Prince of Persia: The Forgotten Sands

Tím hlavním problémem, který sužuje nového prince z Persie, není kdejaký grafický kiks, pokažené ovládání, či jiný z tradičních neduhů, ale žalostně krátká herní doba. Na prostřední obtížnost jsme se při standardním tempu dostali na konec za pouhých šest hodin, což je pro hru bez multiplayeru a nulovými dalšími možnostmi vyžití po závěrečné animované sekvenci za plnou cenu žalostně málo. Situace by se snad ještě dala napravit tím, kdyby bylo oněch šest hodin až po okraj naplněných dechberoucí akcí, podobně jako v posledním díle Call of Duty. Jenže opak je pravdou. V celé hře totiž narazíte jen na tři opravdu dobré nápady (nebojte, neprozradíme), které se tvůrcům zřejmě zdály tak úžasné, že vás je nutí celou dobu neustále opakovat, čímž vám je samozřejmě velmi rychle nejen zevšední, ale i znechutí.

Chudé pískoviště

Autoři se na oficiálních stránkách holedbají tím, že z hlediska děje jde o předěl mezi prvním a druhým dílem obnovené série, tedy mezi Sands of Time a Warrior Within. Ve skutečnosti si však nevšimnete ani jednoho jediného náznaku, že by se snad mělo jednat o toho samého hrdinu a vlastně ani nevíte, co se kolem vás děje. Byť je zápletka ve své základní konstrukci hodně průhledná a přímočará, tak je poměrně obtížné ji pochopit. Na začátku se odněkud vracíte (a skáčete u toho po střechách, jako by nešlo jít normálně po cestě) a vidíte, že palác vašeho bratra je pod útokem nějaké armády, která ho obléhá z nějakého důvodu. Chvilku skáčete sem tam, tu rozšmelcujete vázu s léčivou světluškou, tu zase naberete na šavli nepřátelského vojáka. Pak se potkáte s bratrem a na chvilku se ocitnete v alternativní realitě. To je pro prince zřejmě tak běžná záležitost, jako že si ráno dojde na toaletu, protože při jejím procházení nevydá ani hlásku, zatímco do té doby musí vše komentovat. Tam je vám vysvětleno, že za všechno může amulet, který vypustil Šalamounovu armádu z písku a jednoho zlého bubáka, na kterého bychom si měli dávat fakt pozor. A tak skáčete z jednoho sloupu na druhý, občas si odskočíte zpět do alternativní reality, kde vám sličný vodní elementál dá novou schopnost a na konci si to rozdáte téměř na férovku s oním démonem. Nikde ani památky po nějaké dýce času, ale zato si můžete „koupit“ za nasbírané zkušenosti takové vychytávky, jako dočasně kamennou kůži nebo ledové ostří, vystupující ze země. Bizarní? Moc.

Není tak úplně pravda, že by nový princ zcela opomíjel díl Sands of Time. Ne ovšem v tom smyslu, který by si fanoušci patrně přáli. On z něj totiž nejen, že nevychází, ale stoprocentně ho kopíruje. Ať už jde o pohyby hlavní postavy, které jsou první dvě hodiny (tedy plnou třetinu hry!) naprosto shodné, o rébusy a hádanky, které opět spočívají v přepínání pák a určování správného pořadí kol ve složitých mechanismech, nebo samotné hratelnosti. Ta totiž vychází z léta prověřeného konceptu oddělených „hřišť.“ Po vstupu do místnosti se totiž kamera od vás na chvilku vzdálí, ukáže vám (jedinou) správnou cestu a vy se následně musíte dostat z bodu A do bodu B, abyste mohli postoupit do další části hry. Většinou vás u toho ani neohrožují žádní nepřátelé, tudíž vše závisí opravdu jen na vašich schopnostech manipulace s ovladačem a také na tom, zda kameru zrovna nechytne rapl a nezačne se zběsile natáčet do nepřirozených úhlů. Pokud začali někteří z vás jásat, že si konečně mohou zahrát staré dobré Písky času v moderní grafice, tak ale musíme bohužel vaši radost hodně rychle zchladit. Jednotlivé segmenty, v nichž se pohybujete v tom samém prostředí, jsou totiž až příliš dlouhé a monotónní skákání vás velmi rychle přestane bavit. Velmi zde chybí jakýkoliv impulz pro to, abyste se skutečně chtěli dostat dál a viděli třeba další část místy až abnormálně rozlehlého paláce, a ne jen abyste se proskákali až na konec.

Konec pohádek

Technická stránka by se dala shrnout do jediného slova – nezájem. Vše totiž vypadá dostatečně dobře na to, aby se nic nedalo kritizovat třeba za obyčejný nedostatek polygonů, ale zároveň je ze všech stran hrozně moc dáváno na odiv, že nikdo se při designování a výtvarné práci zrovna nepřetrhl. Dobrým příkladem jsou obyčejné vodovodní kohouty. Ty se pojí s jednou z mála nových princových schopností – zmrazování vody, ale i v již několikrát zmiňovaném Sands of Time voda alespoň stékala do kanálu. Tady ne, voda je zkrátka uměle interaktivní textura, která stříká zhruba metr od konce trubky, přičemž dále už nedopadne ani jedna kapka. Je sice možné, že si takových drobností během hraní ani nevšimnete, ovšem pokud už na nich spočine vaše oko, tak vás rozladí o to více. Stejně jsou na tom i zvuky a hlavně soundtrack. Zvukové efekty sice nejsou úplně tragické, ale opět jich je velmi málo a často se opakují. Hudba je ovšem velikým zklamáním. Je jasné, že zrovna u takovéhoto námětu není moc co vymýšlet a spokojili bychom se klidně i s obyčejným drnkáním ve stylu pohádek Tisíce a jedné noci. Jenže prezentovaný doprovod je extrémně nezajímavý, s nulovými nápady a jeho jediným pozitivem tak je, že v jednotlivých scénách příliš nevadí.

Možná je to až příliš mnoho zloby na jeden po všech stránkách průměrný titul, ale dokud jste nového Prince nehráli, tak si vážně neumíte představit, jaké prázdno ve vás zbude ve chvíli, kdy se budete po šesti hodinách dívat na závěrečné titulky. Ani nemluvě o prázdnu ve vaší peněžence. Ano, jsou tu některé pěkné nápady, například zmrazování vody vypadá opravdu efektně a takové cupitání po ztuhlé stěně z vody se prakticky neomrzí. Stejně tak je třeba vyzdvihnout stále slušnou hratelnost, která však za prvé není ani jedním coulem originální a za druhé vám na moc dlouho nevydrží. Rejpalové by si sice mohli začít stěžovat, že se série „jenom“ vrací ke svým kořenům, což je pravda, ale i návrat se dá udělat s noblesou a elegancí, ne pouze prací na zakázku. Jediné, koho Zapomenuté písky nezklamou, jsou pravověrní fanoušci Sands of Time a lidé, kteří stále vyhlížejí starosvětský herní zážitek, ne nepodobný prvním Tomb Raiderům. Pro valnou většinu ostatních se však na trhu najde obrovské množství daleko lepších her.