Resistance: Retribution

Nacházet se v době, kdy na trůnu pro vládce 3D akcí seděl pevně Doom, byl by handheld PSP pro takové hry ideální platformou. Slušný výkon by rozběhl i náročnější hry, a protože by se nedalo dívat nahoru a dolů a nepřátelé by byli k rozstřílení seřazeni v jedné horizontální rovině, nikdo by si nemusel dělat starosti s nepříjemným mířením. Realita je však jiná a 3D střílečky to nemají na PSP lehké. Těch kvalitních není zas tak málo, ale všechny do jedné musí hráče prosit a přemlouvat k hraní a objevení svých předností, protože trpí společným nedostatkem – palčivou absencí druhého analogového knoflíku.

Smrťák v první zatáčce

Stručně a krátce, Resistance: Retribution je výborná střílečka, kterou kompromisy v hratelnosti kvůli ovládání nemusí nutně o jistou část šarmu připravovat, ale rozhodně ztěžují cestu, jak se hráč k lizu dostává. Veteráni PSP stříleček, zejména FPS, už vědí, která bije. Analogovým čuflíkem se ovládá pohyb a čtveřice tlačítek v pravé části slouží k zaměřování. Pravý horní spínač obstarává střelbu primární, levý sekundární a směrový kříž je použit k nabíjení, výměně zbraní, spouštění kontextových akcí a k přepnutí do manuálního zaměřování.

A zatímco pohyb s pomocí analogu je bezproblémový, zaměřování čtveřicí nijak propojených tlačítek je dost krkolomné a i při nastavení nejvyšší citlivosti pomalé. Hra to řeší autozaměřováním, kdy stačí nepřítele dostat do obdélníkového ukazatele, zabírajícího snad tři čtvrtiny displeje, a zaměřovací kolečko se pak na někoho z nepřátel přilepí automaticky. Až na výjimky tento systém funguje spolehlivě a umožňuje hráči vychutnávat dynamickou povahu bojů v rámci příběhové kampaně. Zároveň však tohle řešení ubírá hře na přitažlivosti, protože je to střílečka a to hlavní, co hráč chce dělat, je střílet. A když je tento primární mechanismus částečně otupen nevyhnutelným řešením hardwarového nedostatku, je to minimálně k zamyšlení. Právě v této úvaze, jež každého hráče dovede k jinému závěru, spočívá míra požitku, kterou hra ve výsledku zprostředkuje.

Hra samozřejmě nabízí alternativní ovládání (i možnost auto zaměřování vypnout úplně), které přehazuje funkce analogu a čtveřice tlačítek napravo, ale ve výsledku to nic nemění. Naopak, tato možnost klade na hráče ještě větší nároky a je tedy určena výhradně největším náruživcům, kteří by si hru beztak užili, i kdyby se ovládala šlapáním na rotopedu.

Kde nic není, ani bulvár nehrabe

Pohled za ovládání, se kterým se tvůrci v rámci omezených možností vypořádali slušně, představí Resistance: Retribution jako skvěle vypadající a výborně zpracovanou střílečku, která překypuje obsahem. Singleplayerová kampaň vydrží určitě na více než 10 hodin a časem řádně vytuhne i na nejlehčí obtížnost. Odehrává se před událostmi v Resistance 2 na PS3 a příběhově nenadchne. Jako omluvenka k tomu, aby se kampaň prolétla lokacemi napříč celou Evropou, však zápletka a příběh stačí, to je hlavní.

Struktura jednotlivých misí v rámci kampaně je přísně lineární. Vlastně to jsou k sobě přilepené místnosti a chodby, ze kterých je hráč propuštěn dále až po vyčištění všech nepřátel. Snad díky tomu hra může vypadat tak dobře a hlavně si může dovolit neklesající framerate a spoustu potvor na obrazovce v jednu chvíli. Přísná linearita sice s ohledem na možná až příliš velkorysou délku hlavní kampaně začne spolu s jednotvárnou barevnou paletou vyvolávat při delších herních seancích pocit kradmé nudy, ale vše vyřeší přestávka na kávu, čaj a jiné občerstvení. Souboje, tedy to hlavní, jsou totiž zábavné od začátku do konce a přispívají k tomu dva hlavní faktory: zbraně a systém automatického krytí.

Střel mě, střelím tebe, zastřelíme se oba

RR se distancuje od tupých stříleček tím, že hráče nutí k promyšlenému používání správných zbraní na určitý druh nepřátel či specifické situace. Někdy jde v tomto úsilí až příliš daleko, když bez použití jednoho druhu zbraně, navíc správným způsobem, neumožňuje další postup, ale to jsou spíš výjimky.  Nejvíce se to týká sekcí, když na scénu vyběhne nový druh nepřátel zvaný „boiler“. Je to chiméra ženského pohlaví, která má silně opancéřované tělo a po doběhnutí k hráči nechá explodovat svou hlavu. Tyto fúrie lze rychle zneškodnit pouze při zapnutí manuálního míření (standardně šipka na d-padu nahoru), což s ohledem na to, jak rychle se boilerky hýbou, není nic lehkého. Spíše to je nesmírně frustrující, a přestože v takových momentech obvykle leží opodál lahvičky se zdravím, jsou to chvíle, kdy hra dokáže naštvat a dohnat hráče k tomu, aby proklínal zatrolené ovládání.

Automatický systém kontextového krytí (borec se sám přilepí k objektu, když se k nějakému vhodnému přiblíží), který skvěle fungoval už v předchozích PSP hrách týmu Bend (Syphon Filter), zde opět plní svou důležitou roli taktického prvku na jedničku a upevňuje tím pozici solidní hratelnosti, která se na konto skrývání a střelby zpoza rohů a objektů stává mnohem pestřejší a variabilnější, než kdyby spočívala v bezhlavém naběhnutí vstříc nepřátelům se stisknutým kohoutkem.

Chybou, a ne malou, je ovšem skutečnost, že hra nenabízí manuální ukládání pozice na paměťovku, ale dělá to sama po dokončení každé mise, která může klidně trvat i půl hodiny. V průběhu misí sice fungují četné checkpointy, ale ty hra využívá pouze v případě smrti. Samozřejmě jí to ubírá statut hry do ruky, kterou lze konzumovat v malinkatých dávkách třeba v autobuse či v čekárně lékaře.

Bojové procesí

Nedostatky v ovládání kompletně mizí v multiplayeru, protože je pro všechny stejné, a hra z toho ohromě těží. Ať už místně nebo přes internet jsou multiplayerové souboje (pokud se sejde dobrá parta) zábavné, dynamické a díky zapojení krycího systému i krapet taktické. Klasické módy typu CtF, Deathmatch a Free For All nikoho neoslní, ale pobaví, zatímco třeba mód Assimilation vyloženě nadchne. Bandy Clovenů a lidí se spolu utkávají v boji na život a na nákazu. Každý zabitý na straně lidí se stává Clovenem, dokud se člověk na bojišti neocitne úplně sám proti přesile nepřátel s nervy v kýblu. Právě v multiplayeru čeká RR nejdelší a nejplodnější život.

Drobky pro socky

Nic na tom nezmění ani papírově ambiciózní, ale ve skutečnosti nepříliš zajímavé singleplayerové možnosti v podobě módu Infected a módu PSP Plus. Propojte PSP USB kabelem s PS3, kde běží Resistance 2, a dokud PSP nevypnete, můžete hrát Resistance Retribution v alternativním módu, kdy je Grayson infikován chimérou. Původně to měl být zcela odlišný zážitek plný nových dialogů a herních situací, ale ve výsledku je to chudý a nepříliš zábavný příbuzný hlavní kampaně. PSP Plus je krycí jméno pro možnost hrát RR s pomocí PS3 ovladače (vypne se tím automatické zaměřování a navýší obtížnost), pokud PSP s hrou propojíte s PS3 AV kabelem (majitelé PSP 1000 jsou tedy ze hry). Druhý analog SIXAXISu je sice příjemný z hlediska ovládání, ale tato hra prostě na TV obrazovku nepatří. Z těchto přídavků tedy nakonec nic užitečného nevzešlo. Majitele PSP to však nemusí moc mrzet, hra jim to vynahrazuje takřka ve všem ostatním.