Project Sylpheed
Hned dva nezanedbatelné faktory spojené s vývojem vesmírné střílečky Project Sylpheed dávaly člověku naději, že se možná po době delší než dlouhé dočká opravdu kvalitní galaktické třískanice. Tím prvním bylo zvučné, časem prověřenou kvalitou rezonující spojení herních ikon Square Enix a Game Arts. Tím druhým možná méně praktická, o to však mocněji působící slza nostalgie, která se jistě ještě dnes zaleskne v oku nejednoho pamětníka při vzpomínce na bezmála patnáct let starou arkádu Silpheed.
Mléčná dráha na rozcestí
Rok 2632. Po nehodě na dětském kolotoči konečně zemřel Michael Jackson, lidstvo si podmanilo galaxii a 11 obydlených systémů nyní funguje pod tvrdou rukou centrální zemské vlády. Zdánlivou idylu narušuje pouze pnutí ve vnějších koloniích požadujících nezávislost, čímž si vysluhují akorát tak tvrdou perzekuci. Galaktický konflikt je na spadnutí a tři mladí piloti mají brzy čelit fatálnímu rozhodování, obětují-li v žáru bitvy dlouholeté přátelství, nebo učiní zadost vojenské povinnosti. Hlavní hrdinové, hermafrodit Katana spolu s prostoduchou kolegyní Ellen, a proti nim bývalý spolužák, nyní stíhací eso nepřátelské armády, tvrďák Margras s kukučem Sephirota – než by člověk řekl „Jih proti severu“, odehrává se před ním drama jako vystřižené z románu Margaret Mitchellové. Co však Project Sylpheed ztrácí na síle příběhu, dohání více než zdařile na výrazné stylizaci à la Battlestar Galactica, okořeněné sem tam špetkou inspirace v klasickém fondu západní science fiction. Nestálá, jakoby rozostřená kamera v cut-scénách, která jen s potížemi drží v hledáčku nadsvětelné stroje, živoucí interkom, způsob startu a přistání na mateřské lodi Acropolis, to vše přímo čpí důvěrně známým pižmem dnes již kultovního seriálu Glena A. Larsena a pomáhá hře navodit ten správně autentický pocit pilota kosmické stíhačky. Potěší také drobné odkazy na slavné sci-fi autory, to když v jedné z misí narazíte na orbitální výtah a jeho ionosférickou stanici Transit. Fontány Artura C. Clarka v tu chvíli tryskají nadevší pochybnost.
Suchá strava
Jenomže nejen hutnou atmosférou živ je herní konzument. Dobrá hra se musí především dobře hrát a v tomto ohledu podává Project Sylpheed přinejmenším rozpačité výkony. Na jednu stranu servíruje s pomocí efektní grafiky a ohromného počtu bojujících strojů doslova kosmickou hostinu, plnou raket, explozí, barevných stop pulzních motorů a gigantických orbitálních stanic, na druhou pak pohledem namlsaného hráče postavila před chudičkou tabuli, na které se servíruje stále dokola tentýž chod – mechanické ničení všeho, co se pohne, případně neméně monotematická obrana Acropolis (či jiné libovolné sedící kachny) před nálety stovek nepřátelských strojů. Jednotlivé mise jsou si podobné jako vejce vejci, mění se pouze kulisy. Žádná změna rytmu, žádný oddech od nekonečných vln bezduchých nepřátel, pouze monotónní a po chvilce zcela mechanické mačkání dvou tlačítek za účelem zničení co největšího počtu nepřátel v co nejkratším čase. Přestože se hra prezentuje sofistikovaným tutoriálem, ze kterého jeden lehce nabude dojmu, že se může těšit na hutný vesmírný simulátor, dostává pod ruku rubačku ne nepodobnou své letité předloze. Qui bono?
Kudlou do zad
Okamžiků, kdy si vývojáři sebedestruktivně vrážejí dýku do zad, je však mnohem víc. Například velmi povedený systém detekce zranitelných míst nepřátelských korábů zcela ztrácí smysl v okamžiku, kdy se poprvé seznámíte s desetiminutovým limitem na splnění každého úkolu. Nejenom, že je toto omezení naprosto nepochopitelné, je také zcela vražedné. Nutí vás neustále jednat ve spěchu, likvidovat nepřátele strojově, prakticky jen podle radaru, a na hledání slabých míst (jako jsou generátory štítu nebo velitelské můstky) nemáte ani čas ani pomyšlení. Prostě střílíte, dokud potvora nebouchne. Kdo by měl v okamžiku, kdy mu zbývá 30 sekund do konce a na seznamu má ještě pět vesmírných křižníků, čas na hledání titěrného generátoru štítů? Nikdo (kdyby vás to náhodou netrklo).
A tak bychom mohli pokračovat celé hodiny. Propracovaný systém investice získaných bodů do vývoje nových zbraňových systémů zcela podkopává absence jakéhokoliv kontrastu. Jinými slovy – zbraně jsou si k nerozeznání podobné a rozdíl mezi nosičem raket za pár šupů a nejdražším naváděcím systémem v boji jen sotva rozpoznáte. Po celou válku si tak vystačíte jen s minimem zásahů do základní zbraňové nabídky. Podobně nevyužitý zůstává systém distribuce rozkazů kolegům v boji. Zde hru zrazuje prachbídná AI spolubojovníků, kteří by bez vaší pomoci nenašli snad ani stroj do kterého se posadit. Rozkazy nerozkazy, stejně si každou bitvu musíte vybojovat sami od tvrdého začátku až po často krušný konec, což je ve spojení s dalším nešvarem – příšerným systémem ukládání pozic - práce přímo sisyfovská.
Festival promarněných šancí
Project Sylpheed je hra plná těch nejneuvěřitelnějších protikladů. Na jednu stranu přichází s příběhem až dětsky neobratným a naivním, aby následně konsternovaného hráče uzemnila neuvěřitelně autentickou atmosférou a citelně západní sci-fi stylizací. V bezmála hodinovém tutorialu prezentuje složité zákonitosti kosmického boje, ohání se tuctem blikajících ukazatelů a složitých zbraňových systémů, aby následně hráče utopila v arkádově jednoduché, mechanicky nudné destruktivní lázni. Přichází s výtečným modelem poškození lodí, nabízí zranitelná místa ve stavbě vesmírných korábů i ve formacích stíhaček, aby následně hráče spoutala a znechutila nesmyslným časovým limitem. Disponuje propracovaným systémem vývoje zbraní a velení až čtveřici podřízených strojů, aby vše zruinovala prakticky totožnými účinky arzenálu a ukázkovou umělou demencí spojeneckých pilotů. S mizerným ukládáním, absencí multiplayeru a ne více jak šestihodinovou životností zkrátka nemůže Sylpheed pomýšlet na vyšší než průměrné hodnocení. Ale i to vystavujeme se zdviženým ukazováčkem.
Verdikt
Festival promarněných možností, kde všechno dobré nekompromisně pohasíná v ostré záři frustrujících chyb, omylů a nedomyšleností. Bez nich by měl Project Sylpheed šanci na mnohem vyšší ohodnocení, takto zabředává mezi slabší průměr.
