"Jako studio jsme cítili potřebu dále vyvíjet a vylepšovat MotoGP, zároveň jsme se ovšem chtěli vydat jiným směrem. RIDE pro to byla perfektní volba." To jsou slova IrvinaZoncy, hlavního herního designéra studia Milestone S.r.l, z rozhovoru pro Red Bull, jen měsíc před vydáním závodního titulu RIDE, který se nyní dočkal druhého dílu. Tou dobou ještě netušil, že jednorázový výstřelek vyústí v další expanzi, která perfektně vyplňuje díru na trhu a nemusí se tak prakticky potýkat s jakoukoliv konkurencí. Tomu se říká ideální start, co myslíte? Pokračování se nese ve znamení inkrementálních zlepšení, snažících se napravit výrazné neduhy jinak povedených motocyklových závodů. Nezapomeňte si přilbu, pojedeme na výlet!
SQUADRA CORSE
Ani nevíte, jak perverzně se při psaní recenzí na hry od Milestone cítím. Ride 2 je tento rok jejich třetí hrou, s níž mám tu čest, a to jsem si dovolil vydání WRC a MXGP potichu ignorovat. Dvorní recenzent! To je ten výraz, který jsem hledal. Nu což, nasaďme si rukavice a pojďme na to. Všichni si totiž dobře vzpomínáme, že ačkoliv byl první RIDE přijat vcelku pozitivně, vleklé technické problémy, načítací časy a délka kariéry neúměrná obsahu efektivně bránily hráčům v plném rozletu. Jako když si k obědu koupíte nádherný filet z lososa a pak ho zmasakrujete svou absolutní neschopností ve vaření. Vývojáři se na recept hry znovu podívali s odstupem a vizí tohoto ročníku byly v první řadě opravy těch nejotravnějších věcí a teprve až pak rozšiřování obsahu. Nemějte obavy, jádro hry, tedy jednostopé bestie a ježdění po celém světě, stále zůstává a je ještě robustnější než kdykoliv předtím.
Až vyrostu, chci bejt motorka #1: Energica Ego (2015)
Nemám obavy o elektrickou budoucnost. Automobily mají svou Teslu, motorky pak Energicu. Italská společnost minulý rok představila svůj elektrický supersport Ego a ten, věřte nebo ne, neztratil nic na sexappealu v porovnání s benzínovou konkurencí! Jeho upištěný zvuk si užijete i v Ride 2 a můžu vám zaručit, že s ním ostatní slušně potrápíte.
Tam, kde si běží smrtelník běží do trafiky pro výtisk Playboye, mohou virtuální motoristi směle sáhnout po Ride 2. Původní seznam 113 motocyklů se rozrostl o dalších 77 na finálních 190 kousků rozprostřených mezi 7 odlišných kategorií. Laťku, kterou kdysi dávno nastavilo TouristTrophy, tvůrci hravě překonali diverzitou celého inventáře, který se vám naplno otevře již při prvním setkání s hrou. Při tutoriálovém závodu si potykáte s bestiální Yamahou R6 a svět Ride 2 se vám otevře vzápětí. Jak už jsem podotýkal v recenzi na původní titul, při hraní vás budou svrbět prsty a touha naběhnout do prvního salónu a odjet na svém vysněném stroji zesílí s každým odježděným kilometrem.
Díky opravdu rozsáhlému záběru si vybere skutečně každý a to nejen proto, že by nutně musel. Rozvětvená kariéra zaměřující se na 4 hlavní kategorie závodění vám totiž dovolí střídat mezi amatérskými ligami až po profesionální závodění, kde skutečně využijete celý arzenál. S ohledem na množství závodů vám dohrání VŠEHO zabere nespočet hodin a jedna z nejsilnějších stránek hry, tedy množství závodů a celková trvanlivost, je zároveň zdrojem úmorného pocitu pomalého postupu napříč hrou. Dlouhá herní doba, již hráči moderních her mnoho let postrádají, je pro Ride 2 malým kamenem úrazu. Ne z toho důvodu, že by ji tvůrci nedokázali dobře využít, závodní tituly jsou obecně velmi lineární co se dávkování obsahu týká a náš testovaný subjekt na tom není jinak.
SUPER CHARGED!
Rozličnost kariérních disciplín a prakticky nulové restrikce vám ovšem svět motocyklů představí v opravdu dobré formě. Vaše první krůčky pravděpodobně povedou do sféry klasických motocyklů, pomalých naháčů (a tím nutně nemyslím sebe) a charakteristických dvoutaktů. Zde máte dvě možnosti, buďto strávíte 20 hodin v této kategorii a postupně se probojujete až na samotný vrchol nebo se přehoupnete do rychlejší skupiny v moment, kdy vyděláte první vatu. Nikdo vám nediktuje, jak máte jezdit, jde spíše o váš vkus. S ohledem na tekoucí sliny při pohledu na supersporty a vrcholové atlety v podobě závodních superbiků má osobní volba vedla lineárně vzhůru až k profesionálnímu závodění.
NA SILNICI I NA OKRUH
iZdroj: Hrej.cz
Finální výčet okruhů se oproti předchozí hře taktéž nafouknul, nově tak můžete své mašiny prohnat například po Nordschleife a mnoha dalších reálných okruzích. Ten největší adrenalin ovšem zažijete na oplocených okreskách - 250 kilometrů v hodině po tenkých anglických silničkách je virtuální simulací sebevražedné Tourist Trophy. Očekávejte přes 30 tratí!
Detailnost, popisky a projevy motocyklů ve spoustě z nás probudí určitý sentiment, hlad po výkonu a jistou míru svobody a nezávislosti spojenou s motorkami jako takovými. Například hned na začátku hry se mi po těle a klíně rozlilo teplo při pohledu na Cagivu Mito z roku 1994, na které jezdil můj otec. Spektrum záběru se postupně rozšiřuje a kompletně licencovaný obsah končí například na čistě závodních superbicích. Svou hodinku slávy si ve hře odbíjí i pravděpodobně nejmentálnější stroj současnosti, Kawasaki Ninja H2R aka Fekalátor aka Ovdovovač aka Orgasmotron 5000. Připočtěte si ty nejsexuálnější supersporty od Ducati a Kawasaki, přidejte svalnaté naháče od BMW a Hondy a zalijte omáčkou smíchanou z malosériových specialit a třeba i supermotardů. První ingredience je v hrnci, jdeme pro další.
Dávkování obsahu a herních režimů funguje dobře zejména zpočátku hry. S ohledem na množství motorek se nemuseli tvůrci držet při zemi s odměňováním hráče, a tak klasickou smyčku vydělávání peněz za vyhrané závody obohacují o celou řadu aktivit, za něž dostáváte nejen peníze, ale také rovnou celé motocykly. Vaším primárním měřidlem úspěchu je celosvětový žebříček, v němž se pohybujete vzhůru vyhráváním závodů. Další režimy ovšem zahrnují speciální pozvánková utkání, několikakolové šampionáty a týmové závody. Kolem a kolem, náplň se nikterak nemění, vždy chcete být vpředu, VŽDY! Odměna je ovšem sladká a je jí celá řada motocyklů, které vám pomohou v kariéře, aniž byste museli utrácet své těžce vydělané zlaťáky.
POJÍDAČ SILNIC
Týmový aspekt hry je celkově pohádkou pro dlouhé zimní večery. Ride 2 je totiž v tomto ohledu značně rozpolceným pacientem, který hráče zpočátku tolik neotravuje s tvorbou postavy, kdesi v pozadí ovšem bez bližšího představení na týmových jezdcích tak trošku závisí. Vaše stáj se vytvoří automaticky a zpočátku dostanete po svůj bok 4 různé jezdce, kteří se pyšní svými vlastními motocykly. Nikdo vám ovšem neřekne, že si lze najmout zkušenější závodníky za speciální měnu (nezapomeňte na ní, brzy se k ní vrátíme!). Potíž tkví v tom, že u týmových závodů se body urvané v závodě sčítají za každého z vás. Zatímco vy můžete na prvním místě stát třeba celý závod, váš přidementnělý kolega se ze svého desátého místa prostě nehne.
Až vyrostu, chci bejt motorka #2: Kawasaki Ninja H2R (2015)
Co si máte myslet o stroji, který váží 200 kilogramů a nabízí 300 turbem foukaných koní? O stroji, který vyletí z klidu na 400 Km/h za 25 vteřin? Je pochopitelné, že toto monstrum nesmí na silnici a v Ride 2 je pro něj vyhrazená dokonce i speciální kategorie. Nezapomeňte, do zatáčky je potřeba začít brzdit o dvě kola dříve.
Jak navíc brzy zjistíte, nejen vaši stájoví kolegové mají několik úrovní zkušeností, na kterých takřka vůbec nezáleží. K tomu, abyste si mohli najmout lepší jezdce s lepšími stroji, potřebujete žetony, které lze získat pouze vyhráváním denních a týdenních úkolů. Ty ve skutečnosti tolik žetonů nehodí, takže se připravte na to, že dokončení týmového klání vám může zabrat třeba i několik týdnů, jelikož zdroje žetonů jsou skutečně omezené. Experimentální mechanismus je na hru naroubovaný maximálně neohrabaně a působí jako restrikční nástroj u titulu, který žádné restrikce nepotřebuje a reálně na hráče ani neaplikuje. Pokud jde o umělou inteligenci jako takovou, tu obtížnost prakticky nijak neovlivňuje.
Jedním z faktorů, vyčítaných prvnímu dílu, byla právě nevyvážená obtížnost a na tom se ani po roce a půl nic moc nezměnilo. Je takřka jedno, jestli jezdíte s jednoduchou konfigurací nebo onou super těžkou, to, co rozhoduje, jsou samotné stroje. Ti z vás, kteří budou chtít hrát hru čistě bez vylepšování motocyklů a tedy tak, jak vývojáři nezamýšlí, silně utrpí. Umělá inteligence totiž jezdí s více či méně upravenými stroji a tak se nedivte, když vám na rovinkách všichni ujedou navzdory vašim geniálním Rossi-like dovednostem. Nejde říci, že by hra podváděla, to rozhodně ne, připravte se ovšem na notnou dávku frustrace, jelikož se s podobnými stavy setkáte již v prvních závodech. Neexistuje tedy cesta, jak vyhrát všechny závody bez toho, abyste si ušpinili svoje puritánské pracky vylepšováním motorek. Je mi líto, není. Doktore, zakryjte pacienta.
HOĎ TO NA BOK
Samotný jízdní model je ovšem natolik zábavný, že vás u hry udrží na dostatečně dlouhou dobu i s nekompromisní AI. Motorky se zkrátka řídí senzačně, nejde o žádnou hardcore simulaci, termín simcade je rozhodně na místě. Ovládání je ovšem snadné a jak se začnete propracovávat hrou a objevovat bestiálnější kreace, úskalí necitlivého brždění a zacházení s plynem se začnou projevovat rychle. Pocit "Cože, to je to fakt tak pomalý?" se rychle změní na "COŽE??!" Zhruba stejně rychle jako se prodlouží brzdná dráha a maximální rychlosti. První naháče si opatrně vodíte do zatáček bez přehnaného naklánění, o 10 hodin později už kolenem dřete o zem ve snaze ohnout Ducati 1299 až k maximu jejího potenciálu. Minimální rozdíly zaregistrujete stěží, mezigenerační a kategorické odlišnosti jsou ovšem drastické. Všemu pomáhá i velice intenzivní pocit rychlosti, který se překvapivě obejde bez zbytečného rozmazávání okrajů kamery.
Závodníci během Tourist Trophy umíraj každej rok, nikdo je ovšem nenutí! - Guy Martin
Největším trnem v oku je pro mě osobně ovšem chování umělé inteligence a kolizní model. Představte si následující situaci - najíždíte do zatáčky v ideální stopě, v tom se přiřítí umělou inteligencí ovládaný závodník, jehož nazývejme třeba Hajzl McPrasič. Hajzl má tendenci v 99 % případů kompletně ignorovat vaši maličkost a směle vám drkne do zadního kola. To se prakticky VŽDY rovná pádu a nemusí jít o nic extrémního, pouze malé drknutí. Nyní si představte opačnou situaci, kdy se McPrasič nachází před vámi a vy do něj omylem (samozřejmě) najedete. Myslíte si, že upadne? Hahahaha, ne, upadnete vy i s vaší motorkou. Oponenti drží jako přibití a podstatné množství střetů zkrátka nerozdýcháte.
iZdroj: Hrej.cz
Podobný efekt se objevoval již v RIDE, zdá se ovšem, že pokračování jej vyobrazuje v ještě extrémnější formě. Když jsem mluvil o trnu v oku, byl jsem doslovný. Několikrát jsem si chtěl do bulvy narvat propisku. Ačkoliv jsem obecně proti veškerým mechanismům vracení času v závodních titulech, v Ride 2 jsem jej využíval až nepříjemně často právě kvůli podobným situacím. Standardní závodění tvoří majoritní část hry a je rozhodně i nejzábavnější, pro snaživky se ovšem otevírá i několik vedlejších módů a kategorií viděných v předešlých hrách, upečených v peci italských Milestone. Lenoši se určitě najdou v drag závodech, kde jde jen o jediné, o rychlost v přímce. Pravděpodobně na techniku nejnáročnější PerfectTrajectory vás vycvičí v projíždění mezi kužely. Vytrvalostní závody jsme poprvé viděli ve Valentino RossiThe Game a ty se nepřekvapivě dostaly až do Ride 2 v identické podobě.
JÍZDA NA ČERVENOU
Ačkoliv si nově zazávodíte i za deště, který mění brzdnou dráhu i ochotu motocyklů zatáčet, dynamické počasí nečekejte, stejně tak změnu denní doby. Z hlediska grafiky ovšem hra urazila znatelnou cestu v malých, leč podstatných detailech. Modely motocyklů jsou ještě lepší a detailnější, z načítacích obrazovek se nebudete chtít hnout při pohledu na odhalené útroby streetfighterů a naleštěnou kapotáž supersportů. Menší součástky jsou lépe viditelné a čistota grafiky celkově prokouknula, stejně jako plynulost snímkování. Beze změny zůstaly okruhy, jež stále působí sterilně a prázdně. Kromě standardního online režimu se hra velice neočekávaně pyšní i split-screenem, tudíž si mohou dva hráči užít hru na jedné obrazovce.
Až vyrostu, chci bejt motorka #3: BMW S 1000 R (2015)
Ještě nedávno jsem nevěřil ničemu, co nemá přední kapotu. Pak jsem objevil kouzlo svalnatých naháčů (no homo) a bezmezně se zamiloval do asymetrické krásky z Německa. BMW S 1000 R vychází ze supersportovní verze RR a v RIDE 2 patří k nejlepším motocyklům své kategorie. Její křivky buďto milujete nebo nenávidíte. Já si vybral to první!
Jeden ze zásadních nedostatků, zakořeněných ve všech hrách od Milestone, se nepodařilo kompletně vymýtit ani z Ride 2. Tím jsou dlouhé načítací časy a otravně sestavené menu, které vás doslova nutí mezi jednotlivými scénami přeskakovat a mučí vás právě dlouhým načítáním. Ride 2 je v načítání tak dobrá, že vám před závodem dokonce pustí dvě načítací obrazovky po sobě! Je to evergreen, věc, kterou vyčítáme prakticky všem hrám od Milestone, náprava je ovšem v nedohlednu. Tvůrci tuto skutečnost naštěstí vcelku úspěšně eliminují pomocí zkratek v UI, motocykly tak můžete nakupovat a vylepšovat i v obrazovce před závodem, stejně tak lze prohlížet a aktualizovat i tým. Všechny ostatní scény jsou méně podstatné.
Při pohledu na Ride 2 je zřejmé, že titul z podstatné části vychází z první hry, dostal však výraznou injekci obsahu a několik vylepšení. Znatelné úpravy někdejších nedostatků ovšem vedou k tomu, že si hru užijete mnohem více a snáze tak prokouknou její kvality. Bez nedostatků samozřejmě není a to ani bez těch fatálních, ovšem s ohledem na to, že konkurence v podstatě neexistuje, rádi nějakou tu špínu přehlédnete. Ride 2 je důkazem toho, že i malé změny mohou vést k lepšímu zážitku, cesta do cíle ovšem vede přes několik nepříjemných šikan.
