Total War: Rome II Recenze Total War: Rome II

Total War: Rome II

Tomáš Krajča

Tomáš Krajča

4. 9. 2013 22:01 10
Reklama

A fešákem měsíce časopisu Fašističtí diktátoři se stává... Tomus Junius Caesar! Stav mysli po více než padesáti odehraných hodinách Total War: Rome II se jen stěží dá popsat bez gigatuny latinských citátů, hladce oholené tváře a drobné orgie s ústřicemi a tuctem iberských otrokyň v kostýmech roztomilých zvířátek. Ááá... ehm, kde že jsme to byli? Ano, jistě – kostky byly vrženy (už podruhé), Hannibal stojí před branami (už podruhé), kdo chce mír, připravuje válku (zdaleka ne teprve podruhé) a co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Řekněte si to pětkrát za sebou a sejdeme se v dalším odstavci...

Tak. Rok se s rokem sešel, a máme tu nový přírůstek do série velkolepých historických strategií Total War, které tým Creative Assembly seká jako dobře zaběhnutá manufaktura. Rome II se vrací do období antiky a drží se zavedené formule, která spojuje tahovou globální část a real-time bitvy. Hráči tak na mapě Evropy a přilehlých provincií táhnou jednotkami a agenty, zvelebují své provincie, starají se o výzkum, politiku, ekonomiku i diplomacii. A když dojde na zkřížení krátkých mečů a vzduchem proletí první pilum, přepne se hra do spektakulárního 3D pohledu a hráč se ze senátora/diktátora stane vojevůdcem. Osvědčený recept přijde k chuti i proto, že strategií obecně vychází čím dál méně a těch vysokorozpočtových už doopravdy málo. A protože série Total War příjemně variuje historická období a zasazení, zatím nezevšedněla.

Neapol smrdí rybinou!

Rome II se ve své hlavní kampani vydává trochu jinou cestou než druhý díl Shoguna. Zatímco samurajské války byly menší, ucelenou a stylově kompaktní epizodou strategického seriálu, Rome II opět sází na velkorysý návrh, daný zejména rozlohou a bohatostí mapy. Ta skutečně sahá od Lusitánie až po Skythskou říši, od severní Afriky po Británii a je rozparcelovaná do obrovského množství provincií. I cíle kampaně jsou podstatně otevřenější, takže hráč sice dostává přirozenou cestou úkoly typu získání dominance nad určitým počtem provincií, zničení nepřátel, ale necítí se svázán nalinkovaným postupem a podle své chuti a lačnosti po moci dobývá okolní země a "civilizuje" barbarské národy.

"Rome II opět sází na velkorysý návrh, daný zejména rozlohou a bohatostí mapy."

Velkým kladem a zajímavým prvkem je dvoustupňová organizace provincií. Ty vždy zahrnují dvě až čtyři osady se svojí zónou vlivu, které jsou ale propojeny a sdílejí řadu efektů. Přínosy a negativní dopady budov i náladu obyvatel. Nad kompletně kontrolovanou provincií lze navíc vynést edikt, který například zvedne výběr daní či urychlí romanizaci. Tato struktura je sama o sobě přínosem pro interface - výstavba budov se odehrává v přehledném menu, kde jsou vidět všechna města dané provincie a hráč tak nemusí nutně v každém z nich stavět stavby zemědělské, náboženské, vojenské i kulturní, ale vybere si. Neapol tak bude přístavem, Řím sídlem armády a senátu, Ariminium městem chrámů, no a Velathri zase farmářskou oblastí. A zároveň pomáhá organizace mapy taktice: leckdy může být zajímavé "ukousnout" soupeři jen jednu provincii a tím nabourat zásobování a vyvolat v jeho armádách a městech hlad. Jindy naopak nemá význam "lovit" jednotlivé malé osady, ale spíše zacílit na hlavní město provincie a po zkompletování ji rychle uklidnit dobře mířeným ediktem.

Politika? Nezájem...

Aktivity na globální mapě jsou velmi pestré a zábavné. Klasickou formou je zpracováno vynalézání v několika větvích souvisejících s válčením a ekonomikou. Krom toho si může hráč výrazně pomoci vhodnou politikou. Uzavírání dohod s okolními státy má standardní rámec obchodních smluv, paktů a aliancí, docela dobrou možností je ale využívání států s loutkovými vládami, jimž lze označit cíl a začít tak nepřímou válku. Hráč si neušpiní prsty, ale minimálně zaměstná či oslabí nepřítele, aby ho vzápětí mohly dorazit čerstvé a disciplinované legie. Umělá inteligence je tu celkem zdatná a až na občasné zaváhání vám bude důstojným protivníkem.

Bohužel, nevyužitou příležitostí zatím zůstává politický systém a práce s osobnostmi vojevůdců a agentů. Hráč si při hře za Řím vybírá z trojice rodů – Juniů, Juliů a Corneliů. Teoreticky by se měl snažit vhodně dosazovat "své lidi" do správných funkcí, získávat vliv v senátu, vážnost či prestiž (gravitas) a postupně budovat pozici pro víceméně nevyhnutelnou občanskou válku. Jenže v praxi je tento systém tak kryptický a dopad většiny akcí nevýrazný, že hráč po čase rezignuje a nechá politiku, aby šla svou cestou. Podobně to platí i pro zkušenostní rozvoj postav a armád. Každá vojenská jednotka nyní musí mít generála a jejich počet je striktně omezen. Přitom po vyhraných bitvách získává bonusy k výkonnosti jednak prapor, jednak generál či admirál, jednak přidružený diplomat. Bohužel jde o několikavrstevný výběr z bonusů typu "o tři procenta vyšší rychlost sekání mečíkem", jež opět nemají patrný dopad, pokud se jich nenavrství hned několik na sebe, a hra přitom neustále otravuje s rozdělováním zbytných bodíků zkušenosti, jako by to byl zcela klíčový prvek. Ano: zastavení hry před započetím nového tahu, když hráč právě nic nevynalézá, je vhodné, ale upozorňovat ho na to, že senátorský mazánek Porcius Libo, který se zašívá se sedmou legií po hospodách a nevěstincích v Brundisiu, může získat o jeden bodík vyšší autoritu, působí spíš jako zbytečná buzerace.

"Docela dobrou možností je využívání států s loutkovými vládami, jimž lze označit cíl a začít tak nepřímou válku."

Na chvíli zpět ke kladům Rome II. Nutnost vedení armád generály z velké části eliminovalo otravné rozpadání na množství menších jednotek, kterými hráč šoupal po mapě sem a tam. Přitom i s malým množstvím jednotek lze efektivně ovládat velkou říši díky různým variantám pohybu: legie tak za tah může při zrychleném přesunu ujít i dvakrát tak velkou vzdálenost, jen se nezapojí do boje. Jako vždy lze získat velkou výhodu vhodnými aktivitami agentů, kteří znečišťují studny, sabotují města i armády nebo vraždí nebezpečná individua na nepřátelské straně. Vedlejším produktem zaměření na větší organizované armády, je pak i velké množství bitev, kde proti sobě stojí ne osmnáct Piktů a čtyři Skoti v sukních, ale dva tisíce mužů, patnáct lodí a čtyři jízdní divize. Takové bitvy je pak pochopitelně i větší radost hrát a hráč je tak méně často nucen mačkat tlačítko auto-resolve.

Bohužel, je tu jedna výjimka z pravidla, kterou je situace po dobytí posledního města některé frakce. Zůstane po ní obvykle miniarmáda o jedné či dvou skoro zdecimovaných jednotkách. A ta opakovaně několik tahů po sobě otravuje útokem na město. Těch dvacet mužů opravdu nemá šanci zdolat hradby, jenže kdo by se otravoval s dlouhým loadingem bitvy kvůli takové trapné šarvátce? Následuje proto auto-resolve, jenže co čert nechtěl, patnáct z těch dvaceti zoufalců přežije a o tah později se znovu vrátí zašášulovat před hradbami a po prvním zachřestění zbrojemi ukázat obráncům svá záda... Takhle pořád dokola.

Quinctilie Vare, kde jsou mé legie?!

Samotné boje jsou v Rome II stejně efektní jako kdykoliv předtím. Až hollywoodský dojem mnohdy vzniká, když se proti sobě pustí z kopce jízda, nebo když se na paluby lodí snáší déšť zapálených šípů. Graficky je Rome II opět fantastický, přijměte ale naše přátelské varování, že si vše už tak nějak tradičně vybírá krvavou daň na hardwaru. Ani sestava výrazně lepší než doporučené HW požadavky zkrátka bez cukání neutáhne bitvu formátu té o Kartágo. Jinak je i přes drobné nedostatky v kolizích ale radost sledovat boj: jednotky nejsou anonymní dav, každý voják je animován zvlášť a je možné se na bojiště podívat roztřesenou kamerou umístěnou jen těsně nad hlavami vojáků. Platí také, že se boje odehrávají v rozmanitých prostředích, i když reliéf by určitě mohl být ještě členitější. V Rome II sice trvá tah celý rok a ne jen jedno roční období jako v Shogunovi II, ale zase je tento nedostatek vykompenzován místním zasazením provincií: v Helvetii se vždy bojuje ve sněhu... a v Africe ne. Jak prosté, milý Corvine.

Takticky nejsou 3D boje supernáročnou záležitostí a bojová AI by (kolik let se to už opakuje?) rozhodně snesla přitvrdit. Její hlavní problém je malá vlastní iniciativa: reaguje (mnohdy správně!) na tahy hráče, ale velmi předvídatelně. Funguje klasický trik s obětním beránkem, který vyláká část jednotek soupeře a hlavní svaz je pak zvesela přepadne zezadu či ze strany, počítač je dost zoufale neefektivní při dobývání a často se AI bojí prolomit obklíčení, i když by na to jednoznačně měla.

Samostatnou kapitolou jsou pak námořní bitvy – ty se zvrhávají v někdy až parodický festival taranování. Paradoxní také je, že při vhodném manévrování je obyčejná transportní loď s legionáři skoro stejně smrtící jako válečná galéra, protože se přimkne k protivníkovi a krátké meče už vykonají svou práci... Každopádně platí, že nejzábavnější jsou pestré bitvy, kdy se dobývá přístav, a do akce se dostává několik armád z moře i ze souše. Teprve tam jsou otestovány strategické buňky na úplnou hranici možností a člověku není líto dlouhatánského loadingu před a po bitvě.

Krvavý tribut

Právě tyto technické záležitosti jsou poslední a pohříchu také tradiční bolístkou série Total War. Je to možná trochu nefér, řada bude odladěna patchi (jeden proběhl i během testování novinářské verze a skutečně zalátal zásadní mezery související s padáním hry), ale přesto: je zkrátka nemilé, když pro velký počet frakcí hráč odehraje "to své" za dvacet vteřin a pak musí dvě minuty čekat, než odtáhne počítač. A časy nahrávání se také mnohdy dostávají hodně za únosnou mez.

"Námořní bitvy se zvrhávají v někdy až parodický festival taranování."

Ať tak či onak, Rome II je výjimečnou porcí strategické zábavy. Když samo o sobě úctyhodných čtyřicet hodin znamená zdolání první kampaně (!), ale přitom je hráč ochoten a má chuť okamžitě zkusit hru za Athény, Kartágo, Egypt nebo Iceni, když jsou navíc k dispozici samostatné bitvy, skirmishe a lákavý multiplayer, je jasné, že se poměr cena/výkon pohybuje vysoko nad rámec běžné herní produkce. Rome II není dokonalá hra. Vyžádá si velkou investici do hardwaru a řadou dílčích prvků bude své hráče otravovat. A je dost snadné pro tyhle více či méně malicherné nedostatky ztratit z obzoru celý obraz – asi jako když se Řím utápěl ve velkách s Makedonií a řeckými státy, zatímco klíčem k velikosti byl středomořský konkurent Kartágo. Ano, hře tyhle problémy ubližují, ale ona se dokáže zvednout z prachu arény a zadupat jako Hannibalovi sloni: "Jsem tu. A ty, hráči, nebudeš mít volný čas, dokud bude stát to zpropadené Kartágo!".

Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.

Total War: Rome II
Windows PC

Verdikt

Skvělá historická strategie, která vám nabídne mnoho hodin zábavy. Velkorysost kampaně je ohromující, zároveň ale zážitek trochu brzdí, stejně jako technické obtíže a stále průměrná AI. Pokud ale máte rádi antiku, neváhejte ani sekundu!

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama