Prototype Recenze Prototype

Prototype

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

23. 6. 2009 22:25 31
Reklama

Je to zvláštní pocit. Divnej a podezřelej. Jsem po kolena v Prototype (protože jinak to snad ani říct nejde) a všechen prvotní stud a pohoršení a povzdech, že se další hra nedokázala vyšvihnout nad standard B produkce, jsou v trapu. Prostě se ztratily. Pod nánosem trosek a vnitřností a slizu už je nikdo nikdy nenajde. Zůstalo jen rozčarování: Prototype je mnohem lepší, než se tváří. Proč ten rozpor? Tahle hra nezná morálku. Průběžně vám počítá škody, které jste napáchali, včetně vyčíslení obětí mezi civilisty - a pranic jí nezáleží na tom, jestli jde výsledný poměr v neprospěch nevinných newyorčanů (a to si pište, že půjde). Nevyhubuje vám, ani vás nepoplácá po zádech. Je jí to všechno jedno. Má důležitější věci na práci: nasimulovat konec světa.

Zatímco ten biblický se neobejde bez čtyř jezdců, v Prototype si autoři vystačí s Alexem Mercerem, chlapíkem bez paměti, bez závazků a beze špetky slitování. Hru otevře scéna připomínající úvod novodobého Úsvitu mrtvých, ovšem na steroidech: "Nebe je rudý", ulice zaplavil naprostý chaos, Alex se prodírá VŠÍM, co mu stojí v cestě (a je fuk, jestli jsou to zrovna lidé nebo tanky) a hráč neví, jestli se od něj chce, aby bral nějaké ohledy na davy, schvácené velmi pochopitelnou panikou. Pokud v GTA patříte mezi ty, kdo mají špatný pocit z každého poraženého sloupu, Prototype pro vás bude čelní srážkou s rychlíkem Praha-Očistec. Pokud ale naopak s radostí rozpoutáváte v městských akcích jokerovskou anarchii a bordel, Prototype si zamilujete.

Proč tak vážně?

Naštěstí (ano, fakt) vám hra hned po apokalyptickém nástupu sebere v podstatě všechny zvláštní schopnosti. Nejde kupodivu jen o přihlouplou scenáristickou hříčku - děj skočí zpátky v čase a nechá vás důkladně poznat, co všechno vedlo k výsledné katastrofě, ale především vás naučí schopnosti správně používat. Prototype je akční vybíjená ne nepodobná titulům jako Devil May Cry, ale důraz na získávání nových pohybů a útoků je tu zesílený o zcela volný pohyb městěm. Alexovo tělo bylo proměněno tajemnou nákazou, která sice z půlky Manhattanu udělala / udělá klátící se zombies, ale z Alexe se díky ní stává brutální verze Spider-Mana (takže vlastně Carnage, pozn. Dr. Arachno). A s velkou mocí tu přichází velká zodpovědnost zkáza. Připomenout si svět komiksů není vůbec od věci: celá ta legrace s nákazou, zlými vědci a vojáky a hodným cílevědomým Alexem připomíná klasický komiksový brak a stát kvality Prototype jenom na příběhu, mohli bychom se hře od plic vysmát.

Jenomže pravda je trochu složitější. Za prvé je tahle šílenost ve své brutalitě nebývale účelná a konzistentní. Všechno působí neuvěřitelně efektně (v pohybu je Prototype zhruba desetkrát úchvatnější, než by to mohlo vypadat z obrázků), ale nic tu není JEN na efekt. Za druhé hra vrství způsoby jak okamžitě bavit a mezi hráče a dění na monitoru nestaví žádné barikády. Je to bláznivé, ale ve městě, kde je spousta věcí zjednodušena na úroveň mateřské školky (reakce davu, "všímavost" bezpečnostních složek), máte neustále co dělat a kam se hnout. V Alexově New Yorku si možná s nikým nepromluvíte a v podstatě všechny levně otexturované objekty tu slouží jako stafáž armagedonu. Jenže k čemu hlubokomyslná interakce, když máte plné ruce práce s plachtěním mezi mrakodrapy, řízením tanku nebo kličkováním v helikoptéře a kličkováním mezi auty, které po vás mrská lovecraftovské chapadlo, nutno podotknout!

Street Fighter

Alexova nezlomnost a schopnost regenerace jde vlastně ruku v ruce se schopností Prototype vás neustále udržovat v tempu, aniž by zároveň nastupoval pocit, že nejste pány situace. Město sice není interaktivní, ale "žije" nákazou, která se spořádaně šíří a zabírá další a další čtvrti. Ulicemi se tak valí proudy nakažených jedinců, které s proměnlivými úspěchy loví armáda a po Alexovi jdou mezitím pro jistotu všichni, protože představuje ohrožení jak pro civil (je neřízená střela), tak armádu (pídí se po původu nákazy a stopy vedou k soukromé polovojenské organizaci). Aby si užil alespoň špetku oddychu, disponuje praktickou možností nasát libovolného člověka a vzít tak na sebe jeho podobu. V praxi budete skrze přeměny pronikat do zakázaných oblastí a budov a unikat pozornosti otravných "strike teams", které na vás armáda povolá ve chvíli, kdy už jí budete fakt lézt krkem. Přeměnami si také odemykáte takzvanou spikleneckou síť, do které různé postavy - od obyčejných lidí přes řadové vojáky po vyšší šarže - přispívají svými vzpomínkami. A těch jsou celé desítky! Můžete tak trávit čas létáním nad Manhattanem a vyplňováním bílých míst v příběhu, který je sice hodně přitažený za vlasy, ale především v závěru hry nabere solidní obrátky a pravda, která vyjde najevo, je překvapivě působivá.

Od věci také není všímat si po mapě roztroušených miniher, které mají vesměs podobu závodů o nejlepší čas nebo prachobyčejného killing spree, jenže killing spree se schopnostmi, co jinde nepotkáte. A vlastně ano, schopnosti! Jejich nákup realizujete za body zkušenosti a i ten sebepitomější kop z letu je provázán s dalšími útoky, což dohromady tvoří luxusní a především funkční komba. Navíc sebepitomější kopy jsou samozřejmě nic proti těm nejdražším šílenostem za stovky tisíc, kdy potom Alexovi nečiní problém rozpoutat lokální zemětřesení, rozcáknout se v chapadlech do několika směrů a vůbec způsobit takové to staré dobré NOTYKRÁVO u osob v dohledu na monitor / televizi (a tady se sluší vsunout podotek, že ovládání je na PC zcela bezproblémové, což je u podobné hry menší zázrak).

This Is The End

Takže, co je špatně? Kde je těch třicet z deseti a nálepka hry století k tomu? Inu, otřeme si pot z čela, sliz z pěstí a vymotejme nohy z čehosi ošklivého, co se nám do nich zapletlo cestou přes pátou avenue: Prototype je duší nebetyčná ptákovina. Škarohlídi budou prskat, že město je odfláknuté, že grafika by mohla vypadat líp (mohla - tak ve třech fps) a že Alex Mercer je extrémně necharismatická postava, což je naneštěstí pravda a nic na tom nezmění ani fakt, že se obočím podezřele podobá našemu (velmi charismatickému) kolegovi Ondrovi Novotnému. Za sebe pak dodám, že mě občas štvalo zaměřování, poskakující sem a tam a že jsem si párkrát zanadával u nejmenovaného boss fightu, jenomže to bych pak v rámci férovosti musel dodat taky seznam momentů, kdy mi to v hlavě vřelo a prsty drtily klávesnici v zoufalé snaze uniknout supermutantům (to mi takhle jeden dal na střeše mrakodrapu ránu, já letěl přes okraj, švihnul jsem po mutantovi svou vlastní tkání, stáhnul ho s sebou a teď oba padáme a pod náma to prokrosí vrtulník, já se k němu přitáhnu a --). Ne, na to teda hezky po mercerovsku kašlu.

Kdyby tahle hra fungovala jako rozčilené obvinění moderní civilizace (něco málo v ironických odkazech na realitu zkouší), kdyby si místo generických komiksů vzala za inspirační vzor Strážce nebo Klub rváčů - pak by šlo o událost roku. Takhle Prototype zůstává pouze (uvozovky) strhující akční horskou dráhou s naprosto vykolejenou představou o nihilismu. Jsem v něm po kolena a zubím se, jako už dlouho ne.

Prototype
Windows PC
PlayStation PlayStation 3
Xbox Xbox 360

Verdikt

Masakr. Jestli má nějaká hra právo si tohle slovo přivlastnit a ohánět se s ním jako s kladnou hodnotou, je to právě Prototype. Takže si to pojďme zopakovat: M-A-S-A-K-R!

Co se nám líbí a nelíbí?

Svoboda a dynamika pohybu, velkolepé akční momenty, jejichž strůjcem jste vy sami, a Groundspike Graveyard Devastator uprostřed Times Square.
Klišovitý námět, pár frustrujících momentů a neposedné zaměřování cílů.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama