Patapon Remastered

Když znovu vyjde některá starší hra, hráči se obvykle rozdělí na dvě skupiny. Ti, kteří ji hráli tehdy, před dávnými časy, kdy se objevila poprvé, se buď ponoří do řeky nostalgie, a nebo si naopak uvědomí, že ledaskterý nešvar léta přemalovala na růžovo. Kromě nich tu jsou ale ještě hráči, kteří neměli možnost danou hru v časech, kdy byla aktuální, pořádně okusit. Jak asi bude připadat jim? A do které z uvedených skupin spadá autor této recenze?

Nebudu vás napínat – nevlastnil jsem konzoli ani handheld od Sony a Patapon jsem nehrál. Protože jsem však pilně sledoval dění ve videoherním světě, vždycky jsem si ho zahrát chtěl. Rytmická real-time strategie? To přece musí být zábava hodná vyzkoušení! Až teď jsem měl konečně příležitost tento rest napravit, a Patapon si zahrát v remasterované edici, kterou Sony vydala na PlayStation 4. A musím přiznat, že po těch letech jsem, mírně řečeno, na rozpacích.

Sony remaster Pataponu ohlásila společně s tituly Locoroco a PaRappa the Rapper a není to jenom společné oznámení, které tuto trojici her pojí. Jednak všechny tři pocházejí z dílen Japan Studio, jednak v každé z nich hraje prim hudební složka a jednak, a to je asi nejdůležitější, si všechny užívají v Japonsku a na západě takřka kultovního statutu. To je ovšem docela oříšek pro recenzenta, který k nim přistupuje nezahalen hidžábem nostalgie – snadno se totiž může stát, že někomu šlápne na kuří oko.

PATA-PATA-PATA-PON!

A nějaké to šlapání na kuří oka nás bohužel čeká, protože s remasterem Pataponu rozhodně nejsem zvlášť spokojený – a taky proto, že Patapon je očima doslova naplněný. Jsou totiž jeho hlavními hrdiny.

Základní mechanismus Pataponu je jednoduše geniální. Stanete se bohem národa Pataponů – očiček s nohama a rukama – a budete si klást takové zásadní otázky jako: proč Pataponi loví, když, zdá se, nemají otvor ke konzumaci potravin? Mohou být krátkozrací? A konečně – jak vlastně zpívají? Rozvibrují snad vlastní sklivec?

Zpěv je totiž na Pataponu to nejdůležitější. Pataponi jsou krvežíznivá chasa, která bojuje s nesmírnou chutí. Vy je ovšem nemůžete ovládat přímo, pouze jim s pomocí čtveřice bubnů udáváte rytmus a ovlivňujete tak jejich chování. Ve hře upotřebíte čtyři příkazy – „jdi“, „bojuj“, „braň se“ a „přivolej zázrak“. Každý z příkazů se skládá ze sekvence čtyř (v posledním případě pěti) úderů na různé bubny, které máte k dispozici (reprezentované jednotlivými tlačítky na ovladači). Pokud se vám daří příkazy vyvolávat v rytmu, je všechno v pořádku a Pataponi vás nadšeně poslechnout. Když ale z rytmu vypadnete, i vaši svěřenci zastaví svůj pohyb, přestanou bojovat nebo se bránit. Navíc ztratíte počítadlo komba a jenom dlouhá nepokažená série příkazů vám otevře možnost vyvolat zázrak, bez kterého se v některých úrovních zkrátka neobejdete. Do cesty se vám totiž postaví nejen celá řada zajímavých bossů a řadových protivníků z nepřátelského národa Tateponů, ale nezřídka i samotné prostředí.

PON-PON-PATA-PON!

Jednotlivé úrovně, kterými věrné Patapony zleva doprava provádíte, jsou však jen špičkou ledovce – nějakou tu práci si totiž musíte odedřít už v základním táboře. Patapony (dělící se na válečníky, oštěpaře a lučištníky) můžete vybavovat zbraněmi a zbrojí, můžete si přivolávat nové bojovníky a pokud se vám podaří je odemknout, můžete si též v některé z rytmických miniher přilepšit o nějaké suroviny či dokonce legendární zbraně. Do některých úrovní se navíc můžete vracet opakovaně kvůli grindu, který je důležitou součástí Pataponu – a body to hře v mých očích zrovna nepřidává. Opakování stále stejných úrovní je otravné, ale přitom se bez něj neobejdete. O vojáky budete přicházet a zdroje k vyvolání nových tak budou sakra potřebné.

Za Patapon mluví nejenom originalita, podařená hudební složka či výtvarná stylizace, ale i překvapivá hloubka některých herních mechanismů. 

Kdybych hru hodnotil pouze na základě výše uvedeného, jistě by si Patapon odnesl známku lepší – mluví za něj nejenom originalita, podařená hudební složka či výtvarná stylizace, ale i překvapivá hloubka některých herních mechanismů. Žel bohu však Patapon dostal do vínku celou nůši uživatelské nepřívětivosti, která všechno dříve popsané do jisté míry neguje.

CHAKA-CHAKA-PATA-PON!

Podezření pojmete relativně brzy – nejen, že se jako obvykle nedají přeskočit zdlouhavá úvodní loga tvůrců, ale ani rozvláčné úvodní animaci se nevyhnete, a to ani v případě, že hru rozehráváte již poněkolikáté. Příběh přitom rozhodně mezi hlavní devizy hry nepatří. Jako varování číslo dvě poslouží nemizející legenda k ovládání u spodní hrany obrazovky, která ruší, ba přímo hyzdí povedenou výtvarnou stránku a nadto je zcela zbytečná.

Občas se navíc, alespoň na mojí dýchavičné původní PS4, hra lehce zakuckala, což je u rytmické hry opravdu neodpustitelné, a to tím spíš, že se se přidává i nepříjemný input lag.

Uvedené nešvary jsou však ničím ve srovnání se zhůvěřilostí, kterou v Pataponu představují úvodní tutoriály. Nalijme si čistého vína – nejsem člověk s úplně vytříbeným smyslem pro rytmus a s Pataponem jsem tak docela zápasil a některé úrovně několikrát opakoval. A když je na začátku takové úrovně tutoriál, který nejde přeskočit a který musíte opakovat do zemdlení, i moje holubičí povaha začala uvažovat o prohození ovladače oknem. Když pak přišla (nedlouho po začátku hry) dlouhá úroveň, ve které v úvodním tutoriálu musíte dosáhnout „Fever“ módu, tedy desetkrát za sebou nepokazit rytmus, poté vyvolat rituál a pak jej ještě úspěšně dokončit, několikrát jsem málem scrolloval uživatelským menu PS4 k možnosti „Delete“. To však není ještě nic – když totiž v této, relativně náročné misi selžete, třeba i těsně před koncem, čeká vás tutoriálová trýzeň znovu. A znovu. A znovu. V roce 2008, kdy se Patapon objevil poprvé, to možná ještě byli hráči ochotní tolerovat, ale takřka o 10 let později jde o hodně velký přešlap, který dokáže hru znechutit jako máloco.

Ruku v ruce s tím je potřeba říci, že Patapon dokáže být docela náročný – zvlášť pokud, tak jako já, budete se snahou udržet rytmus trochu zápasit. Stačí se přitom jen na zlomek vteřiny zapomenout, aby pracně budované kombo zmizelo v nenávratnu, což v některých úrovních, které vyžadují takřka bezchybný průchod, bude jistě fatální. Občas se navíc, alespoň na mojí dýchavičné původní PS4, hra lehce zakuckala, což je u rytmické hry opravdu neodpustitelné, a to tím spíš, že se se přidává i nepříjemný input lag. Ten alespoň nedosahuje takové úrovně jako naprosto zmršený remaster Parappa the Rapper.

DON-DODON-DODON!

Největší slabinou Pataponu je ovšem samotný fakt, že původní hra vyšla na handheld. Nikoli snad z důvodu ovládání, ale z hlediska toho, jak je herní zážitek strukturován. Relativně vysoká obtížnost vede k nutnosti se neustále soustředit, za žádnou cenu nevypadávat z rytmu, a to celé ústí v zážitek, který dokáže být už po pár minutách docela vyčerpávající. Ideální na deset minut v metru, ale nevhodné pro dlouhodobé hraní na konzoli.

Přes devět let, které nás dělí od vydání originálu i přes všechny výtky, kterými jsem remaster Pataponu častoval výše, však stále platí jedna důležitá věc – Patapon je originální jak svým zpracováním, tak svými mechanismy a jeho jedinečnost ze svého kouzla neztratila nic. Pokud jste původní hru hráli a budete chtít zavzpomínat, směle do toho, byť možná zjistíte, že velké konzoli nesluší zdaleka tolik, jako handheldu. Pokud jste jej nehráli a vaše srdce buší (doslova) ve správném rytmu objevování neotřelých herních zážitků, mohl by být Patapon i pro vás. Ostatní však udělají lépe, když se poohlédnou jinde.