Ryse: Son of Rome Recenze Ryse: Son of Rome

Ryse: Son of Rome

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

28. 1. 2014 23:00 20
Reklama

Když si za pár tisíc kupujete novou herní konzoli, většinou na ní chcete mít už od začátku alespoň jednu hru, u které můžete kamarádům říct: „A teď číhej, co dovede moje nová mašina!“ Nebo něco na ten způsob. U konzolistů je toto téma obzvláště ožehavé, protože si užívají výměny svých herních strojů jednou za pár let, i proto chtějí, aby to byla změna pokud možno co nejvýraznější. Ryse: Son of Rome už z obrázků působí impozantně, pokud budeme hovořit čistě o vizuální stránce. Římské legie se brodí skrz mrtvá těla barbarských hord, lučištníci napínají tětivy luků a katapulty bortí hradby jednoho opevnění za druhým. To se vám alespoň snaží namluvit načančané promo materiály a videa. Naživo je zážitek, naštěstí, ještě sugestivnější, byť se většina těch speciálních efektů většinou odehrává v místech, kam sice vidíte, ale skrz neviditelnou bariéru se tam jednoduše nemůžete vydat.

PRESS A FOR RYSE POINTS

Už od začátku budete muset chtě, nechtě přijmout fakt, že je Ryse: Son of Rome přímočará akce, u které je potřeba vypnout mozek a nestarat se, že drtivou většinu nepřátel budete srážet k zemi za použití stále stejných triků. U střílečky by vám tento fakt možná nevadil a juchavě byste mačkali levý a pravý trigger co to dá, pokud vám ale dají autoři do ruky nabroušené železo, tak nějak automaticky očekáváte trochu víc, než opakující se sekvenci: dva údery mečem, rána štítem, dva údery mečem, automatické kombo, další barbar na porážku?!

Devadesát procent protivníků však budete k zemi srážet přesně tímto způsobem, jen někteří z nich (a bossové) jsou natolik chytří, aby váš útok třeba odrazili, případně udeřili tak prudce, že ani klasický blok nepomůže. Z herních statistik je možné vyčíst, že jsme za sebou nechali přesně 873 mrtvol, nudné pasáže ale proti tomu počítáme na prstech jedné ruky. Animace „poprav“ jsou totiž natolik dynamické a hra vám je předhazuje v náhodném sledu, že se opravdu omrzí pouze ve chvíli, kdy některou z pasáží musíte vícekrát opakovat. Samozřejmě, i tak to není nic objevného, problém ale nakonec leží úplně někde jinde, než v omezených možnostech vlastního boje.

NA VRCHOLU…

Už v úvodní pasáži je síla hlavního hrdiny natolik přesvědčivá, že zkrátka nemá kam gradovat. Je sice možné nakupovat za uškudlené body zkušenosti nová komba, ale většinou jde jen o variace původní sady a nikdy v nich neděláte nic jiného, než mačkání čudlíků podle barev, které se zrovna rozzáří na obrazovce. Už prvnímu protivníkovi můžete podřezat krk, dalšímu propíchnout břicho a odšťouchnout jeho bezvládné tělo úderem štítu do krku (ano, křupne to) a třetímu useknout ruku a ještě mu zarazit meč do krku. Zezadu. Taková komba bychom si představovali v posledních úrovních, a ne během tutorialu...

Pokud jste viděli film 300: Bitva u Thermopyl, budete přesně vědět o čem je řeč – banda nabušených svalovců během prvních deseti minut rozseká na padrť kompletní nepřátelskou armádu a zbytek filmu/hry už nedělá nic jiného. A když už se tedy stane, že se na scéně objeví nový protivník, stejně se s ním vypořádáte úplně stejně, jako s těmi před ním. Jenom vám to bude trvat o trošku déle, protože bude mít trochu víc zdraví.

Provádět exekuce nepřátel je sice otázkou zmáčknutí jednoho tlačítka, jednotlivé animace se ale neomrzí.

Všimnete si toho hlavně ve chvílích, kdy už hrajete Ryse v kuse déle než hodinu, a to není příliš velký problém, vezmeme-li v potaz, že se celá kampaň vměstná i na třetí obtížnost ze čtyř pod 5 hodin čistého času. Pokud nebudete příliš kazit, můžete pokořit i „magickou hranici“ čtyř šedesátiminutovek, což pro vývojáře z Cryteku není zrovna dobrá vizitka. Navíc když připočtete fakt, že se během osmi kapitol dočkáte vždy toho samého – tedy jednoduché variace na film Gladiátor, kombinované s Vojínem Ryanem. Dokonce včetně pokřiku „Marius, Marius!“ (jméno hlavního hrdiny), který svou intonací nápadně připomíná „Maximus, Maximus!“ z díla Ridleyho Scotta. A nebojte, příběh vám spoilovat nebudeme, když už se dá sepsat do dvou vět na toaletní papír, tak ať si ho alespoň užijete sami…

„JEDNOU SE SEJDEME...ALE NE HNED“

Proč si tedy Ryse kupovat? Hlavně kvůli grafice! A multiplayeru. Pokud nejste úplně proti tomuto typu koridorových her, zkrátka si neodpustíte alespoň jeden návrat do překrásně vymodelovaného světa, z něhož si sice projdete desetinu viditelné plochy, ale za ty nádherné pohledy do dáli a krásně nasvícené uličky sluncem zalitého Říma to zkrátka stojí. Ano, autoři zcela rezignovali na jakékoliv next-gen vychytávky – Ryse se hraje stejně, jako každá druhá rubačka na Xboxu 360 – ale pokud do hry půjdete s vědomím, že chcete hlavně grafiku a vše ostatní je podružné, zklamáni nebudete. Stejně tak snaha o co největší řetězení komb v arkádovém stylu automatových mlátiček tu má něco do sebe, a byť se Marius elegancí nevyrovná Batmanovi, dovede rozehrát během souboje s pěti a více protivníky překrásný smrtící balet.

Jestliže vám nebude stačit masakr během osmi kapitol příběhové kampaně, zkuste již zmíněný multiplayer. Má totiž přesně tu podobu, kterou čekáte. Sami, nebo s jedním dalším gladiátorem jste předhozeni do arény Kolosea a proti vám stojí desítky a stovky barbarů. Energii máte jenom jednu, tudíž je potřeba s ní náležitě nakládat, a byť je možné se navzájem oživovat, taktika a přesné načasování je zde klíčem k úspěchu. V podstatě jde o variaci na mód horda, ovšem souboje na blízko a snaha o gladiátorské udržení pozornosti publika co nejkrvavějšími komby do ní vnáší to, co v Gears of War nezažijete. Nedá nám však trochu si rýpnout do toho, že arén by mohlo být víc, a i když se podlaha Kolosea dynamicky mění, takže vám před očima vám rostou roztodivné kulisy, mohlo se klidně začínat v zapadlé aréně někde na jižním břehu Středozemního moře a postupně se probojovávat až do hlavního města. Formou DLC je sice možné rozšířit nabídku (zatím) o dva nové levely, ale propojení alespoň základní příběhovou kostrou v nich chybí. Postup vpřed je zde znázorněn pouze brněním, které oblékáte na svého gladiátora a zbraněmi, které lze využívat.

MARIUS (NE)MILOSRDNÝ

Je pochopitelně na vašem zvážení, zda se vám chce investovat šedesát dolarů do hry, jejíž kvality se odvíjí zejména od jejího vzhledu. Z hlediska hratelnosti se opravdu nejedná o žádný zázrak, ale ani průšvih, jak by se možná mohlo zdát po zhlédnutí gameplay videa. Provádět exekuce nepřátel je sice otázkou zmáčknutí jednoho tlačítka, ale jednak se jejich animace jen tak neomrzí a jednak důrazně doporučujeme hned od začátku hrát na nejvyšší možnou obtížnost (tedy tu třetí, čtvrtá se odemkne až po odehrání), kdy se vám dostane příjemné výzvy, spojené s odměnou ve formě dobře vypadajícího krvavého masakru. Ne, díky, svěrací kazajku nepotřebujeme a tu pěnu u pusy si utřeme useklou rukou jednoho z barbarů.

Z pozitiv je nutno zmínit i věc, kterou u launchových her nových konzolí budeme zřejmě vyzdvihovat, ale za rok nám přijde zcela normální. Jde o ovládání hlasem skrze Kinect, které můžete při jeho absenci nahradit klasickým mačkáním tlačítek. Není k tomu však důvod, protože ovládání hlasem je jednak rychlejší a také až obdivuhodně citlivé. Během hraní stačí kýžený povel spřáteleným centurionům v podstatě jen zamumlat a Kinect vše hned okamžitě rozpozná a příkaz provede namísto zdlouhavého držení levého bumperu. I tak je ale vcelku možné, že po Ryse: Son of Rome za rok ani pes neštěkne, pravděpodobně tou dobou budou k dispozici lépe vypadající a zábavnější kousky. Pokud si ale chcete na svém zbrusu novém Xbox One právě teď zahrát odpočinkovou akci, u které vám občas spadne čelist, jste na správné adrese.

Ryse: Son of Rome
Xbox Xbox One
Windows PC

Verdikt

V situaci, kdy Xbox One nedisponuje nadstandardní nabídkou her, může Ryse fungovat jako příjemná a hezky vypadající výplň času, než se dostaví ty opravdu zapamatování hodné kousky.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama