Red Steel

Red Steel je jednou z her, které vyšly spolu s konzolí v den jejího uvedení na trh. Tyto „launch titles“ obvykle nebývají kvalitou úplně tip top a Wii je v tomto výjimkou jenom napůl. Zelda je samozřejmě geniální jako obvykle, Wii Sports a Play excelují jako rodinné tituly, ale Nintendo slibovalo i nějakou „seriózní a novou“ hru a tou měla být právě tato FPS situovaná do moderního Japonska.

Béčková story...

Hlavním hrdinou Red Steel je bodyguard Scott, který je osobním strážcem Japonky Miyu. Stejně jako mezi Kevinem Costnerem a Whitney Houston i zde přeskočí jiskra, Miyu není proti a všechno je na dobré cestě směrem k oltáři – vypadá to, že otec Scottovy nastávající se smíří i s tím, že jeho dcera si vybrala hnusného gaijina a ne pravověrného japonského samuraje. Jak Scott ale brzy zjistí, Japonsko není jenom zemí výrobců úžasného anime a hráčů čekajících zoufale ve frontě na svou novou konzoli, ale také zemí, kde slušnou část obchodu ovládá místní mafie, tedy všem dobře známá japonská Jakuza. Otec vaší snoubenky, Sato, je čirou náhodou ojabunem, tedy šéfem nejmocnějšího klanu, který se ale už před dlouhou dobou dal na víceméně legální byznys.

V restauraci, kam jdete oslavit zasnoubení a setkat se s budoucím tchánem, dojde k přestřelce a vpadnou do ní chlapíci zjevně patřící k jinému klanu, než Sato. Snoubenku vám unesou před nosem a Sata vážně postřelí. Po proplahočení se první misí, která slouží především k seznámení se s ovládáním a s mechanismy hry, Sato vypustí duši, ale ještě před tím vám odevzdá svůj rodinný meč Katana-Giri a adresu člověka, se kterým se máte setkat v Japonsku, kam nepřátelský klan unesl milovanou Miyu. Zjistíte, že přepadení bylo prvním útokem v divoké válce o moc uvnitř Jakuzy, kterou chce ovládnout váš úhlavní nepřítel a únosce Miyu, Tokai... Dále si to už asi dokážete představit.

Co ovládání?

Recenzovat hru na Wii znamená věnovat podstatnou část textu ovládání a popisu toho, jak se autorům podařilo poprat se s Wiimotem a jeho věrným bratrem Nunchukem. Musím říci, že až na některé problémy se to v Red Steel povedlo docela dobře. Wiimotem míříte na obrazovku a určujete, kam se budete dívat (a kam mířit zbraní, samozřejmě), páčka na Nunchuku vás pak ovládá pohyb vpřed a vzad a úkroky. Je bezpochyby pravda, že prvních pár úrovní si budete zvykat na to, že musíte mířit ovladačem na obrazovku a nikoli ho jenom držet pohodlně v ruce, a zvládnout komba s mečem také nebude nijak snadné. Hlavně v pokročilejších úrovních jsou souboje s mečem dosti tuhé, ninjové na vás zkouší nejrůznější hnusné triky a odrazit jejich útoky a zároveň jim uštědřit pár ran není vůbec jednoduché.

Aktivovat se dá i míření (tlačítko A), neobejdete se ani bez skákání a skrčování se. Zajímavé je zoomování, které po vás vyžaduje, abyste ve vzduchu posunuli Wiimote směrem k monitoru. Velmi přirozeně to působí u pušky odstřelovačky, během klasického souboje ale není snadné zároveň zoomovat, zaměřovat a přesouvat se mezi jednotlivými úkryty. Wiimote dokonce detekuje, jestli ho držíte rovně nebo na stranu, takže můžete vykropit místnost s pistolí či samopalem, které svíráte v ruce „ganxta stylem“ (neboli jako Bruce Willis). Roztomilé.

Šermování není tak svobodné, jak by se na první pohled zdálo. Wiimotem můžete mávat ve vzduchu jak chcete, hra ale rozeznává cca čtyři nebo pět základních úderů. Z akčního souboje se tak stává spíše akční vložka, ve které musíte v pravou chvíli uhnout či vykrýt úder a pak protivníka rychle seknout. Vůbec nechápu, proč autoři nezahrnuli i bodání – nepřátelé ho mnohokrát využijí, vy ale propíchnout nikoho nemůžete, přitom Wiimote pohyb dopředu bez problémů snímá (viz zoomování).

„Tohle není Next-Gen“

Hra vypadá, jako kdyby některé její části dělal úplně jiný tým. Nádherné lokace s fantastickým nasvícením střídají ty nejhorší a nejnudnější Zelené Chodby S Bednou Na Konci™, které jako by vypadly z nějaké freewarovky dělané na koleně o víkendech. Na hře se podepsalo i to, že Ubisoft chtěl stihnout simultánní vydání spolu s konzolí, takže si zjevně nemohli lidé z pařížského studia dokonale pohrát se všemi úrovněmi a některé bylo bohužel potřeba prostě odfláknout.

Většina z tokijských úrovní (což jsou asi dvě třetiny hry) je ale graficky docela povedená a kvalitní jsou i efekty. V Red Steel se dá většina inventáře rozbít a při zuřivých přestřelkách s jakuzáky to rychle zjistíte. Kromě lahví, beden, plechovek, krabic, stolů, židlí, sklenic, počítačů, váz atd. se dají rozstřílet i obklady ze sloupů či zábradlí, takže hra vás soustavně nutí měnit úkryt, který vám za pár vteřin nepřátelé dokonale ohlodají. Vadou na kráse ovšem je, že některé stoly a židle jde překlopit a skrýt se za nimi, za některými to ale nejde. Některá obří akvária jde rozstřílet a pozorovat třepotající se rybičky na zemi, některá ne. Některé dveře je možné otevřít, jiné jsou jenom namalované na zdi. Design úrovní zkrátka není ideální.

Co se povedlo dále?

Red Steel exceluje v hudebním doprovodu. Ubisoft k napsání hudby k Red Steel angažoval Toma Saltu, který je jinak autorem hudby ke Ghost Recon Advanced Warfighter, za níž byl nominován na cenu MTV pro nejlepší hudební doprovod ke hře. Saltovi se podařilo namixovat různé hudební styly v japonském duchu a výsledek je opravdu vynikající.

Docela super je také možnost odzbrojit nepřátele a donutit ho tak k tomu, aby se vzdal. Během zpomaleného pohybu (i Red Steel podlehl tomuto módnímu trendu a obsahuje „bullet time“, zde jako „focus mode“) můžete zaměřit zbraň nepřítele a po jejím ustřelení nepřítel sezná, že jste až příliš drsný samuraj a dá ruce nahoru. V případě, že se vám podaří sejmout tímto způsobem šéfa všech nepřátel v místnosti, složí zbraně všichni. V pozdějších fázích hry je to příjemný způsob, jak šetřit náboje. Nepřátelé jsou jinak totiž docela tuzí a musíte do nich napumpovat docela dost olova, než se rozhodnou odejít do věčných lovišť (nebo dávat headshoty).

Dělal na hře potomek markýze de Sade?

Red Steel určitě není bez chyb. Dokonce jich obsahuje celou řadu. První je systém ukládání. Hra nabízí každou chvilku „checkpointy“, na kterých se objevíte znovu po smrti, ale ty fungují jenom dokud hru neopustíte (případně nevypnete konzoli). Pak se při znovunahrání pozice objevíte na začátku mise či na začátku rozsáhlé dílčí části (těch je asi dvě až tři na misi, která trvá půl hodiny až hodinu). Checkpointy jsou navíc občas úplně pomateně rozmístěné. Občas se mi stalo, že jsem rozsekal po únavném pětiminutovém souboji ultratuhého ninju a zbyl mi jen milimetr zdraví, ale hra na mne okamžitě poslala jeho spolubojovníka a než jsem se rozkoukal, bylo po mně – a mohl jsem jet celý souboj znovu. Rozmístění savepointů je přitom úplně primitivní záležitostí pár dní herního testování a Red Steel za sadistický systém ukládání dostává jednoznačně body dolů.

Druhý pokus?

Vývojáři z Ubisoft Paris možná doplatili trochu nespravedlivě na očekávání hráčů. V reklamách na Red Steel a v představách hráčů měla možná Red Steel přinést ovládání meče jako v Die by the Sword a Gun-Kata umění jako z filmu Equilibrium. Jenže troufalci vývojáři udělali jenom docela dobrou střílečku, která je ale i přes některé chybky opravdu zábavná. Můžeme jenom doufat, že se vývojáři poučí a budou mít na druhý díl (který bezpochyby časem přijde) více času a také že dostanou „svůj druhý pokus“, abych použil oblíbené klišé našich politiků. Red Steel ukazuje, že na tuto platformu půjdou FPS velmi dobře.