Painkiller: Redemption

Se sérií Painkiller se to má jako na kolotoči. První jízda probíhala v tempu, nasazení a není divu, že přilákala řadu nadšenců, jenže pak jsme začali chtít víc a na toto přání již přišla zvrácená odpověď. Už druhé pokračování paradoxně naznačilo skřípání a vrzání a o kompletní zrezivění kolotoče se postaral díl Resurrection, po němž se zdálo, že už sérii odzvonilo těžkým K.O.. Ne, zakrvácený příběh hlavních hrdinů Daniela a Beliala se vrátil a boj pekla a nebe může pokračovat. Jenomže komu není rady, tomu není pomoci – Painkiller: Redemption není spasitelem, ale konzervativním zbabělcem.

Bez ambicí

Autoři opakují stejné chyby a ani náhodou se nepoučili, což je naprosto nepochopitelné. Už z konceptu se totiž nemůže jednat o kvalitní hru a i na průměr ve svém žánru zkrátka nedosáhne. Možná že před pěti lety by laciné naházení tisíců nepřátel na bitevní pole stačilo, ale určitě ne dnes. Naivní myšlenky a představy jsou jedním velkým znakem celého titulu, nad nímž se nezbývá než pousmát. Pes může být zakopán i jinde, avšak v každém případě trpí jen a jen hráči, a to není dobrá vizitka. Ani náhodou!

Painkiller: Redemption není repetetivní po hodině, nýbrž po pěti minutách, které se periodicky opakují po dobu šesti hodin celého singlu, a to je ostuda. Úvod každého cyklu tvoří vstup do arény, jíž okamžitě uzavřou mříže a boj je tím pádem nevyhnutelný. Následně přichází ta část, kdy se na nejméně dvou místech začnou líhnout protivníci, kteří se přibližně ještě 200x respawnují, abychom se jo vyřádili. Cyklus je pak ukončen a zároveň načat odemčením mříží po vyhubení všeho živého a prostupujeme do další arény, a vězte, že i z ní budeme vycházet pořádně zakrvácení a vyřízení. Nejhorší na tom je, že vás tato neustálá akce dokáže bez problémů uspat.

Oprásknout a odprásknout!

Důvodů, proč hra nemůže na trhu uspět, je hned několik. Všechny přitom zaobaluje slovíčko „staromódní“. Vůbec si neláme hlavu s technickými finesami, grafika strohá a raději potemnělá, aby zakryla chyby, design úrovní na jedno brdo a zážitek jako takový – škoda slov. Neustavičná frenetická řež bez ambicí a plná stupidity, jakoby autoři chtěli hráče za něco potrestat. A trestají opravdu bohatě. Na druhou stranu musíme doznat stále poctivou hratelnost s parádním zbraňovým arzenálem. S laserem se dají vymyslet opravdu zajímavé kousky, raketomet lahodí zas hromadné destrukci a jiných příkladů by se ještě našla spousta, a proto lze na zdejší FPS akci pohlížet jako na originální a jedinečnou. Jenže tomuhle všemu vděčí již původnímu Painkillerovi a nový díl v tomto ohledu nic nepřidává. Jenom tím dává upozornit na fakt velmi špatného využití potenciálu, kvůli čemuž se zejména fandům série bezpochyby ježí vlasy na hlavě.

Zmačkat a zahodit

Sice se zde nachází jakás takás snaha o osvěžení v podobě odlišných nepřátel či výměnu zbraní, ale to ani zdaleka nestačí, aby hra zastřela fakt jednoúčelové, jednoduché a po všech stránkách hloupé náplně singlu. A věřte tomu nebo ne, z nějakého důvodu nás opustil multiplayer, kde byla jediná reálná šance hovořit pozitivnějším směrem než doposud. Tak aspoň že metalový nářez, který se prolíná celým děním, není úplně na škodu a atmosféře sedí jako ulitý.

Pokud však mají autoři špetku soudnosti a rozumu, musí si ujasnit priority a dopředu pořádně promyslet, jak naložit se sérií Painkiller. A pokud mají ještě více zdravého rozumu, bylo by nejlepší značku zcela opustit a začít psát na nepopsaný list. Seslat hordu nepřátel a opakovat stále to samé totiž neprospívá nikomu. Pokud násilí vyloženě nevyhledáváte, není důvod přijít se hrou do styku. V opačném případě se buďto přesvědčíte o kruté pravdě nebo šestihodinovou stereotypní pouť dokončíte, a v tom případě vám doporučuji si dojít na nějaké vyšetření.