Pillars of Eternity II: Deadfire Recenze Pillars of Eternity II: Deadfire

Pillars of Eternity II: Deadfire

David Rozsíval

David Rozsíval

23. 5. 2018 13:15 2
Reklama

Pojďme si promluvit o bohu. Nemá smysl se ptát, jestli na něj věříte – ono je dost těžké nevěřit, když vám svými pětadvacetimetrovými chodidly rozšlape pevnost jako bábovičku na pláži. Těžko se tvrdí, že pro jeho existenci neexistují důkazy, když vám vycucne duši jako čtyřmegawattový vysavač. Přesně takhle totiž začíná druhý díl skvěle přijatého titulu Pillars of Eternity, starosvětského RPG z dílny zkušených Obsidian Entertainment. První díl před několika lety „zbořil“ Kickstarter a ani po uvedení nezklamal. Svým vzezřením a řadou systému odkazoval na zlatý věk izometrických RPG, jako bylo Baldur’s Gate, Planescape: Torment nebo Icewind Dale, se kterými jej pojila i řada herních mechanismů. Zpětně viděno byly první Pillars tak trochu sázkou na jistotu – po úspěchu Wastelandu bylo jasné, že pro podobné hry pořád existuje dostatečně početné a nadšené publikum, a tak stačilo přinést hru, která přenesla kouzlo titulů běžících na Infinity enginu do moderní doby. Jistě, první díl měl celou řadu originálních myšlenek, ale nohama stál pevně ve vodách, kterými se kdysi plavily jeho inspirační zdroje. S druhým dílem však autoři vypluli na nezmapované moře. A to doslova.

Zatímco první díl čerpal inspiraci ze světů, ovlivněných prací J.R.R. Tolkiena, a dalších klasiků fantasy, dvojka míří mezi kolonizátory, námořníky, mořské nestvůry a, ano, piráty. Podobný úkrok stranou provedla v minulosti i série Risen a hráči to tvůrcům tenkrát odpouštěli jen těžko. Na druhou stranu, spíše, než na Dark Waters si pamětníci mezi vámi vzpomenou na stahovatelný přídavek k prvním Neverwinter Nights – Pirates of the Sword Coast. Na to, abyste si zvykli, že místo pachu začouzených hradních sálů, temných hvozdů a dyrwoodského piva se vám do nozder bude drát vůně rumu, střelného prachu a mořské soli, však bude stačit chvilička – svět je totiž jedním z největších trumfů Pillars of Eternity II. 

ULOVIT BOHA

Soustroví Deadfire, kam vás vaše věrná kocábka zanese při pronásledování z mrtvých vstanuvšího boha Eothase, je obří, plné starodávných ruin, neprostupných džunglí, na kost vyschlých pouští i životem kypících pevností, měst a vesnic. Moře mezi ostrovy křižují lodě přátelské i nepřátelské, obchodníci i piráti, ale také bouře, plavidla duchů, nebo kusy poztráceného nákladu. Souostroví je inspirováno Polynésií, což je po všech těch Karibicích v jiných hrách skutečně vítaná změna. Originálnější a zajímavější zasazení jsem ve fantasy RPG dlouho nezažil, tím spíše, že svět Deadfire není jenom rozsáhlý, ale je vidět, že si tvůrci dali obrovskou práci s tím, aby celému teritoriu i jednotlivým místům v něm vetkli specifický genius loci. 

Mimochodem, když už jsem zmínil mapu – mapy má Pillars of Eternity opravdu překrásné.

Je to právě putování mezi ostrovy, díky němuž vykračuje druhý díl ze stínu svého staršího bratříčka. Zatímco pro pohyb, klábosení a bojování v samotných městech, jeskyních, ruinách a pevnostech tvůrci zas tolik novot nepřichystali, do pohybu po globální mapě vepsali ducha skutečného putování a objevování. Mimochodem, když už jsem zmínil mapu – mapy má Pillars of Eternity opravdu překrásné. Možná si řeknete, že je to jen taková drobnost, ale právě v těchto maličkostech spatříte, jak velkou péči vývojáři z Obsidianu svému výtvoru věnovali. 

MÍT KOCÁBKU NÁRAMNOU

Avšak zpět k putování. Je jasné, že mezi ostrovy nemůžete chodit po vlastních (ačkoli i pohyb po souši vás čeká). Budete potřebovat loď. Tu první, docela maličkou, máte hned od začátku, jenom je potřeba ji nejprve opravit. Loď potřebuje posádku – přičemž ten umí to a ten zase ono. Pokud necháte kuchaře navigovat a navigátora vařit, poplujete pomaleji, a ještě bude posádka mrmlat, že už tu šlichtu žrát nebude. Námořníky je totiž třeba udržovat v dobré náladě, na což je jednoduchý recept – alkohol. S dostatkem rumu a grogu žádná vzpoura nehrozí. 

Vaši muži, ženy a další tvorové (v mém škuneru s vozila i zlobryně a imp) se samozřejmě postupem hrou ve svých dovednostech zlepšují a v přístavech můžete najímat další námořníky. Přístavy jsou vůbec v Pillars of Eternity II docela důležité, protože před další poutí je potřeba se dozásobit – potřebujete suroviny na opravy, dělové koule, medicínu pro námořníky, kteří se zraní, chytnou kurděje nebo syfla, dále je třeba zajistit zmíněný přísun tekutin (můžete námořníkům naordinovat i vodu, ale ani ta neroste na stromech, a navíc půjde morálka hodně rychle dolů) a různého jídla. To všechno vám při plavbě může dojít, a pak nezbývá nic jiného než se modlit za nějaký opuštěný ostrov, kde půjdou zásoby doplnit. 

A to ani nemluvím o tom, že posádce je třeba platit každý den mzdu, že pořádné plachty, výkonná imperiální děla, zesílený trup, kouzelné lucerny nebo luxusní postel do vaší kajuty stojí hromadu zlaťáků a že za novou loď dáte vysloveně majlant. Inu, provozovat mořeplavbu je drahý špás, a když si k tomu chcete pořídit ještě nějakou očarovanou tretku pro vaše souputníky a uplácet ty správné lidi na těch správných místech, zjistíte, že v téhle hře nikdy nebudete pořádně za vodou. Spíš na vodě.

STŘÍLNY OTEVŘÍT!

Svoji loď můžete přebarvovat, měnit jí vlajku a v přístavech nebo na volném moři se pak svým plavidlem kochat. Kocábku ale nemáte jenom od toho, abyste se v ní plavili a abyste ji obdivovali. Budete muset také bojovat. Naneštěstí, námořní boj nepatří k nejdotaženějším mechanismům, které v druhém díle Pillars of Eternity můžete objevit. Odehrává se celý v textovém rozhraní, připomínajícím gamebook, které dobře znají hráči prvního dílu, a na tahy. Ve svém tahu máte vždycky na výběr několik možností – otočku na pravobok či levobok, plout pod plnými plachtami vpřed, pálit z kanónů apod. Vše se zdá být na svém místě a ani v tomto střídmém zpracování se nedá bojům upřít atmosféra. Bohužel, hned při první příležitosti vytáhnout kanóny zjistíte, že se námořní boje nepříjemně vlečou. Pokud chce protivník bojovat, ještě to lze relativně zvládnout, zkrátka se točíte jako na obrtlíku, abyste využili kanóny na obou bocích (nemáte-li přední či zadní děla) a doufáte, že se, zprvu opravdu neschopní, kanonýři dokážou do protivníkova plavidla trefit. Horší je, když se vám nepřítel pokouší prchnout. V takovém případě se může boj natáhnout klidně až na třicet kol, a to už pak věru není kdovíjaká psina.

Lodní souboje zkrátka nepůsobí dotaženě, přitom věřím, že s pár úpravami čísel v pozadí by mohlo jít o zábavnou kratochvíli, kterou by si čas od času dopřál každý kapitán.

Lodě mají navíc hned několik ukazatelů, jeden udává sílu trupu, druhý říká, jak si stojí plachty, a třetí, kolik zbývá bojeschopných členů posádky. Při palbě z děl můžete volit mezi standardními koulemi, které primárně poškozují trup, řetězovými, jež škodí plachtoví, a kartáčovou střelbou, která ubližuje posádce. Jenomže k čemu to je, když i s plachtami na nule dokáže protivníkova loď plout svižně jako motorový člun? K čemu je, vyhladit posádku, když se při následné abordáži stejně loď hemží nepřáteli? Lodní souboje zkrátka nepůsobí dotaženě, přitom věřím, že s pár úpravami čísel v pozadí by mohlo jít o zábavnou kratochvíli, kterou by si čas od času dopřál každý kapitán. Takhle je to ale spíš za trest.

PĚT Z LODI A KOŤÁTKO

Pod všemi těmi napnutými plachtami, řevem kanónů, námořnickými chorály (jsou tu!) a lodními kýly prořezávajícími zpěněné vlny je ale Pillars of Eternity II pořád hlavně pravověrným RPG ze staré školy. A to znamená skupinu hrdinů, souboje v reálném času s pauzou, rozvoj postavy a hromadu úkolů.

Pillars of Eternity II: Deadfire
i Zdroj: Hrej.cz

Do party, která může čítat až pět členů (a nějakého toho papouška, pejska či kočičku), se k vám přidají jak staří známí jako je Edér, tak nové přírůstky jako je watershaper Tekehu. Tak či onak, jde opět o souputníky se zajímavými osobnostmi, kteří mohou mít nejen s vámi, ale i mezi sebou různé vztahy, a jejich vzájemné sympatie či antipatie dodávají interakci v rámci družiny zajímavou dynamiku. „Příběhových“ parťáků je ve hře rovná sedmička, přičemž družinu lze doplnit i další čtveřicí vedlejších charakterů nebo najatými rabiáty. Co mi trochu schází, je možnost si v okně, ve kterém si skládáte družinu do dalších dobrodružství, postavy snadno rozkliknout a porovnat například jejich dovednosti, tak aby byla družina vyvážená nejenom, co do povolání a rolí v boji, ale i mimo něj.  

TASTE MEČE!

Když přijde řada na to vytáhnout meče, či v případě Deadfire spíše kordy, rapíry a bambitky, zůstává druhý díl více či méně věrný odkazu svého předchůdce. A musím se přiznat, že mě už v jedničce způsob, jakým Obsidian soubojovou stránku realizoval, nijak extra neuchvátil. Na první pohled je to samozřejmě nádhera – kouzelníci hlasitě deklamují, meče se střetávají, světýlka blikají, blesky blýskají a plameny pálí. Přesto, nebo možná právě proto mi ale i po desítkách hodin přijdou bitvy v Pillars of Eternity II velmi nepřehledné. Ve všech těch barevných efektech se totiž ztrácí neskutečně titěrné ikonky UI. Spokojenost u mě nevyvolává ani vrtkavé zvýrazňování toho, koho ze spojenců či nepřátel zasáhne někdo z družiníků při použití kouzla či schopnosti s plošným efektem.

Umělá inteligence postav ve vaší družině funguje opravdu dobře, a i když je potřeba je občas trochu korigovat, musím se přiznat, že většinu soubojů zvládali dobře i bez mojí pomoci.

Většinu času si ale budete moci podařené efekty kouzel a schopností užívat nerušeně – oproti prvnímu dílu se totiž ve dvojce výrazně ubralo na náročnosti. Alespoň tedy na střední nastavení obtížnosti. Stačí si hlídat, jestli někomu neubývají životy příliš rychle, sem tam poslat nějakou tu ohnivou kouli a voilà! S protivníky je amen. Umělá inteligence postav ve vaší družině funguje opravdu dobře, a i když je potřeba je občas trochu korigovat, musím se přiznat, že většinu soubojů zvládali dobře i bez mojí pomoci. Jediné, na co je potřeba dát opravdu pozor, jsou rezistence a imunity vašich protivníků – pokud se spoléháte příliš například na bodné zbraně a ohnivé poškození, může se stát, že některé nepřátele ani nepolechtáte. Proto je třeba mít v duchu skautského „vždy připraven“, neustále nachystaný plán B v podobě alternativních setů výzbroje, bomb či svitků s kouzly. Na rozdíl od prvního dílu nově můžete právě sesílaná kouzla či schopnosti ještě přesměrovat. Možná výraznější změnou je ale přepracování systému zdraví a výdrže. Zatímco v prvním díle jste měli dvě měřítka zdraví – jedno, které se vztahovalo ke konkrétnímu souboji a druhé „globální“, které se obtížněji doplňovalo, ve dvojce má postava zdraví už jenom jedno, a pokud klesne na nulu, je postava zraněna, podobně jako třeba v Dragon Age: Origins. Čtvrté zranění pak může znamenat i smrt postavy. Změnu ve výsledku ale moc nepocítíte – pořád je potřeba si čas od času někde odpočinout, čímž se zranění zbavíte.

ČÍSLA! ČÍSLA, KAM SE PODÍVÁŠ!

To samé, co jsem uvedl u soubojového systému, mohu zopakovat i v případě rozvoje postavy. Ve druhém díle, stejně jako v jedničce, mi přijde zbytečně překombinovaný – různých statistik a efektů je ve hře na můj vkus až příliš. Ale zároveň je mi jasné, že to lze hře jen těžko vyčítat, ba naopak, jde o úlitbu právě těm fanouškům, kteří pomohli Pillars of Eternity na svět, a kteří usínají s dvacetistěnnou kostkou pod polštářem. Rozvíjíte jednak perky, jednak přibíráte nové pasivní a aktivní schopnosti a sem tam se postava naučí lépe zacházet i s novou třídou zbraní.

Skladba povolání (nebo ras, když o tom mluvíme) se od minule nezměnila, co ale přibylo, jsou multiclass profese, tedy takové postavy, které si půjčují schopnosti hned ze dvou povolání. Už tak neostrá hranice mezi povoláními se díky tomu ještě více rozmělnila a hned několik profesí tak v partě zvládne plnit podobnou úlohu. Pozitiva tohoto přístupu spočívají v tom, že si partu můžete více skládat podle sympatií k jednotlivým postavám, a méně se ohlížet na schopnosti, kterými disponují, negativem ovšem je, že na bojišti jsou pak do značné míry zaměnitelné, zvlášť, když i válečníka zběhlého v tajemných uměních můžete ověsit hromadou kouzelných svitků. Osobně bych ocenil větší soustředěnost a méně schopností, jejichž efekty by byly jedinečnější, ale na druhou stranu, fanoušky, kteří se rádi probírají hromadou nejrůznějších kouzel, schopností a kombinací předmětů, hra, podobně jako první díl, určitě nadchne.

V PAVUČINĚ ÚKOLŮ

Nevím jak vy, ale pro mě osobně RPG hry nejsou a nikdy nebyly o tom, kolik v nich najdu schopností, předmětů, nebo jak dobrý pocit mám, když v nich mohu příšeru bacit po lebce. To všechno je sice důležité, ale pokud je příběh, a úkoly z něj vyplývající, hloupý a nefunkční, ani sebevíc předmětů a schopností situaci nezachrání. Naštěstí v případě Pillars of Eternity II není potřeba nic zachraňovat. Ano, hlavní příběhová linka, ve které pronásledujete znovuoživeného boha světla Eothase není moc dlouhá, ani nepřekypuje zvraty, zároveň vás ale neurazí, a velice chytře se proplétá s celou řadou linek vedlejších, které spolu dohromady vytvářejí příběh jednoho moc zajímavého souostroví.

V Deadfire nic není černobílé, nikoho nelze jednoznačně odsoudit, ale ani adorovat.

O Deadfire totiž zápolí hned několik frakcí – domorodí Huanové, jejich příbuzní z říše Rauatai, Benátkami inspirované Vailianské republiky a samozřejmě všudypřítomní piráti sdružení v bratrstvu Príncipi sen Patrena. Každá z frakcí se ovšem dále sváří ve vnitřních zápasech o moc a orientovat se ve všech těch intrikách, plánech a motivacích dá pořádnou fušku. Ještě větší dřina je pak mezi jednotlivými frakcemi lavírovat tak, abyste si nezavřeli cestu k dalším zajímavým příběhům či úkolům. V Deadfire nic není černobílé, nikoho nelze jednoznačně odsoudit, ale ani adorovat. Díky tomu ani příběh vašeho hrdiny nebude černobílý, ale najde se v něm spousta místa pro pochybnosti a na konci i celá řada tvorů, kterým svým jednáním uškodil. Každá ze zmíněných frakcí samozřejmě touží slavného pána pevnosti Caed Nua (toho času v rozvalinách) využít ke svým účelům – včetně vašich vlastních družiníků. Budete objevovat zapomenuté ruiny, vloupávat se do pirátských pevností i čarodějných trezorů, zabíjet nepřátele, na jejichž hlavu je vypsaná odměna, vyjednávat se zuřivými domorodci a čeká vás celá řada dalších aktivit. Spoustu úkolů navíc můžete splnit hned několika různými způsoby, za což vždycky rádi dáváme palec nahoru.

