Resident Evil 7: Biohazard Recenze Resident Evil 7: Biohazard

Resident Evil 7: Biohazard

Jiří Bigas

Jiří Bigas

23. 1. 2017 16:00 32
Reklama

Nový Resident Evil jsem zhltnul v podstatě jedním dechem. To může znamenat, že je hra opravdu dobrá, anebo nijak zvlášť dlouhá. V tomto případě platí oboje naráz. Pustit se do hry a do recenze ještě předtím, než internet zaplaví hodnocení z celého světa bylo v tomto případě mimořádně zajímavé. Možná ještě mnohem zajímavější než obvykle. I když vývoj sedmého dílu začal už v únoru 2014, Capcomu se jej podařilo tutlat až do loňského června, kdy byl slavnostně odhalen na tiskové konferenci Sony při příležitosti E3 2016. Informační vakuum nám autoři bohatě vynahradili vydáním několikrát aktualizované demoverze i neuvěřitelnou mediální masáží a přívalem rozhovorů. Přesto jsem měl do poslední chvíle pocit, jako bych se o hře skoro nic nedozvěděl. A to v podstatě neuplynul den, aby se na internetu v posledním čtvrtroce neobjevila nějaká zajímavost nebo detail.

ZPÁTKY NA STROMY

Pevně jsem doufal v to, že je to pro naše dobro. Vývojáři se upnuli na trpělivé opakování, že Resident Evil 7 je navzdory odlišné perspektivě a zdánlivě novému pojetí zdaleka nejvěrnější původním hrám, vysvětlovali filozofii titulu a vůbec věnovali spoustu času tomu, aby skalní fanoušky přesvědčili, že novinka s podtitulem Biohazard je skutečný Resident Evil. Nevím, jak jste na tom v tuto chvíli vy, ale já byl napříč všem slibům spíše nedůvěřivý. Nebyl jsem vysloveně skeptický, chtěl jsem uvěřit. Ale slib o návratu ke kořenům se zdál být v přímém kontrastu s realitou. Nicméně sedmý díl dokáže pěkně mást tělem. Je právě takový, jak jsme si ho představovali, a přesto v lecčems úplně jiný. Začnu ale tím prvním. Vývojáři opakovaně zdůrazňovali, že demoverze, respektive hratelný teaser, neodráží pravou podstatu hry. Pro někoho to byla úleva, pro jiné zklamání. Pro všechny shodně šlo ale o dosti matoucí krok. Přestože obtížnost plné hry není tak nesmlouvavá a hádanky komplikované, Beginning Hour reprezentuje nakonec výsledek velmi autenticky. Události z demoverze sice neprožijete úplně stejně, ale zapadají do celého dobrodružství. A hlavně díky nim víte, co můžete čekat a jak se novinka hraje.

Větší část hry připomíná atmosférou a stylizací spíše Texaský masakr motorovou pilou než cokoli z kánonu ságy Resident Evil. Jednoznačně jde o největší proměnu, jakou značka kdy prodělala.

Hlavního hrdinu do strašidelného domu v Louisianě přivede vzkaz. Podobně jako protagonista v druhém Silent Hillu se i Ethan Winters vydává za svou nehorší noční můrou v naději, že na plantáži objeví svou manželku Miu. Ta sice není prokazatelně mrtvá, ale tři roky je nezvěstná a Ethan ji za mrtvou až do této chvíle považoval. Není se tak čemu divit, že nahrávka vzbudí Ethanovu zvědavost a rozhodne se přijít celé věci na kloub. Jako obyčejný chlapík nedisponuje bojovým výcvikem ani předpoklady svých předchůdců vypořádat se se zlem, které tu na něj číhá. Stěží si však můžeme ze zápletky prozradit více, aniž bych vám zkazil to potěšení, že na vše přijdete sami. Ostatně je to právě zvědavost, která vás bude pohánět stále kupředu v naději, že všemu nakonec porozumíte. A hlavně vás bude i dlouho po začátku trápit otázka, zda to vše nějak souvisí s mytologií série, anebo jde o kompletní restart. Odpovědi se ode mě nedočkáte, ale nemohu vám zatajit, že větší část hry připomíná atmosférou a stylizací spíše Texaský masakr motorovou pilou než cokoli z kánonu ságy Resident Evil. Jednoznačně jde o největší proměnu, jakou značka kdy prodělala. A to nejen po stránce zasazení, ale i scénáře. Je to skok mnohem razantnější než třeba u čtvrtého nebo posléze pátého dílu.

RESIDENT EVIL 7 NENÍ SILENT HILLS

I když jsem sám byl do poslední chvíle posedlý myšlenkou, zda sedmička bude dobrý Resident Evil, zkuste to na chvíli pustit z hlavy a spokojit se s vědomím, že to má být dobrý survival horor. To je rozhodující. Autoři se tentokrát nesnaží marně křísit 20 let starou dávno hnijící mrtvolu, ale přicházejí s omlazující kůrou, která se snaží spojit to nejlepší z klasických i moderních hororových her. Resident Evil 7: Biohazard není žádnou revolucí v pravém slova smyslu, pokud jste snad pojali to podezření. Navzdory pohledu z první osoby, který má navodit klaustrofobičtější a tísnivější atmosféru, se hra nepodobá P.T., který byl ostatně odhalen ve chvíli, kdy už se na sedmičce pracovalo, ani Layers of Fear a dalším psychologickým duchařinám. Zdaleka nejblíže má novinka svým pojetím a hratelností k Alien: Isolation od Creative Assembly a sérii Outlast od Red Barrels. Je to horor, v němž je hlavní hrdina mnohdy bezbranný a na každém kroku tu na něj číhá skutečné nebezpečí, nějaký nepřítel, jenž mu usiluje o život. Mnohdy tak musíte vzít nohy na ramena, často se před někým schováváte a vzájemné konfrontaci se snažíte spíše vyhýbat, pokud je to alespoň trochu možné. Podobně jako ve zmíněném Vetřelci to platí přinejmenším po čtyři pětiny hry. Akčnější je až poslední část, o níž lze prohlásit, že je také slabší. Nicméně nedostatky v hratelnosti a střílecích pasážích dokáže vynahradit atraktivními kulisami a příběhovými zvraty.

I když VR se věnujeme v samotném boxu, stojí za zmínku, že plnohodnotná podpora headsetu PlayStation VR, která by měla být zřejmě na rok časově exkluzivní, do značné míry ovlivnila celou hratelnost, některé klíčové prvky a designová rozhodnutí. I bez helmy působí prostředí velice stísněně a autoři hráči záměrně nedopřejí oddechu a svobody, které by vám nabídlo větší prostranství. Klaustrofobické pocity navíc umocňují úzké koridory a spletitá architektura plná klikatících se chodeb. Spousta momentů pak podobně jako u filmů, které v první vlně vsadily na 3D efekt, jednoznačně odkazuje k tomu, že naplno vyniknou až ve VR. Postavy se obličejem neustále naklání až k vám, za každým druhým rohem na vás něco vybafne, případně se prodíráte nějakou šachtou či průlezem, odkud není pořádně úniku. Pravdou je, že i když je Resident Evil 7: Biohazard dost strašidelný, chce vás spíše vylekat a postrašit, než aby pečlivě a pozvolna budoval atmosféru neustálého plíživého děsu a napětí. Když se o to ale jednou dvakrát výjimečně pokusí v několika duchařských sekvencích, jsou jeho autoři překvapivě úspěšní. Kulisa temného dětského pokoje, kterým se nese zlověstný smích, je sice trochu otřepaná. Když se ale odkudsi ze tmy nevinně přikutálel míček, krve by se ve mě nedořezal.

JAK TO VIDÍ PAVEL

Na nový Resident Evil jsem se upřímně těšil. Nebylo to dáno ani tak tím, že bych ke značce nějak zvlášť tíhl, naskočil jsem do ní až se třetím dílem s podtitulem Nemesis a po báječné čtyřce už jen sledoval postupný úpadek. Mnohem bližší mi v tomto případě byla tématika a zasazení, které se mělo držet více při zemi a nabídnou atmosféru tradičních západních hororů, jmenovitě kultovní klasikou Texaský masakr motorovou pilou. Nyní, po zhruba osmi hodinách, kdy mám za sebou cca 4/5 hry, se však nemohu ubránit lehkému zklamání.

Často jsme za oněch několik měsíců, které uplynuly mezi oznámením hry na loňské E3 a jejím aktuálním vydáním, slyšeli od vývojářů sliby o návratu ke kořenům a zároveň posunu série k aktuálním trendům v hratelnosti. Z těch několika hodin strávených na usedlosti rodiny Bakerů mám dojem, že se autorům jejich úmysl zdařil jen tak napůl. Hru vám ale Jirka obšírně popisuje v textu okolo, omezím se tedy jen na krátký výčet toho, co se mi líbí a co ne.

Pochválit musím jednoznačně celkové technické zpracování, byť mě začátek a příjezd na místo činu dokázal nepříjemně zchladit a některé detaily, jako je občas zbytečně zjednodušená mimika postav nebo podivně se chovající vlasy, rozhodně nepotěší. Jakmile se ale budete pohybovat po značně členitém a až nečekaně rozsáhlém a rozmanitém sídle povedené rodinky, budete se schopnostem nového enginu z větší části spíše obdivovat. Atmosféra špíny, plísně a všelikých nechutností funguje na jedničku, bohužel mě ale hra zklamala v tom nejdůležitějším – v pocitu plíživého strachu. Resident Evil 7 mě ani jednou nevyděsil a bohužel si ze žánru survival horor v mých očích nevzal ani moc toho survivalu.

Po celou dobu jsem měl pocit, že mám stále všeho dost - nábojů, léčivých prostředků a hlavně míst, kde uložit pozici. Ani jednou se mě hra nepokusila přitlačit do kouta a říct: „Nu, holenku, tumáš perořízek a dělej, co umíš.“ Naprosto tristní je podle mě skutečnost, že dva dosavadní zásadní souboje s bossy jsem absolvoval na druhý pokus a hra mě za smrt nikdy pořádně nepotrestala, protože místnost s magneťákem pro uložení pozice je vždy šikovně za rohem, případně mají zásadní souboje rovnou autosave těsně před začátkem půtky. Podobně nedostatečně na mě působily i herní hádanky, kterých je málo a mozkové závity příliš nepotrápí.

Resident Evil 7 se velice příjemně hraje, ale je to takový casual horor, popcornová záležitost, na kterou se nebojíte vytáhnout svou holku do kina. Možná, že mě v samotném závěru ještě výrazně překvapí, v tuto chvíli musím ale s politováním podotknout, že demoverze působila mnohem strašidelněji. A to přesto, nebo naopak možná právě proto, že operovala s mnohem menší hrací plochou.

JAKO PŘED 20 LETY

I když větší část hry budete tápat, jak to vše souvisí s předchozími díly, a zda vůbec, musím dát vývojářům zapravdu, že v několika ohledech je sedmý díl věrnější prvnímu než kterýkoli jiný. Ačkoli hádanky už nejsou tak obtížné jako kdysi a ani ukládání na vyšší ze dvou základních obtížností díky četným checkpointům a všudypřítomným kazeťákům suplujícím psací stroje není tak stresující, Capcomu se podařilo najít rovnováhu mezi archaismy a moderním pojetím, které přinesly v posledních letech americké a evropské horory. Ty do značné míry sesadily bohužel z trůnu japonskou produkci, která trestuhodně prořídla, ovšem Resident Evil 7 dokládá, že můžete mít od každého trochu. A výsledný hybrid funguje nad očekávání dobře. Na první díl jasně odkazuje už samotné sídlo. Několikapodlažní dům je se svými zamčenými dveřmi, puzzly a nástrahami záměrnou obdobou Spencer Mansion z jedničky. A přes počáteční nedůvěru jsem si ho zamiloval, jakkoli jsem zprvu nemohl uvěřit tomu, že by se tu měla odehrávat celá hra. Zda to tak je, či není, musíte už zjistit sami. Jeho zjevným nedostatkem je - stejně jako v roce 1996 - nutnost prolézt ho od sklepa až po strop stokrát tam a zpátky v naději, že objevíte něco, co jste prve přehlédli a posunete se o krok dále. Naštěstí se vždy soustředíte jen na jediný úkol, i tak vás ale čeká putování stejnými místy, do nichž vás vrací hra samotná i v případě, že by se vám dařilo bloudění vyhnout.

Kriticky malý inventář má stejně jako před lety své kouzlo, ale časem vás může začít pořádně štvát.

K tomuto systému navíc měrou vrchovatou přispěl další klasický prvek. A to je kriticky malý inventář, který sice budete moci opakovaně rozšířit za pomoci batohu, ale i tak se neobejdete bez skladovacích beden, kam si budete neustále něco odkládat. Stejně jako před lety to má své kouzlo, ale časem vás to může začít pořádně štvát. Neustále se vám stává, že máte plné kapsy a nemůžete sebrat kriticky důležitý předmět, klíč, náboje nebo lékárničku. Jindy zase vyběhnete tak nalehko, že zpravidla jako na potvoru narazíte na zamčené dveře nebo mechanismus, který odemknete jen s pomocí věci, kterou jste si nechali v bedně. Naštěstí beden jako takových je celkem dost a jejich obsah si můžete vyzvednout z kterékoli z nich. A nakonec k nejstarším dílům odkazují i kazeťáky, s jejichž pomocí si můžete hru v úkrytu uložit. Na normální obtížnost, než si dohráním odemknete tu nejvyšší, ale nepotřebujete samotnou kazetu ani jinou obdobu inkoustu z původních her. Hra je navíc prošpikovaná záchytnými body, takže po této stránce je dosti benevolentní. Obtížnost soubojů na druhou stranu žádná hračka není a platí to především klasicky pro ty s bossy. I když ve hře existuje způsob, jak vylepšit Etahovy schopnosti a vybavení, není to žádný neohrožený akční hrdina. Stejně jako jeho předchůdci si ale dokáže s pomocí léčivé byliny vyrobit třeba lékárničku. Častěji ale než se zdravím se budete potýkat s nedostatkem munice, kterou lze naštěstí rovněž vyrobit s pomocí nalezených ingrediencí.

JAPONSKÝ NÁDECH SE VYTRATIL

Na začátku jsem zmínil, že jsem Resident Evil 7 dohrál jedním dechem. A skutečně to bylo zčásti proto, že se mi hra dost líbila. Mám k ní, jak sami vidíte, nějaké výhrady, ale celou dobu jsem si vděčně říkal: “Dobře to dopadlo.” Není tajemstvím, že jsem jako fanoušek survival hororů doufal v podobný výsledek a návrat ságy na výsluní. Sedmička je nejlepší Resident Evil od vydání revolučního čtvrtého dílu. Hravě překonává příliš akční pátý a šestí díl, aniž by přitom působila tak archaicky a lacině jako Revelations 2. Jenže když se na věc podívám kritičtěji, musím připustit, že sám bych se zdráhal tvrdit, že by takto novinka vypadala, kdyby na ní ještě dělal Šindži Mikami. Pokud chcete vidět, jak vypadá staromódní a současně moderní klasický japonský horor, vyzkoušejte jeho The Evil Within z roku 2014 od studia Tango Gameworks. Anebo o rok novější Fatal Frame: Maiden of Black Water od Koei Tecmo, jakkoli jde o horší hru, než je Resident Evil 7. Jinými slovy, potají jsem doufal, že si novinka zachová specifickou atmosféru a kouzlo hororů ze země vycházejícího slunce. Biohazard má mnohem blíž k západním strašidelným hrám, jimiž se autoři inspirovali a kterým se chtějí přiblížit. Jen se teď naštěstí namísto krycích akcí zhlédli ve first person nezávislých hororech.

VIRTUÁLNÍ HRŮZA

Velkou novinkou je v případě sedmého Resident Evilu podpora PlayStation VR. Jak jistě dobře víte, jedná se se o plnohodnotné využití, a ambiciózní horor tak umožňuje jako jedna z prvních AAA her vůbec prožít celý příběh ve virtualitě. Nutno podotknout, že výsledek předčil v mnohém očekávání, i když leccos už naznačil poslední update demoverze. Engine ušitý na míru této funkci podává ve VR velmi slušný výkon a hra se co do detailnosti a živosti prostředí blíží běžnému 2D obrazu. Možnost jako taková tedy právě přispívá k celkově dobrému hodnocení titulu.

VR ovšem není bezchybné a stále existuje značný prostor ke zlepšení. I když se autoři nechali v uplynulých měsících opakovaně slyšet, že verze pro PlayStation VR představuje absolutní vrchol, v instrukcích pro novináře Capcom připouští, že spíše než takto hrát celý titul je vhodné vyzkoušet určité pasáže a konkrétní úseky. Naštěstí je možné mezi VR a klasickou verzí volně přepínat a nepotřebujete ani dva různé savy.

Samotná technická stránka by také ještě zasluhovala trochu vybrousit. I když dojem z prostoru je přesvědčivý a strach vás chvílemi až paralyzuje, zpátky na zem vás vrátí některé nedostatky nebo spíš nedomyšlenosti. Pokud si například k dabingu zapnete titulky, budou se prolínat s modely postav a děním na obrazovce. Iluze světa okolo vás funguje výborně, ale akční pasáže jsou méně přehledné a dokonce i řešení hádanek a průzkum prostředí vám může působit obtíže. Předměty mají tendenci se ve VR trochu víc “schovávat”.

Ne všechny texty a předměty jsou přizpůsobené rozlišení VR verze, a tak jsou v headsetu některé položky v inventáři a menu jen velmi špatně čitelné. Filmečky, které bezprostředně navazují na animace v enginu hry, jsou navíc dvourozměrné, což trochu kazí výslednou iluzi. Kontinuitu pak tříští i skutečnost, že v PlayStation VR módu na sebe některé animace a scény přímo nenavazují, a tak působí pohyb kamery občas trochu roztříštěně. Navzdory těmto výhradám je ale obdivuhodné, jak brzy po vydání PS VR se Capcomu podařilo přijít se zajímavou implementací této funkce. Uvidíme, zda se po vypršení exkluzivity dostane i na Oculus Rift či HTC Vive.

Naneštěstí tu však existuje ještě jeden důvod, proč jsem neměl problém se novinkou popasovat v podstatě stylem start-cíl. Je mnohem kratší, než autoři tvrdili. Capcom sliboval přibližně 15 hodin. Pravdou ale je, že ve skutečnosti jsem na normální obtížnost (připomínám, že na začátku vyšší na výběr nemáte) sledoval závěrečné titulku už po necelých 10 hodinách. Hra je tak přibližně o třetinu kratší, než vývojáři slibovali. Kdyby se jejich odhad lišil o pět hodin u hry, která trvá 20 až 30 hodin, pochopím to. Tady mi přijde, že nás studio trochu ošidilo. Přitom jsem nijak nespěchal, věnoval se vedlejším aktivitám, důkladně a mnohdy nedobrovolně opakovaně zkoumal prostředí a vracel se na již navštívená místa. Jednou jsem se dokonce pořádně zasekl u jednoho z prvních bossů. Ale co, ani první díly nebyly bůhvíjak dlouhé. Ve srovnání se čtyřkou je to ovšem mírné zklamání.

KONEC?

Resident Evil 7 nemá být žádnou revolucí v pravém slova smyslu, ale Capcom podle mě uspěje ve snaze získat si zpět přízeň skalních fanoušků, kteří neholdovali tomu, jakým způsobem se vyvíjela v posledních letech číslovaná řada. Hra se pyšní výtečnou zvukovou kulisou i velmi dobrým technickým zpracováním, které je podpořeno očividně povedeným novým enginem. Ten sice bude hodně jednostranně zaměřený, jak dokládá několik ne zcela přesvědčivých scén, které se vymykají zbytku hry, jeho univerzálnost ale spočívá především v tom, že je Resident Evil 7 první podobnou hrou, kterou si můžete zahrát od A do Z i ve VR. Navzdory banální úvodní zápletce překvapí hra propracovaným scénářem a bizarními postavami. Hádanky sice nejsou příliš komplikované, ale některé mají opravdu chytrou stavbu. Z paměti určitě jen tak nevymažu jednu z nepovinných vedlejších misí z VHS kazety, která mě ovšem přivedla ke správnému řešení v momentě, kdy jsem se už osobně ocitl ve stejné pasti jako osoba, která video nahrála. Resident Evil 7 se pyšní hutnou špinavou atmosférou překypující všudypřítomnou beznadějí. A větší příklon k realismu se rozhodně ukázal být správnou cestou při hledání nového směru značky.

Resident Evil 7: Biohazard
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Čtvrtý Resident Evil zůstal nepřekonán, ale nic lepšího jsme tu od jeho vydání v této hororové sérii neměli. Capcom dal fanouškům původních dílů jedinečnou a dost množná i poslední příležitost dokázat, že klasický survival má ještě mezi jeho hororovými hrami místo.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama