Prince of Persia: Rival Swords

Ubisoft byl jednou z prvních velkých vydavatelských společností, jež jasně deklarovala podporu Nintendu Wii. V prvních měsících po launchi konzole si tím ale pověst příliš nevylepšil – Far Cry: Vengeance skončil špatně, Splinter Cell: Double Agent dokonce velmi špatně, původní akce Red Steel velmi, velmi špatně – a situaci musel zachraňovat roztomilý Rayman a jeho jeho Raving Rabbids. Prince of Persia: Rival Swords poněkud mate podtitulem. Není to žádný nový přírůstek do série vynikajících third person akcí, pouze konverze Two Thrones, posledního dílu moderní trilogie, rok a půl staré (byť vynikající) hry. Tentokrát ovšem konverze povedená, možnostem nintendovské konzole vhodně přizpůsobená a dokonce v některých ohledech i zábavnější.

Nevstoupíš dvakrát do stejného Babylonu

Začátek Rival Swords vypadá jako příjemná idyla. Princ se vrací spolu s Kaileenou do rodného města. Babylon ale nalézá v plamenech a když se po zásahu katapultu probudí na skalnatém břehu, uvidí svou milou už jen v dáli, jak si ji strážní zatahují za hradby. Brzy se ukáže, co vlastně princ jejím osvobozením způsobil, a hráči se v jeho kůži budou muset vypořádat nejen se zlým vezírem, ale i s vlastní schizofrenií. Princ infikovaný Písky času se v průběhu hry mění v Písečného – jakési své temné já, mnohem přímočařejší a brutálnější, když se dostane do akce. Příběhové sekvence jsou, zvlášť na poměry Wii, fantasticky zpracovány a vdechují ještě více života už tak strhujícímu průchodu úzkými uličkami, krkolomné akrobacii na střechách nízkých domů a uvnitř paláců, i drsným bitkám s ne vždy živými vezírovými přisluhovači.

Vůbec, architektura patří k velkým trumfům. Úrovně jsou designovány tak, aby princ mohl využít své pohybové schopnosti na maximum. I při nejdivočejším šplhání po sloupech, skákání přes střechy, houpání na lanech a zachytávání o balkony působí prostředí chudinských čtvtí i polorozbořených paláců důveryhodně a zároveň z něj dýchá orientální atmosféra. Neopominutelnou charakteristikou herního zážitku je závrať z rychlosti a efektní akce na obrazovce. A samozřejmě také adrenalin, zejména, když přijde na řadu Písečný princ. Ten je správně sarkastickým komentátorem dění, když v cut-scénách s princem promlouvá. Ve hře samotné pak napíná nervy k prasknutí, protože mu setrvale pomalu klesá energie. Tu je potřeba doplňovat z mrtvých těl, anebo ničením okolního prostředí – jako na potvoru ale v levelech, kde se hráči Písečného chopí, nebývá dvakrát nejvíc zničitelných objektů. Hlavní hrdina jako takový dovede spoustu věcí. Běhání po zdech a divoké akrobatické skoky jsou začátek, doslova kouzla předvádí princ s dýkou, jejíž zabodávání a házení je s Wii ovládáním obzvlášť zábavné. Skvělou novou možností jsou takzvané speed kills, rychlá zabití, jež lze aktivovat v případě, že nepřítel o hráči nemá ani tušení. U moderního Prince už samozřejmoui součástí herního zážitku je operování s Písky času (které dovedou zpomalit dění nebo dokonce po chybě vrátit čas o kousek dozadu).

Každý pes jiná ves, každý Princ jiný gamepad

Ovládání na Wii se pochopitelně citelně od ostatních liší. Někdy (a naštěstí většinou) k lepšímu, jindy k horšímu. Vyžaduje větší aktivitu a rozbolí z něj ruce po kratší době hraní, než u verzí pro jiné platformy. Odměnou je ale pocit vtažení do virtuálního světa, když pohyb ve hře vyžaduje napodobení ovladačem. Analogová páčka je základem pohybu a nunchuk ovládá většinu skákání a akrobacie, wiimote zase slouží k otáčení kamerou. To lze provést dokonce dvěma způsoby – naklápěním ovladače, anebo pomocí směrových šipek. Osobně jsem preferoval první možnost, dosahovat na šipky vyžaduje přehmatávání, ale zase si člověk nerozhodí zamíření ovladače. Z bojové akrobacie je nejzábavnější provádění speed-kills, které vyžadují rychlé máchání wiimotem podle příslušných instrukcí, bodání dýkou je obvykle také velmi intuitivní a nunchuk využívající Daggertail, speciální zbraň Písečného, celkový dobrý dojem jen potvrzuje. Někdy je dost obtížné zorientovat se a dostatečně rychle otočit kameru do správného úhlu, někdy je to v kombinaci s časovými limity až frustrující, ale na druhou stranu: kdo by chtěl dohrát Rival Swords na jeden zátah?

Kdyby byl Prince of Persia: Rival Swords pro Wii originální titul, odnesl by si pravděpodobně ještě o mnoho vyšší hodnocení a nadšenější ohlasy. Jenže nelze přehlížet několik skutečností. Předně: grafické zpracování není ani stejně dobré, jako u původní hry z konce roku 2005. Rival Swords jsou spíš konverzí PSP verze, než starší PCčkové a skutečně vypadají dost špatně. Jedinou novinkou za rok a půl je implementace nového ovládání, a to není dobrá vizitka. V tomhle kontextu je chyba, že se Rival Swords prodávají za plnou cenu, zatímco staré verze lze získat levněji. Víc než na bohulibý záměr přibližít sérii majitelům Wii to tak vypadá na pokus z úspěšné značky zase o něco víc vyrýžovat. Konec konců, wiičkaři si stejně dobře mohou se starým gamepadem zahrát GameCube verzi a závěr velkolepého orientálního příběhu si vychutnají takřka stejně dobře.

Číselné hodnocení tentokrát těžko vyjádří onu hloupou ambivalenci. Na jedné straně jsou pozitivní dojmy z výtečné hry, jejíž klady konverzí na Wii a úpravou ovládání nijak neutrpěly. Na straně druhé minimální snaha nabídnout po roce a půl aspoň něco navíc. I pokud máte pro Prince slabost, važte pečlivě...