Ro(c)k Podvraťáků

Po Snowboarďácích a Rafťácích přišli Podvraťáci (schválně, co dorazí příště). Karel Janák tak upevnil post filmového guru a ladně změnil žánr z lehké, chtíčem nasáklé komedie pro mladé, na drsnou gangsterku. Opět pro mladé, protože nikdo jiný by mu to asi nesežral. Přidal barevné filtry, obhroublou češtinu a Kotkovi pár dredů a drsná jízda byla na světě. Aby byl jeho triumf ještě větší, rozhodl se ve spolupráci s Centauri Production vyprodukovat i stejnojmennou hru, která bude doplňovat a rozvíjet zápletku filmu a všem natěšeným fanynkám a fanouškům zvlhnou trencle. Tedy tak nějak. Mně ale promokly každopádně.

Tady je to jak v buzna baru, všude samí pinďouři

Film je „černá“ komedie, kde banda rádoby rockerů musí ukrást vyšlechtěného vořecha mafiánského bosse, aby jim frontman Olympicu dal šanci na nahrání desky a případně ještě zazpíval Želvu unplugged. Tomu prostě neodoláte. Nevím však, koho napadlo (tedy vím, ale nechci ho jmenovat) udělat podle zmíněné zápletky hru, kde se jezdí v autech a střílí všemi možnými zbraněmi doslova po všem, co se vám připlete do cesty. Beru, že tady chtěl někdo oživit ducha čistých arkádových automatovek. Tím si prošel snad každý – utratit nehorázné množství peněz na ultratuhých bossech v House of the Dead nebo při hopsání v Metal Slug. Ostatně proto byla hra pod odborným dozorem člověka nejzasvěcenějšího – majitele počítačové herny. Nicméně, někdo si asi neuvědomil, že tyhle hry mají úspěch, protože se jedná o klasiky, pařby z mládí, zatímco Ro(c)k Podvraťáků není klasika a ani to není solidní pařba.

Hra je rozdělena na osm úrovní. Každá je uvedena scénou z filmu sestřiženou podle poslední módy tak, aby naši hrdinové mohli popadnout kulovnice a samopaly, nasednout do poladěné stopětky a kosit stovky naštvaných mafiánů, kteří je nahánějí v džípech, Aviích nebo traktorech. Během zběsilého projíždění jednoduchých a jednotvárných úrovní, kdy pálíte vážně po všem, co stálo grafikům za to vymodelovat, hra také změní tempo. Čtveřice hlavních hrdinů totiž vyskáče z auta, aby si vyzkoušeli mafiánskou střelnici ve 3D. Bohužel, růžičku nebo plyšáka tady své drahé jen tak nevystřílíte. Odměnou za úspěšnou palbu je jen další level, kde se všechno rozjede na novo.

Pozdravuj v pekle, ty sajrajte

K dispozici jsou tři herní módy. V prvním auto ovládá počítač a vy jenom střílíte, ve druhém řídíte auto vy a zároveň střílíte a v třetím závodíte s mafiány při pouličních závodech, kde je vše dovoleno – můžete třeba jezdit po trávníku a tu a tam nabrat popelnici. Tomu se říká opravdová divočina. Problém je v tom, že se hra snaží poměrně malý počet úrovní kompenzovat jejich obtížností. Podvraťáci vás tak začnou štvát hned po první čtvrthodince, což je v této smutné kategorii nový redakční časový rekord. Vítězům blahopřejeme, ceny budou k dostání u nás na recepci.

Největší vychytávku na vás však vybalím až teď. Rock podvraťáků totiž nabízí velmi sofistikovaně ztvárněný tuning. Svojí káru můžete ověšovat nejrůznějšími věcmi, díky nimž například snese víc nepřátelských zásahů při přestřelkách (ocelové trubky přes světla a nárazníky). Nechybí ani možnost vyzbrojit posádku vozu. Na tuning však máte jen určitý časový limit, během něhož stihnete upravit jenom něco. Hráč tak musí taktizovat a pokaždé se rozhodovat, co může namontovat nyní a co naopak nechá na později. Brilantní.

Tak tohle už nevyklepeš

Grafika je ohyzdná. Hlavní protagonisté se vůbec nepodobají svým reálným předlohám (virtuální Kotek nemá ani stejně dlouhé dredy!) a nepřátelé mají polygonů maximálně deset. Lokace jsou až na výjimky tvořeny směsicí silniček, uliček a mezi ně rozházených domků a stromků. Auta na tom nejsou o moc lépe. Jsou sice ve hře to hlavní, ale jejich modely jsou podprůměrné a navíc zcela chybí alespoň náznak možného poškození. Vozidla tak buď jedou a vypadají, jako by právě vyrazily od Štěpánka z autobazaru, nebo hoří. Smutné je, že zatímco kulky mafiánů škodovku poškozují, tak nárazy do zdi, popelnic ani ostatních aut vozu hlavních hrdinů nijak nevadí. Kdybychom tady recenzovali nějaký freeware počin jednoho nadšence, jistě bychom mu dali pořádného hudlana. Problém je v tom, že jenom na vizuální stránce Rocku podvraťáků pracovalo lidí pět (celý tým pak čítá přes 20 vývojářů!), takže pomalu chmatáme po speciální edici Kmotra a jdeme trénovat polibky smrti (to jsou ty bez jazyku).

Korunu celkově špatnému zpracování hry nasazuje hrozný fyzikální model. Autoři sice sáhli po poměrně populárním enginu Meqon, ale těžko říci, zda-li na to nakonec sami nezapomněli. Ono by se totiž vůbec nic nestalo, kdyby okopírovali fyziku z Pongu. Chování vozidel je tudíž hodně jednoduché. Od většiny překážek se vůz buď zcela neodhadnutelným směrem odrazí, nebo se naopak zastaví úplně. Vrcholem interaktivity je pak občasná možnost porazit značku, či semafor. Bohužel vás to zpomalí mnohem více, než cisterna plná třaskavin, která po nepromyšleném šťouchu odletí desítky virtuálních metrů.

Pápá, pitomci, pápá

Co by to bylo za hru podle filmu, kdyby se v ní nevyskytovali původní herci (jedno jakým způsobem). Díky tomu můžete během hraní slyšet hlasy Jirky Mádla, nebo Vojty Kotka, jak vyřvávají přisprostlá hesla (použili jsme je pro nadpisy odstavců). Opravdovou lahůdkou je pak poslech Petra Jandy, kterak se svého zlatého hrdla vypouští slovo "prdel". Řekněte prdel! Řekněte to, máte na to! Některé hlášky jsou povedené, ale když každou minutu uslyšíte "tak tohle už nevyklepeš", začnete hledat nastavení hlasitosti, rafinovaně schované za položkami skřeky, kravál a vrzání. Naštěstí o moc nepřijdete. Monotónní hukot motoru a rockový soundtrack se neuvěřitelně rychle omrzí.

Na Ro(c)ku podvraťáků je špatné skoro všechno. Koncept, grafika, fyzikální engine, hudba a cena, za kterou se to celé prodává. Všechno je to drzost největšího kalibru. Už na první pohledu je z krabice cítit snaha o přiživení se na úspěšném filmu. Na tom by koneckonců nebylo nic špatného (za hranicemi se to dělá dnes a denně), jen kdyby hra samotná za něco stála. On by bohatě stačil alespoň nijak nevyčuhující a nezajímavý průměr. Jenže to ne, on to musí být do očí bijící brak. Opravdu mě děsí vidina, jak jsou nebozí mladí hráči při sobotním výletu do dalekého hypermarketu vystaveni Podvraťákům na pospas. A když si představím, že se to bude prodávat v Americe…