Rock Band

Těžko se vymýšlí, jak by hudební hry vypadaly, kdyby nebylo firmy Harmonix. Bez jejich komerčně úspěšných titulů Guitar Hero by hudby chtiví jedinci zřejmě stále jen mlátili do papundeklových bubínků nebo halekali do mikrofonu. Rock Band v sobě kombinuje celou dosavadní evoluci hudebních her: kytarové orgie, bubenickou horečku a pěvecké karaoke jako z televizní soutěže. Hra vzala konzolový svět šturmem, její prodeje se blíží třem miliónům kusů a dokupování nových písniček jí udrží v kurzu ještě řadu let. Vždyť kdo by si nechtěl alespoň zkusit, jak tvrdý chleba mají rockeři? Stejně jako Wii Fit je cílena na širokou věkovou skupinu a mnohem více než o dohrání jde o zábavu, jakou spolu mají tři spoluhráči (a nenávist, jakou k nim cítí sousedi); anebo dokonce čtyři v případě, že mají navíc jednu kytaru na místo basovky. Je až absurdní pozorovat, jak se po krátkém váhání každý začne vžívat do své role ve skupině a podle toho jednat – dalo by se také říci, že lepší hudební RPG jsme tu ještě neměli.

První očuchání instrumentů přináší i radost z nového, včetně vytuněné kytary. Nepůsobí již jako plastiková hračka z Číny, ale poskytuje uhlazenější design modelu Fender Stratocaster, příjemnější domačkávání kláves, měkčí trsání a zkreslující efekty pro sólíčka. Jako jediná ze všech nástrojů je bezdrátová, kytarista s ní tedy může klidně euforicky běhat po stropě a přitom hrát. Větší pozornost si zaslouží bubenický set. Čtyři tamburínové plochy velikosti talíře společně s kopákem dokáží vykouzlit obdivuhodné zvuky – a to jak herní, tak reálné. Princip funguje stejně jako u kytary, bubeník se tedy musí trefovat na barevné bonbónky, které před ním běží na obrazovce. Mikrofon oproti tomu nepřekvapí, zejména ty, kteří hráli SingStar. Jediným alternativním způsobem využití je poklepávání do rytmu. Nástroje jsou vyrobené z lehkého materiálu a jejich skladnost v jakémkoliv bytě je zaručena rychlou demontáží a zastrčením do skříně, do které se ovšem nevejde papírová krabice, v jaké se komplet dodává.

Pokojový multiplayer je v případě Rock Band něco jako menu ve fastfoodu – nejoptimálnější zhodnocení vašeho vkladu. Nejprve ale přijde na řadu test jednotlivých nástrojů – z mnoha důvodů, třeba proto, že si vyberete, který vám nejvíce sedí a kamarádi se pak budou muset porvat o zbytek. Rock Band samozřejmě nabízí sólové kariéry pro jednotlivé instrumenty, zcela v tradici Guitar Hero. Postupným dohráváním písniček se odemykají další – náročnější. Samotný kytarista má jinak řazenou nabídku, než bubeník, protože obtížnost jednotlivých nástrojů se liší. Náročnou kytaru u jedné písničky může doprovázet jednoduchý bubenický rytmus, proto je v případě bubnů zařazena do první série, zatímco u kytary do pozdější. Kariéra je také nejlepší příležitostí pro zjištění, zda písničky znáte nebo ne. Naštěstí je repertoár dostatečně rozmáchlý, aby každý poznal alespoň podle sluchu kolem čtyřiceti procent, včetně klasik jako Should I Stay or Should I Go nebo Wave of Mutilation nebo Sandman a Sabotage. Právě znalost písniček je pro našince největším zádrhelem, když dojde na zpěv. Přes určitou benevolenci v intonaci hra vyžaduje trefování alespoň v dikci – anebo melodické bučení. Kdesi jsme četli, že do evropského setu je zařazena německy a francouzsky zpívaná písnička. Naštěstí máme americkou verzi, ale těm Anglánům to škodolibě přejeme, protože aspoň i oni budou muset dvakrát melodicky bučet.

Ohňostroj zábavnosti se objeví teprve při společném hraní. Nikdo nezastírá, že začátky jsou těžké a koncentrovaný výraz u všech hráčů není přesně tím, co byste od rockerů očekávali. S opakováním písniček se dostavuje větší uvolněnost a rozmáchlost gest nebo pohybů, a pak teprve rockový bál začíná. Kytarista se naplno naučí používat zkreslení zvuku, bubeník furiantsky bubnovat v okamžiku, kdy aktivuje bonus, a zpěvák může oba dva nezodpovědně rušit nastrkováním mikrofonu pro společné zpívání refrénu. Tragédie nastane teprve v případě, že někdo donese na koncert alkohol. Ale to by bylo spíše do rubriky „jak jsme nehráli Rock Band.“ V tomto směru je třeba říci, že pro pořádnou atmosféru musí u celého tria jít stranou zábrany, což může být pro někoho nepřekonatelný problém. Existují v redakci lidé, které jsme nepřinutili ani po několika týdnech, aby něco zazpívali – namísto toho zbaběle utíkali nebo hráli na kytaru s nejjednodušší obtížností.

Skoky mezi náročnostmi jsou podobně jako v Guitar Hero brutální. Především bubeník, jakmile chytí do ruky střední obtížnost, nebude schopný ukočírovat svoje tamburíny na těžkou. Vyšší kadence kopáku přivodí křeče do nohy i zkušenému atletovi, o kancelářské kryse nemluvě. Vývojáři naštěstí s něčím podobným počítali a pro každou písničku si mohou hráči nastavit individuální obtížnost.

Negativní stránky existují. Kromě přemrštěné ceny jsou to především špatně řešené bubny, které po úderu vydávají nepříjemný plastový zvuk, přehlušující samotné bubnování i ostatní hráče. Není třeba dodávat, že bubny táhnou celou kapelu a mohou tak spoluhráče nepříjemně rozhodit. Nešťastná je i volba řazení písniček ve skupinovém turné, které je ukotvené do hraní po metropolích celého světa a písničky se odemykají jednou tady, pak támhle a nakonec někde úplně jinde – tím pádem je vybírání nepřehledné a iritující. V rámci inovací dochází i na „náhodné setlisty“ a „tajemné setlisty“ - kdy netušíte, jaká písnička se objeví a v druhém případě si ani nemůžete být jisti tím, že jste ji už vůbec hráli. A tak po třech skvěle zvládnutých kusech najednou připochoduje nějaké svinstvo (typu Sandman anebo ona německá a francouzská písnička), které jindy jistí hudebníci prostě nedají a celý koncert skončí k nelibosti fanoušků – a to se podepíše na celkové popularitě kapely.

Rock Band je hrou na řadu měsíců a zřejmě i let, pakliže budete využívat online obchodu. Má své nepříjemnosti, občas hází klacky pod nohy, ale ani to nedokáže hru srazit z pozice v současnosti nejlepší hudební hry a společenské interaktivní zábavy. Ve svém žánru jde o jednoznačně nejlepší kus, ale tomu nemůžeme naše hodnocení podřizovat a navíc tu body dolů sráží nesmyslně nadsazená evropská cena. Naše redakční balení bylo po mnohým obstrukcích získáno ze Spojených států Petrem Poláčkem. Už teď se tváří smutně, když vidí ohoblované paličky a armády zájemců, kteří se na pódiu střídají. Bojíme se, že jednoho dne vše šoupne do krabice a odveze domů – a co pak budeme dělat? Jak pak budeme hrát? Kde naši skrytí rockeři najdou další místo k exhibici? To bude doba temna...