Plants vs. Zombies: Garden Warfare 2

Obecně dělím přírodu na jedlou a zbytečnou. Mezi mou oblíbenou zeleninu patří cheeseburger s trpěným plátkem kyselé okurky a rostliny obecně beru jako nezbytné palivo pro výrobu slaniny. Přesto se na ně v posledních několika letech už nedokážu dívat s takovým despektem, jako dříve. Od chvíle, kdy studio PopCap představilo původní Plants vs. Zombies a ukázalo tak odvrácenou stranu dvorků a zahrádek.

ŘÁDNĚ KALORICKÝ NÁŠUP

Od té doby je třeba brát hrášek jako smrtící zbraň, slunečnice jako zdroj životodárné energie a masožravky jako ideální likvidátor plesnivých otrapů. Matlání po dotykových displejích ale brzy přestalo našim zeleným hrdinům (na obou stranách) stačit a jak lépe ukázat strasti záhonových válek, než vrhnout hráče přímo do vřavy, kde mu kolem hlavy budou svištět zelené hrášky a kaktusové bodláky? A to přesně byl první díl Plants vs. Zombies: Garden Warfare. Nebudeme se příliš zdržovat historií, ale PvZ: GW byla týmová akce ne nepodobná takovému Battlefieldu, pokud by se oprostil od vozidel, realistického zpracování a dospělého pojetí. V krásně barevné grafice jste se utkávali v bitvách mezi skupinami rostlinek a zombií, každá frakce obsahovala nápadité třídy a pod triviální slupkou, která mohla staré harcovníky online klání odradit, se skrývala nečekaně komplexní a zábavná hra.

Porce, kterou tentokrát dostanete na talíř, nevypadá jako vegetariánský koláč, ale spíš jako pořádný all you can eat bufet, kde nevíte, co ochutnat dřív.

Její pokračování, se kterým máme tu čest dnes, je stejné, jen ve všech ohledech lepší. Je větší, nápaditější, hezčí a nabízí tunu zábavy pro všechny, kteří jsou ochotni na chvíli nebrat hry moc vážně. Porce, kterou tentokrát dostanete na talíř, nevypadá jako vegetariánský koláč, ale spíš jako pořádný all you can eat bufet, kde nevíte, co ochutnat dřív. Hra vám svou robustní náturu dá poznat hned po spuštění, kdy místo tradičního menu zavítáte do živoucího hubu přímo ve středu událostí. Tohle je válka, na vás je zvolit si stranu a pustit se do boje. Celé základní prostředí nazvané Backyard Battleground je mapa, která má na obou koncích základny znesvářených stran a v jejím prostředku zuří nekonečný boj o nadvládu nad vyvěšenou vlajkou. Stačí opustit hradby prosluněného záhumenku rostlin nebo potemnělé zombie pevnosti a můžete okamžitě kropit hordy nepřátel a získávat kýžené body zkušeností. Zpočátku ale určitě budete raději zkoumat, co nabízejí samotné domovské základny.

ZOMBICE Z NAŠÍ ULICE

Jak již bylo řečeno, namísto běžného menu zde budete běhat mezi množstvím různých stánků, které zastupují jednotlivé herní režimy nebo různá nastavení. Nechybí tu tedy multiplayerový portál, ve kterém si vybíráte režimy pro více hráčů a vydáváte se do akce, kousek vedle stojí kiosek, v nemž si upravujete jednotlivé třídy a jejich odnože, a támhle o kousek vedle je možné nasbírat pár úkolů, jejichž splnění vynese XP, penízky nebo hvězdičky. In-game měna je tu alfou a omegou vašeho snažení a pokud jste v dětství sbírali kartičky hokejistů nebo vyplňovali některé z nepřeberného množství samolepkových alb, budete tu ve svém živlu. Za penízky si totiž můžete kupovat balíčky obsahující buď jednorázové power-upy, nebo třeba kostýmy pro vaše postavičky a jejich podtřídy. Takový Chomper, masožravá kytka bojující zejména na blízko, může mít třeba toxickou variantu, která na potkání krká jedovatý oblak, nebo ohnivou variantu, která ze své tlamy dští plameny. Hvězdičky zase slouží k otevírání truhel rozesetých po mapě, nebo si za ně můžete uklidit nějaké to harampádí na zahradě a trochu si ji zvelebit.

Využití interaktivního hubu namísto nudného, tradičnějšího menu má ale i své stinné stránky. Minimálně zpočátku budete trochu bloudit, než najdete ten kiosek, po kterém pátráte. Je to daň za živý, organický svět, který vám hra nabízí a brzy vám i tak přejde do krve, jen si musíte zvyknout na to, že nelze spustit multiplayerový mač stisknutím několika tlačítek, ale musíte nejdřív doputovat na to správné místo. Než se pustíme do samotného rozebírání herních režimů a bohatosti zdejší nabídky, zmíním ještě technickou stránku hry. Frostbyte 3 jí vyloženě sluší a prostředí i postavy jsou pastvou pro oči. Pokud máte rádi cartoonovou grafiku, nevážné pojetí plné drobných vtípků na každém rohu, určitě si přijdete na své. Recenzovaná verze pro PlayStation 4 běží v 1080p a 60 FPS a zaškobrtne se jen při těch nejdivočejších šarvátkách, jinak poskytuje hladký, příjemný zážitek bez technických potíží. Hudba je skvělá, ještě více podtrhuje veselou atmosféru a zvuky roztomilých kytiček i přiblblých zombií jakbysmet. I matchmaking funguje velmi dobře, v době psaní recenze nebyl sebemenší problém se zajištěním dostatku spoluhráčů a hra tak svou nejsilnější stránku prezentuje s profesionální jistotou.

SÓLISTÉ NEMAJÍ NA RŮŽÍCH USTLÁNO

Multiplayerové módy jsou spíše tradiční, naleznete tu variaci na Conquest známý ze série Battlefield, klasický Team Deathmatch nebo deaktivaci výbušniny. Všechny tyhle skopičiny budete páchat na dvanácti originálních mapách, které jsou dostatečně masivní, abyste se je nějaký čas museli učit znát, ale zas ne tak moc, aby působily příliš prázdně. Nejvíce jsem si oblíbil mapu Time Park, která vám umožní podívat se do různých epoch historie, nebo půvabný Great White North, zimní mapu, kde to vyloženě sekne ledové variaci Agenta Citrona. I pro vlky samotáře si ale Garden Warfare 2 schovala nášup obsahu. Bohužel, tradiční kampaň tu nenajdete. Namísto toho nabízejí obě frakce sady misí, inspirované jednotlivými třídami. Třeba kukuřičný Kernel Corn je drsný výcvikový seržant, který vás nechá létat v kukuřičném bombardéru a krýt mu záda, aby mohl do nepřátelského tábora přenést taktickou okurku. Až uvidíte nezaujatý a ironický výraz zmíněné okurky, budete se buď smát, nebo vám dojde, že tohle není hra pro vás. V podobném duchu se tu prostě nesou všechny vtípky, a pokud to považujete za příliš infantilní, asi bude lepší vrátit se ke zmiňovanému Battlefieldu nebo Call of Duty. Mně se místní humor líbil moc, netlačí příliš na pilu a často vychází spíše z nevyřčeného. Misí pro jednoho hráče je sice dost, bohužel se však brzy začnou opakovat a nakonec je budete spíše brát jako zdroj financí a zkušeností při plnění vedlejších úkolů, zatímco si budete dávat pauzu od multiplayerových klání. A s kýmže se v nich potkáte?

Můj nejoblíbenější kaktus je například sniper. Na dálku umí solidně pochroumat kymácející se hordy nepřátel, ale zblízka toho moc nevydrží.

Drsný pan Kukuřice s kulomety místo rukou samozřejmě není jediný adept, v jehož slupce můžete kosit nepřátele. Kromě starých známých z minulého dílu přibyly i nové postavy, takže jich nyní na každé straně bojiště stojí sedm. Oproti minulému dílu došlo k vybalancování obou týmů, nyní tedy mají rostliny i zombie postavy s podobnými dovednostmi. Právě volba třídy je alfou a omegou Garden Warfare 2 a zde hra naplno ukazuje, že pod roztomilým povrchem ukrývá daleko složitější mechanismy. Každá z postav se hodí na něco jiného, v zásadě tu najdete stejné třídy, jako u zaběhlých sérií. Můj nejoblíbenější kaktus je například sniper. Na dálku umí solidně pochroumat kymácející se hordy nepřátel, ale zblízka toho moc nevydrží. Na druhé straně třeba zombie superhrdina dokáže svým divokým hurikánem pěstí zblízka vyplít hned několik nepřátel naráz. Důležité tedy je zvolit si svůj oblíbený styl boje, protože ne všechny postavy mají stejnou výdrž. Při bližším ohledání HUDu také zjistíte, že každá třída má sadu unikátních skillů absolutně zásadních pro přežití a úspěšné umístění v tabulkách. Malý Imp, nejotravnější zombie bojovník, má sice v základu jen 50 jednotek zdraví, může si ale na pomoc přivolat robota, ne nepodobného těm z Titanfallu. A to je pak panečku jiné kafe. Agent Citron, jednoznačně nejvíce cool ovoce, které jste kdy potkali, se zas umí v mžiku složit do kompaktní koule a překonávat delší vzdálenosti daleko rychleji, nemluvě o tom, že během toho může přejet pár zombií na placku. Autoři slibují, že se budou nadále věnovat lepšímu vybalancování hry, komunita momentálně nejvíce řeší až přílišnou sílu svůdné kouzelnice Růže. Tu si hráči pro její vražedné kvality zamilovali natolik, že jí začalo být všude až moc plno na úkor ostatních bojovníků. A to je rozhodně škoda, protože výběr je velkorysý. Když si k sedmi hratelným třídám za každou frakci připočtete ještě minimálně šest podtříd pro každou z nich, vyjde vám úctyhodné číslo a hra vám znovu dokáže, že si zaslouží své místo v regálu mezi dalšími prvotřídními tituly.

NADMÍRU PŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ

A to je vlastně místo, kde narážíme na jednu z největších deviz Garden Warfare 2. Dlouho před vydáním panovaly spory o to, jestli se podobný titul smí opovážit přijít na trh s cenovkou shodnou se zbytkem AAA produkce. Jestli náhodou nemáme tu čest se hrou, které by více slušela škatulka stahovatelných titulů za sedm stovek. Jsem moc rád, že mohu tyto dohady vyvrátit a tím spíše, že se jedná o hru ze stáje EA. Za své peníze dostanete přiměřenou hodnotu, nezkalenou přítomností různých season passů, Day One DLC a podobných praktik, které už bereme jako naprosto standardní a běžné, a proto je jejich absence velmi osvěžující a vítanou změnou. Ano, můžete si za reálné peníze koupit herní měnu, to je ale jen berlička pro opravdové závisláky. Když si před misí nebo utkáním nasbíráte na nástěnce několik nepovinných úkolů, nebudete mít o stříbrňáky nouzi a o to větší radost pak přinese pořízení dalšího balíčku samolepek, který třeba už konečně odemkne tu vytouženou podtřídu. Jsem moc rád, že jsem se po poslední zkušenosti se Street Fighterem V setkal se hrou, která nešije na své uživatele boudu a prostě je nechá užívat si do sytosti vše, co nabízí.

i Zdroj: Hrej.cz

Plants vs. Zombies: Garden Warfare 2 je skvělá, zábavná střílečka v netradičním prostředí, kterou si buď zamilujete, nebo nad ní mávnete rukou a dál budete smažit tradičnější multiplayerové akce. Vedle nedávného Battlefrontu se jedná o další variantu i pro příležitostné hráče, která ale své komplexní půvaby umí rozvinout jako opojně vonící květina. Pokud vám z nějakého důvodu vadí krev, ale rádi byste si zahráli s kamarády nebo proti nim, máte před sebou ideálního adepta. A kdyby autoři k dokonalosti dopilovali i singleplayer, neváhal bych s absolutním hodnocením. I tak se ale do bitevní vřavy na záhumenek plánuji ještě mnohokrát vrátit.