relativně k zrychlení. Na první ze čtyř obtížností to neznamená žádný problém. Na tu druhou už sem tam ovládání zahapruje a na třetí a čtvrtou se prakticky Samba de Amigo nedá hrát, aniž by člověk nevybuchnul každých pár desítek vteřin vzteky.

Samba de Amigo ve Wii verzi staví před hráče výzvu ne nepodobnou Guitar Hero: kampaň o čtyřech desítkách písniček (logicky jde o samé uvolněné latinské rytmy) a několik volných režimů. Přímo v jednotlivých skladbách pak hráče nutí máchat maracami ve chvíli, kdy se na obrazovce plující puntíky dostanou do příslušné oblasti. Hra rozlišuje pozici "nahoře", "uprostřed" a "dole", tu a tam nutí zachrastit vícekrát, anebo zaujmout pózu.

Problém ovládání spočívá především v detekci onoho "nahoře" a "dole". Zatímco na nejlehčí obtížnost je tempo tak pozvolné, že si hráč spíš vychutnává samotné melodie a může se u provádění předepsaných pohybů klidně různě pitvořit a konverzovat s kamarády, na vyšší nejenže může na podobné radovánky zapomenout, navíc by měl obrnit své nervy. Každou chvíli totiž dochází k frustrující situaci, kdy hra špatně vyhodnotí pohyb ovladače: máchnutí Wiimotu (či častěji Nunchucku) si přeloží jako trsnutí rumba koulí, hráč přitom ale chtěl jen rychle přesunout maracu z pozice nahoře do pozice dole... Výsledkem je zkažená série tónů a v krajním případě i neslavný konec hraní skladby – a v důsledku toho létají vzduchem slova, jež by se uplatnily v málokteré aspoň stopově slušné společnosti.

Bylo by hloupé kvůli jednomu problému Samba de Amigo úplně odepsat. Ze hry dýchá pohoda, je to příjemná party záležitost, a to i díky různým multiplayerovým režimům. Zahrát si lze rychlou hru, kooperativní (typicky japonsky ujetý) režim Love Love, soutěživý Battle; a trvanlivost prodlužují také minihry nad rámec "hudebních povinností" (třeba Simon Says nebo podivná variace na volejbal). Audiovizuální prezentace je na poměry Wii dobrá, postavičky opičích hrdinů jsou stylové, soundtrack jednoduše perfektní. Potěší jistě i maličkosti, jako je přítomnost opičky Amigy, integrace Mii postaviček, anebo cameo některých kultovních postav Segy (ano, dokonce i Sonica tu uvidíme vlnit se v rytmu samby). Jenže...

...jenže co s hrou, které nefunguje ovládání

Argumentace zábavou na večírku v pokročilém stadiu konzumace alkoholických nápojů je sice na místě, ale přesto neposlouží jako omluva, že Samba de Amigo dokonale frustruje všechny, které nudí hra, co pro ně není výzvou. Jen tak si užít jednu dvě písničky na lehkou obtížnost je fajn, ale upřímně: koho baví Guitar Hero na obtížnost Easy?

A tak když se na misky vah položí z jedné strany Makarena, Jennifer Lopez, Santana nebo Gipsy Kings – a z druhé nespočet výbuchů vzteku při ne vlastní vinou ztraceném multiplikátoru, zastaví se ručičky přesně proti sobě. Výsledkem je průměrná hudební arkáda, byť casual hráči jistě nejméně dva body v hodnocení přidají, a ti, jimž jde v první řadě o to hry dojet do konce, naopak pár bodů zase uberou. I když: takoví obvykle nemívají Wii a do recenze na titul, v němž opičák mává do rytmu červenými rumba koulemi, by zavadili jen zcela nepravděpodobnou náhodou. A právem by si mohl říci okřídlené: "blbá náhoda".