Overlord II

Ach jo. Je to všechno barevnější, blejskavější, vlastně i vtipnější, ale – docela na pytel. Kouzlo neohraného, co tak úspěšně uvedlo prvního Overlorda na domácí trh (protože Pikmin tady hrálo pět a půl lidí, jasně), je dávno fuč a recenzent se může ptát sebe sama, jestli náhodou není jenom rozmazlenej fracek, když mu nestačí na pohled velmi zábavné pokračování. Klíčové slovo: na pohled. U hry na zlouna je to možná paradoxní, ale jak byl první Overlord krasavec, je dvojka na ten pohled učiněný ráj. Úvod si vás získá zcela a naprosto: jako démonické tintítko opepříte rodné vísce Vánoce a za odměnu se pak uložíte k ledu. Následuje fantastické (slovy: F-A-N-T-A-S-T-I-C-K-É) intro a voilá, nový Temný pán je připraven dobýt svět.

A tak se vydáte dobývat a do hry se pomalu začnou plazit kiksy, které člověka štvaly už před dvěma lety a zjevně nedošly nápravy. Pokud jste stihli zapomenout, tak v Overlordovi prosím pěkně ovládáte antihrdinu z pohledu třetí osoby a souběžně také hordu jeho skřetích poskoků, poslušně drancujících vše, co drancovat jde. Poskoků jsou čtyři druhy a každý vládne zvláštní schopností, tedy s výjimkou základních hněďáků. Ti ovšem nově umí osedlat vlky a tím se z nich stává velmi efektivní útočná kavalerie.

Že jsou roztomiloušcí poskoci jádrem hry (a že si to autoři moc dobře uvědomují) se odráží i na přidané možnosti převtělování. Stačí potkat vhodný oltář, rozjet kolem něj skřetí umbajkví a vida, z Overlorda je najednou skřet jako každý jiný. V nové podobě se pak dostanete na místa, kam temný mocipán (neplést s marcipánem) pro velkolepost svého brnění nemůže, případně mu cestu tarasí logický problém. Tenhle nápad někdy funguje na výbornou – v kůži zeleného skřeta se budete například s věrnými compañeros plížit za nepřátelské linie – a někdy je krapet o ničem a budete proklínat nutnost při sebemenší chybce celou sekvenci opakovat. Ostatně na proklínání tady dochází podezřele často. Přibyla mapa, ale připomíná spíš nějakou slepou pro skautíky, a systém zaměřování vás občas donutí zauvažovat o konzultaci u psychiatra, nebo alespoň u skřeta Smrťáka v domovské Temné věži.

Domov je tam, kde jsou ženy

Za expandovaný design samotné věže bych ovšem zabíjel, v pozitivním i negativním slova smyslu. Zase platí, že je nádherně vystavěná a načmáraná, plná můstků přes hlubiny naplněné vroucí lávou a obklopená nesmyslně, ale působivě poletujícími šutráky. Jenomže když tu budete kvůli sebemenší blbině (ukování nové zbraně, například) pobíhat postodevětsetmiliónpáté, uvidíte rudě. Nic není po ruce na jedno kliknutí, všechno je proloženo dokola stejnými animacemi. S tímhle nic nezmůže ani skřetí bard, který vám v trůním sále ochotně zapěje nové písně, oslavující váš postup vpřed. Zabít!

Dá se sice namítnout, že linku vylepšování výbavy a ukájení interiérových choutek svých milenek lze celkem bez problémů ignorovat, jenomže to potom ve hře zůstává na ocet jeden z jejích dílčích prvků a to přece není vůbec dobře. Tenhle pocit, že každý z báječných nápadů jede v Overlordovi jenom na půl plynu, ostatně převládá – jako by hře chyběl zkušený designér v žánru her, kde odněkud někam běžíte a máte se bavit nejen humorem okolního světa. V tomhle případě je to třikrát škoda už proto, že svět Overlorda si rozhodně nespletete. Je skrz naskrz kouzelný (ve všech významech tohoto slova) a oproti jedničce i lehce přitvrdil co do zlounství. Konflikt s armádou ne nepodobnou asterixovským Římanům křesá výborné situace a do všeho se samozřejmě míchají elfové a jejich magicky feminní filozofie (cmrndnutá kapkou Nietzscheho), nakloněná všemu chundelatému.

Ffffooorrrr yoouuuuu?

Je tedy nabíledni, že hráčům nadšeným z prvního dílu nabídne pokračování novou, lépe dochucenou porci toho samého dlabance, a ostatním, co už tehdy skuhrali, jen přidá důvody skuhrat o pár decibelů hlasitěji. Dalo by se ale konstatovat, že Overlord II je především hra dospělejší. Vyzrálejší. Triumph Studios se učí za pochodu a s trochou tolerance a zdravé zenové trpělivosti jim toho (zase) spoustu prominete. Jenom zamrzí, že se ten úchvatný vztah poskoků k vaší postavě nepromítá do vztahu autorů k jejich publiku. Tak jako skřetíci rozmazlují svého pána, tak by měla hra rozmaZLOvat i svého hráče. Místo toho nás ale nechává na holičkách ve chvílích, kdy se sice zrovna chechtáme, ale ten smích nás vzápětí přejde a vystřídá ho prachobyčejné: „Ach jo.“