Robinson: The Journey

Nikdy jsem se netajil tím, že mi produkce studia Crytek není nijak zvlášť sympatická. Necítím vůči vývojářům žádnou zášť, ale s každým dalším titulem mě nechtěně utvrzovali v přesvědčení, že kromě bezpochyby populárního enginu produkují spíše technická dema a prototypy než skutečné hry. Jejich tituly jednoduše nejsou v mých očích zábavné a bohužel se mělo ukázat, že podobné dojmy si odnesu i z jejich posledního dobrodružství. Neočekával jsem ovšem, že mě vědeckofantastická pohádka zklame i po technické stránce, v níž obvykle vývojáři excelují a která je považována za jejich královskou disciplínu.

ZPÁTKY NA STROMY

Jedním z důvodů, proč je pro mě obtížné nadchnout se pro hry od Cryteku, je určitě roztříštěnost jejich portfolia. V posledních letech se dříve rychle rostoucí firma ocitla v začarovaném kruhu, kdy dramaticky střídá svá zaměření, což nakonec vyústilo až v nedávné propouštění a zavírání neperspektivních poboček. Namísto tvorby AAA her se Crytek před časem vrhl na produkci free-to-play titulů s tím, že blockbustery už se nevyplácí, následně koketoval s žánrem MOBA, naposledy se upnul k VR, aby nakonec skončil tam, kde začal. U tvrzení, že se nadále hodlá soustředit především na tvorbu enginu a vývoj velkých vysokorozpočtových her. Nemám jim to za zlé, tohle je nelítostný byznys, ve kterém přežije ten, kdo se dovede přizpůsobit. Ale je těžké se pro takovou rychle se měnící politiku a tvorbu nadchnout. Navíc se tyto produkční kotrmelce odrážejí na tom, že Crytek neustále s něčím začíná, jeho tituly trápí řada dětských nemocí a vykazují četné známky nezkušenosti s danou oblastí. Robinson není výjimkou.

Společnost vám dělá jen velice nesourodá dvojice pomocníků. Tu tvoří mládě tyranosaura jménem Laika a robotický pomocník HIGS.

Výchozí zápletka není nijak třeskutě originální, ale rozhodně vás neurazí. Hráč se chopí chlapce jménem Robin, který ztroskotá na planetě Tyson III, které stále vládnou dinosauři, a je tudíž životu nebezpečná. Jestli přežil někdo další z posádky lodi Esmeralda a co vlastně vedlo k její nehodě, na to už budete muset přijít sami. V každém případě společnost vám dělá jen velice nesourodá dvojice pomocníků. Tu tvoří mládě tyranosaura jménem Laika a robotický pomocník HIGS. Jak si asi dovedete představit, malý ještěr toho moc nenamluví, ale zato vás oddaně následuje, kamkoli se vrtnete a je vcelku ochotný vyhovět vašim jednoduchým pokynům. Ty ale beztak ke slovu moc nepřijdou. Laika není Trico - tu a tam něco sebere nebo na něco zavrčí, ale jinak vás bude doprovázet spíš na efekt. HIGS už je o něco šikovnější a také dost ukecaný. Je to váš kamarád, mentor, vychovatel a víceméně i velitel, který vám radí, co byste měli udělat. A také, co byste dělat neměli, i když ho coby Robin častokrát neposlechnete.

HODNĚ PENĚZ ZA MÁLO MUZIKY

Až potud vše v pořádku. Jenže jakmile se pustíte do samotné hry, začne na vás vyskakovat jeden strašák za druhým. V první řadě titul dokončíte přibližně za tři až pět hodin. Což je tragédie vzhledem k tomu, že se hra stále prodává víceméně za plnou cenu, i když se občas objevuje v akci. Teď v lednu kolonizuje původně PlayStation VR exkluzivita i Oculus Rift a znovu se mluví o tom, že by měla stát stejně jako největší blockbustery. To nelze ničím ospravedlnit. S cenovkou bych s ohledem na to, že jde o podobnou jednohubku, měl problém, i kdyby zbytek hry byl vynikající. Ale to rozhodně není. Pokud se budete loudat, nebo se ve hře zaseknete při řešení nějaké hádanky, možná se dostanete na pět hodin. V částečně otevřeném světe, v němž lze některé úkoly plnit ve svobodném pořadí a opakovaně navštívit různé lokace, je sice možné trávit čas i po skončení hry různými doplňkovými aktivitami, ale ve skutečnosti této možnosti využije asi jen málokdo. A potenciál zahrát si hru znovu je vzhledem k její povaze skoro na nule.

Náplň hry je velice jednoduchá a 90 procent tvoří procházení a šplhání. Vaším úkolem je zjistit, co se stalo s posádkou a lodí, takže musíte v nebezpečném světě vypátrat záznamy tragické události. Mapa je rozdělena na několik koridory pospojovaných oblastí, jako je džungle, bažina nebo váš základní tábor. V každé na vás číhá trochu jiná fauna i flora a tady přichází ke slovu jedna z vedlejších aktivit - možnost oskenovat vše živé okolo vás a naplnit virtuální encyklopedii až k prasknutí duchaplnými informacemi. Za tím účelem jste vybaveni přístrojem, který nápadně připomíná ovladač Move, ačkoli paradoxně lze Robinsona hrát jen na gamepadu. Takových zvláštností je hra plná. V druhém módu pak nástroj umožňuje manipulovat i se vzdálenějšími předměty za pomoci levitace. Naneštěstí jde o maximálně nešikovné řešení, což vývojáře neodradilo od toho založit na něm několik hádanek. Nenarazil jsem snad na hráče, který by si na internetu nestěžoval na to, jak nešikovně se s předměty zachází, a třeba skládání můstků v bažinách mezi ostrůvky je vysloveně zničující.

PRAVĚKÁ NEVOLNOST

Pokud jde o to, co se hře vytýká nejčastěji, na internetu také převládají názory, že Robinson: The Journey je nejhůře optimalizovaná hra pro PS VR z hlediska pohodlí a působení nevolnosti. Z redakce vynikám asi největší odolností vůči kinetóze a až dosud jsem nenarazil na titul, který by mi přivodil nějaké obtíže. Neměl jsem problém ani s Driveclubem. Ale Robinson je pro mě zatím zdaleka nejhůře stravitelný. Nezvedal se mi z něj vyloženě žaludek, ale pociťoval jsem nepohodlí až závrať, která nebyla příjemná. Naštěstí to lze vyřešit. Podobně jako u dalších her i tady vývojáři umožňují v nastavení trochu omezit pohyb. Upřímně řečeno přepnout ovládání kamery z plynulé na otáčení po výsečích vám sice uleví, ale nepůsobí to nijak zvlášť pěkně. A není to ani bůhvíjak praktické. Přijde mi, jako by si vývojáři byli vědomí toho, že je většině hráčů zle, a tak se to rozhodli namísto hledání skutečné příčiny “vyřešit” tak, že potlačí něco z toho, čím je VR právě tak okouzlující. Iluze virtuality se totiž při aktivaci podobných pomůcek začíná rozplývat.

Hře zoufale schází výkon a výsledný titul je na hony vzdálený oficiálním screenshotům a prvním videím.

Na vině je pravděpodobně framerate a technická stránka. A není to přitom její jediný problém. V mnoha recenzích se autoři rozplývají nad ohromující grafikou, ale není mi úplně jasné, čím na ně udělala takový dojem. CryEngine je bezesporu působivá technologie, ale na PS4 Robinson rozhodně nepatří mezi ty krásnější VR počiny. Hře zoufale schází výkon a výsledný titul je na hony vzdálený oficiálním screenshotům a prvním videím. Grafika je rozplizlá, textury rozmazané, svět jako takový nepůsob opravdu nijak zvlášť přesvědčivě. VR navíc obnažuje některé nedostatky, které by za normálních okolností tolik nebily do očí, ale díky headsetu a možnosti vnímat prostor a hloubku o to více vyniknou. To je třeba případ jakéhokoli pozadí, které připomíná tapetu krajiny nalepenou jen několik málo metrů před vámi. A když už je řeč o technickém zpracování, neodpustím si kritiku ani na adresu šplhání, které je sice zajímavě navržené, ale velice nespolehlivé a jeho chyby mohou vést až k tomu, že se budete domnívat, že někam vyšplhat nemůžete, protože vám v tom hra urputně brání. Korunu mému snažení nasadil bug v samém závěru, kdy zmizel HIGS, i když jsem stále slyše jeho hlas. A protože jsem nezbytně potřeboval využít jeho pomoc pro další postup, kterou mi tak ochotně nabízel, několik dlouhých minut jsem strávil marným hledáním v naději, že se jen někam zatoulal nebo někde zasekl. Nakonec pomohl až restart.

NA OPTIMISTIČTĚJŠÍ NOTU

Pomoc robota se vám bude hodit několikrát. I když není vždy úplně jasné, co máte dělat nebo kam se vydat, HIGS vám bude dávat alespoň nějaká vodítka. Hádanky kvůli vašemu tápání mohou být zbytečně frustrující, ale i na tom je vidět, že se autoři pustili do neprobádaných vod. Přineslo to ale i několik příjemných experimentů. HIGS vám bude asistovat třeba při přesměrování energie, což je jeden z opakujících se puzzlů. Samotný mechanismus hádanky není vůbec špatný, ale asi nejzajímavější na něm je, že se v tu chvíli kamera oddálí do jakéhosi strategického náhledu, v němž můžete pozorovat své okolí včetně Robina z ptačí perspektivy. Škoda, že tato virtuální “mapa” není k dispozici vždy. Občas by vám mohla pomoci i v orientaci nebo objevení nějakého skrytého místa. Po většinu času si ale musíte vystačit s klasickým dvourozměrným orientačním plánem. Jelikož Robin není žádný neohrožený bojovník, výjimečně se musí pokusit vyhnout i nějakému nebezpečí za pomoci elementárních stealth mechanismů. Ty vás sice nijak neohromí, ale ve VR jde přesto o milé osvěžení.

Robinson: The Journey je v mnoha směrech velice slabý titul, kterému je obtížné odpustit jeho nedostatky při vědomí toho, jak drahý je. Pokud by stál pár stovek, dalo by se říci, že i když to není zrovna skvělá hra a má i technické mouchy, snaží se smysluplně demonstrovat to, v čem tkví největší kouzlo a potenciál virtuální reality. I tady vás dokáže svět navzdory vší kritice vtáhnout a ohromit. První setkání s některým z gigantických ještěrů vás pravděpodobné zanechá v němém úžasu. Ale pokud jde o primitivní náplň, působí výsledek jako něco, co by mělo být určené dětem okolo deseti let. Bez urážky. Není to myšleno nijak zle, Robinson prostě vypadá a hraje se jako tituly pro mladší hráče. Jenže právě ti by jej správně s ohledem na omezení PS VR zkoušet neměli. Může se zdát, že jsem nenechal na Robinsonovi nit suchou, ale to je spíš tím, že v máločem vyniká, v řadě ohledů zklamal a ty průměrné nemá smysl vypichovat, nestojí prostě za dlouhé povídání. Atmosféra je slušná, pointa zajímavá, svět jako takový podmanivý navzdory slabší grafice a dinosauři gigantičtí. To ale pořád nestačí na víc než podprůměr.