Pid

Jistě se to stalo i vám – jedete si ze školy či z práce, znaveni náročným a dlouhým dnem složíte hlavu na sklo či rameno vstřícného spolupasažéra, zlehka si zaklimbáte a pak už jen koukáte, kam jste to dojeli. V lepším případě dojedete do vesnice vedlejší, v tom horším vystoupíte z vlaku, poslušně pošlete pohled z vaší první návštěvy Maďarska, a už kutíte, jak si koupit zpáteční lístek domů.

A zhruba to samé se stalo hrdinovi hříčky zvané Pid – Kurtovi. Avšak ten neměl až takové štěstí, popudlivý autobusák ho ze svého království sprostě vyhodil, zatímco nám náš Kurt stále ještě zařezával. Jaké pak ale bylo Kurtovo překvapení, že nedojel ani do Třeskoprsk, ani do Maďarska, ale rovnou na jinou planetu!

Řekněte WOW!

Ti zvídavější z vás již jistě stihli zabrouzdat na obrázky ze hry – ať už z čisté zvědavosti, nebo abyste se přesvědčili, že pouták hry nelhal a jedním z bossů ve hře je skutečně rudý balonek s obr ušima. Frajer, jež se mne v jedné pasáži urputně snažil dorazit bambitkou v barvě krokodýla. A odkud na bojiště sázel bomby, to snad ani raději vědět nechtějte.

Šílené? Tak určitě, ale o tom je, jelikož jestli Pid v něčem skutečně exceluje, tak je to jedinečná atmosféra cizího světa plného ztřeštěných nápadů, zcela pozoruhodných prostředí a fascinujících bossů. Hráč je vržen do světa ovládaného roboty a přesto bez vlády – před několika lety zmizela celá královská rodina a Kurtovi k nepotěše s sebou odnesla neznámo kam i veškerou autobusovou dopravu a s tím i Kurtovu jedinou šanci dostat se domů. Přijít tomu na kloub samozřejmě musíte vy, neboť s největší pravděpodobností je oním klíčem k celé záhadě právě onen maličký Kurt.

Fascinující svět je však jen osamělou vránou, tou druhou přísedící je herní soundtrack – dvě dozlatova vypečené složky hry vytvářející jedinečnou atmosféru. Jazzové tóniny, jež se na vás budou hrnout z reproduktorů či sluchátek vám dají zapomenout na řadu nedostatků a pomohou dokonale podbarvit zážitek z hlediska atmosféry srovnatelný se špičkami žánru, mezi něž patří například Braid či Limbo.

Vzhůru ke hvězdám

Pid je o vyzobávání, průzkumu a takřka nenásilném a dalo by se říci skoro až laskavém násilí páchaném na robotických nepřátelích fantaskních tvarů i rozměrů. Nesbíráte skalpy, sbíráte souhvězdí, jež za záhadných okolností mizí z noční oblohy a zjevují se na planetě samotné. Ty slouží nejenom jako měřítko hráčovy šikovnosti, ale také jako herní měna v jinak téměř běžné plošinovce. Ovšem jako každá poctivá plošinovka se i Pid snaží nenudit a přijít s něčím novým.

Tím novým jsou vychytané hrátky s gravitací – nedlouho po začátku hry Kurt získá schopnost střílet prakem do herního světa jakési orby. Ty vám vytvoří kužel světla, který nadnáší jak hráče, tak i mnohé předměty a dokonce i vybrané nepřátele a jimi vyvrhnuté projektily. Když si k tomu přidáte ještě variabilitu nepřátel, pohyblivé překážky, již zmíněný úžasný svět, naprosto unášející souboje s bossy a spousty pastí, máte před sebou recept na plošinovku velmi chytlavého a zábavného formátu.

Jenže, v rané části hry nám jedna postavička sdělila, že nic není takové, jak se na první pohled zdá, a o Pid to bohužel platí také. I Pid má své mouchy a, žel Bohu, nemá jich zrovna poskrovnu. Palčivější otázkou však je, kdo je to my?

Neštěstí nechodí nikdy samo

Již jistě chápete, že první spuštění Pid pro mne bylo fackou nejjemnějšího a nejmilejšího kalibru – člověk informacemi o hře netknutý viděl jen jedno milé překvapení střídané ještě milejším. Tím nejmilejším ale dozajista je, že Pid je dobrodružství, do něhož se můžete pustit i se svým milým či svou drahou a mít tak výsostné právo mít vztek i na jiného člověka v místnosti než jste vy. A že důvodů ke vzteku mít budete!

Kooperativní režim je do hry zakomponován vcelku chytře – na počátku pouti se ke hráči buďto přidá či nepřidá dobrodružství chtivý hoch #2, záleží, zda někdo další sedí za klávesnicí nebo gamepadem, či nikoli. Zásadní rozdíl v hratelnosti poté tkví v tom, že při hře jednoho hráče je možnost vystřelit orby dva, v režimu kooperace pak má každý hráč jeden a nutně tak musí nastoupit spolupráce.

Myšlenka to je v zásadě velice dobrá, často ale strádá dík nevyvedenému zpracování. Výtkou první je nefunkční kamera – ta se vždy uzamkne na jednoho hráče, přičemž ten druhý, opustí-li výhled, má smůlu. Dobře pro práci kamery nevyznívá ani fakt, že toho jednoho hráče, na kterého se zrovna rozhodne uzamknout, si vybírá vpravdě chaoticky a tak náš milý pár zbojníků nikdy nemá zcela jasno v tom, kdo je v tu chvíli dobrodruh číslo jedna.

Druhou výtkou je samotné ovládání. Pid je hra přetěžká, nic neodpouštějící, často vyžadující naprostou preciznost při načasování výskoků, úhybů a jiných barevných manévrů, což může být, obzvláště při soubojích s bossy a nekompromisním systémem zdraví, docela zásadní problém zbytečně přidávající na frustraci.

A o frustraci se skutečně často jedná, Pid totiž v obtížnosti hravě snese srovnání například se Super Meat Boyem, byť zde je to bohužel způsobeno nejenom obtížností samotných úkolů, ale bohužel i ovládáním, jehož preciznost se ještě dá unést na gamepadu, ale s klávesnicí už hrozí tak akorát vylámání si zubů a spílání autorům.

Ještě jednu místnost, mami!

Zmíněných chyb je věčná škoda, neboť první krůčky skutečně ukazují, že Pid má nakročeno být něčím naprosto výjimečným – jen je třeba se obrnit, zhluboka dýchat a ideálně ještě něco skousnout do chrupu. Hratelnost se dynamicky vyvíjí, obtížnost stupňuje, výzvy se kupí a mně ani mnohým jiným tak nezbude, než se smířit s tím, že Pid nelze jen rozehrát. Pid se musí s precizností a trpělivostí projít, cizí nápadně rudou planetu i s jejím bizarním obyvatelstvem je třeba zachránit, byť za cenu občasného vztekání se a nadávání na bratra či sestru ve zbrani.