Pillars of Eternity II: Deadfire
i Zdroj: Hrej.cz

Kromě epických dobrodružství Deadfire přetéká i drobnějšími příhodami a úkoly. Potkáte například piráta, který v panice, že padne do zajetí spolknul vzácnou perlu a teď má problém ji vys… vysadit ven. V lázních opijete pirátskou kapitánku tak, že vám vyžvatlá detaily svého obchodu s nepřítelem. Korzárského kapitána vylákáte tím, že v hodovní síni jeho pevnosti rozjedete pořádný mejdan. Desítky drobných i větších příběhů se splétají, míjejí a rozplétají přímo před vašima očima. Samozřejmě, občas se ukáže, že hra například nepočítá s tím, že jste ještě někoho nepotkali nebo něco nesplnili a v dialogu se tváří, že to tak bylo, ale i přesto je množství a propracovanost příběhových linek ohromující. A to ani nemluvím o možnosti vzít svoji loď a vyrazit nazdařbůh prozkoumávat nezmapované ostrovy, které ukrývají nejedno tajemství.

CIT PRO DETAIL

Pillars of Eternity II jsou nádhernou hrou, která ovšem krásu nečerpá z rozlišení textur či množství polygonů, ale z faktu, že z každé uličky, každé palmy, každého škuneru je vidět cit pro detail a cítit pečlivá ruka výtvarníků v Obsidianu. Ruku v ruce s tím jdou podařené ilustrace hrdinů, map či gamebookových pasáží. Dojem ze hry bohužel narušují časté loadingy – vychází se z technologie prvního dílu (hra stejně jako on běží na enginu Unity), a nahrává se tak při každém přechodu mezi lokacemi, mezi interiéry a exteriéry, mezi mapou světa a palubou vaši lodi, zkrátka skoro pořád. Většina lokací navíc není kdovíjak obří, takže i přes to, že je loading relativně svižný, budete na nahrávací obrazovku koukat až příliš často.

Hra navíc od času spadla (a párkrát mi dokonce shodila i klienta Steamu) a potkal jsem i několik spíše úsměvných glitchů, jako například tancující totem nebo nekonečný debuff. Jako už všech podobných situací je ovšem potřeba k nim přistupovat s rezervou – to, že se to dělo mně, rozhodně neznamená, že to musí dít i vám. 

NAPNOUT PLACHTY! DOBRODRUŽSTVÍ NEČEKÁ!

Pillars of Eternity II je gigantická hra. Napsal jsem o obří mapě, hromadě úkolů, myriádě kouzel a schopností, a to jsem nezmínil desítky obchodníků, z nichž každý nabízí něco trochu jiného, stovky předmětů s různými efekty, desítky podařených gamebookových sekvencí, tisíce řádků slušně napsaných dialogů nebo také pár holých zadků i… předků (inu, lázně). Čistě kvantitativně jde o opravdu úctyhodné dílo. Co však posouvá ještě dál, je skutečnost, že kvalita za kvantitou nezaostává. Takřka každý z těch tisíců drobných dílků je do detailu propracovaný. 

Pillars of Eternity II: Deadfire
i Zdroj: Hrej.cz

Ano, s velkým rozsahem přichází i spousta výtek. Lodní bitvy nejsou moc zábavné, hlavní dějová linka nestrhne, souboje a rozvoj postavy mohou působit zmateně, častá nahrávání zdržují a hra může mít sklony k technickým problémům. Jenomže, co sejde na tom, že plachty jsou trochu otrhané, paluba vrže a námořníci zvrací u brlení, když se lodi podaří doplout do přístavu? Tím spíše, že posádka z Obsidianu našla odvahu vyplout ze známých vod na otevřené, nezmapované moře a zejména pak proto, že to byla plavba plná dobrodružství, na která budete ještě hodně dlouho vzpomínat.

Pillars of Eternity II: Deadfire
Xbox Xbox One
Linux Linux
Windows PC
Apple Mac
PlayStation PlayStation 4
Nintendo Switch Switch

Verdikt

Lepší, než minule? Možná. Odvážnější? Stoprocentně! Přesazení do neokoukaných kulis vlilo klasikou inspirovanému RPG čerstvou krev do žil a ani dílčí nedostatky na tom nemůžou nic změnit.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama