Rise of Venice

Obchodnická strategie od studia Gaming Minds navazuje na tradici sérií Port Royale a Patrician. Tedy značek, které mají mnozí spojené s dlouhými hodinami rozvážné plavby a převážení zboží z místa na místo... ale také monotónní, stereotypní hratelnosti v okamžiku po překonání úvodních bariér pro obchod ve velkém. Slibný koncept vycházející ze zasazení do atraktivního období 15. století a boje o vliv nad Středomořím mezi Benátkami a Janovem doplňuje v Rise of Venice na pohled výtečné audiovizuální ztvárnění. Otázka, zda může úžeji zacílená a výrazně tematická strategie uspět v letošní konkurenci Total War: Rome II a zejména Europy Universalis IV, je ale složitější...

MILÝ GIACOMO, OD SHYLOCKA SI NEPŮJČUJ

Výchozím herním režimem je příběhová kampaň, v níž hráči sledují vzestup obchodnické kariéry mladíka Giacoma, jenž přebírá téměř zruinovanou firmu po svém umírajícím dědečkovi. Skromná flotila a něco peněz do začátku vede k postupnému získávání pozic v domovském přístavu a vzestupu bohatství. Na začátku znamená život kupce cestování mezi Benátkami, Dubrovníkem a Dračí, kdy paluby zdaleka nepřetékají luxusním a exotickým zbožím. Cílem je spíše urvat krejcar na keramice,dřevu nebo olivovém oleji. S prvními úspěchy se ale otevřou zajímavější možnosti. Růst hráčova obchodního impéria charakterizují povyšení od benátského senátu, s nimiž se pojí možnost velet většímu množství flotil, obchodovat s širším spektrem komodit a získat vliv na globální politiku.

Pohříchu, rozjezd i finále kampaně jsou z docela rozdílných důvodů skoro stejně otravné. Zpočátku je brzdícím faktorem vedení hráče za ručičku a nezáživnost řady úkolů spojená s chybami v naskriptování (poklad, který se nenachází na místě určeném mapou, a jiné rozvernosti). Dost dlouho také trvá, než hráč dostane prostor k řízení většího počtu flotil a otevře si možnost obchodu ve většině přístavů; teprve pak je možná výraznější automatizace cest a zábavné soustředění na budování obchodního impéria, politiku a intriky. V závěru pak kampaň hráče přímo nutí do velkého počtu misí, jež vyžadují lodní bitvy, které se téměř nikdy nevyplatí nechat vyřešit automaticky. A jejich ovládání je asi tak šikovné jako slepý epileptik u cirkulárky.

HOŘ, LODIČKO, HOŘ...

Boje jsou prakticky stejné jako ve čtvrtém Patricianovi, což znamená i totožné zádrhely v interface. Naprosto nepochopitelná je nemožnost označit některou z lodí kliknutím – je třeba vybrat správnou ikonu v pravém menu. Levé tlačítko myší totiž ovládá výstřel z kanónů. Neintuitivní je i manévrování a vše dovršují dost malé ikonky pro změnu způsobu boje či používané munice. Výsledkem je utrpení občas ještě nabízející třešničku na dortu v podobě mlhy nad bojištěm, která je dokonale neprůhledná. A přitom existuje téměř univerzální vítězná strategie: několik záshů řetězovými střelami oholí plachty a bezmocně se potácející loď pak stačí buď zdálky dorazit, anebo lépe zahákovat a obsadit.

Uživatelské rozhraní je vůbec k hráči příjemné asi jako Shylock se sekáčkem na maso. Nastavování obchodní cesty tak, aby fungovala a nebylo nutné ji každých pár minut kontrolovat, chce cvik a vyžaduje o dost klikání navíc, než by bylo nutné. Je tak otravné opravovat chyby toho druhu, kdy kapitán flotily vozí sem a tam dřevo a další surové materiály, jež měl vyložit v přístavu, kde má hráč postavenou dílnu, a přitom by minimálně pokročilejší fázi hry nijak netrivializovalo svěření obchodu mezi několika málo lokacemi jednoduše nastavitelné AI. Na obchodu, když se provádí ručně, anebo když se povede správně nastavit, totiž nic zvlášť obtížného není. Z jihu na sever se vozí víno a ovoce, z východu na západ koření, a v podstatě jde v první fázi o to nakupovat levně kopmodity tam, kde se těží či vyrábějí, a vozit je na místa s nejvyšší poptávkou, a v pokročilejší fázi pak o stavbu vlastních výroben a citlivě řízený rozvoj jednotlivých měst směrem k vyšší a vyšší spotřebě.

Řádně otravnou vlastností hry je pak automatické vyhodnocení bitvy flotily, která není právě označena, a přepadnou ji piráti. Tak může hrát mimo své zorné pole zcela přijít o cenný náklad bez možnosti nápravy – červenou ikonu lebky v některém z rohů obrazovky se rychle naučí nenávidět i tvrdé jádro Gándhí-hooligans.

ČEST UPADÁ, KDE OBCHOD VZKVÉTÁ

Zejména ve chvíli, kdy hráč postaví v několika obchodních uzlech své skladiště, založí kostel a začne sám sklízet konopí, pěstovat víno nebo vyrábět keramiku, přijde na řadu více politiky a zákulisních intrik. Aby bylo možné dosáhnout potřebných povýšení, musí si hráč držet dobré vztahy s vlivnými osobami v Benátkách, a to lze jak formou úplatků, tak i plněním vedlejších úkolů (smutné je, že někdy znamenají slepou uličku, když chce hra převézt určité množství produktu, s nímž ale ještě hráč není oprávněn obchodovat). Obchodní konkurence se dá oslabit či leckdy úplně paralyzovat zákeřnými akcemi typu vykradení skladiště nebo pomluvy, jež vede k embargu v některém z přístavů. Samozřejmě, AI či protihráči v multiplayeru se budou pokoušet o to samé. A konečně do hry promlouvá na nejvyšší úrovni i politika, kdy vyostřená rivalita mezi Benátčany a Janovany znamená nemožný či velmi drahý přístup do některých přístavů, a hráči v jeho aktivitách pomáhá i postupně budovaná dobrá pověst v jednotlivých městech.

Z Rise of Venice v mnoha okamžicích dýchá opravdu příjemná atmosféra. Krásně zpracovaná mapa herního světa je dostatečně detailní při přiblížení, města jsou organickou součástí a jsou v nich vidět všechny budovy – zároveň lze ale i dostatečně odzoomovat a dostat se do přehledného nadhledu. Příjemný je i soundtrack, jenž spojuje výrazné, opakující se motivy a ambientní podkres a ani po delší době hraní se neoposlouchá.

Ale co je to platné, když k vydobytí zábavy z tuhé skořápky téhle nedostatečně odladěné obchodně-politické strategie potřebuje hráč tolik času, úsilí a přivřených očí nad zbytečnými chybami... že to za to vlastně ani nestojí?