Outlast: Whistleblower

Ať zvedne ruku ten, koho loni nezaskočilo, nebo alespoň příjemně nepřekvapilo, že studio Red Barrels dodrželo své, různými let’s playi extrémně vyhypované sliby a nadělilo nám nejděsivější hru roku. Outlast sice nebyl hrou postavenou na vynikajícím scénáři, ale co mu chybělo po příběhové stránce, toho měl v případě strašení na rozdávání. Autoři se role strachotvůrců ujali se vší ctí a vytvořili nejen děsivou horskou dráhu, ale také inteligentní směsici beznaděje a strachu způsobeného bezmocí.

ZAČÁTEK I KONEC

Lineární skriptované lekačky jsou nicméně postiženy stigmatem velmi slabé možnosti opakovaného hraní, a tak asi nikoho nepřekvapuje, že se studio činí a původní hru zkouší rozšířit. Slouží mu k tomu DLC Whistleblower, s nímž strávíte necelé tři hodiny a které ze začátku funguje jako prequel, aby nakonec celý příběh dovyprávělo. Tentokrát si prožijete malou životní kapitolu ajťáka bezpečnostní služby, který upozornil na podivné praktiky hlavního hrdinu původní hry. Vynášení informací se mu nicméně záhy nevyplatí, situace se zcela nečekaně zamotá a vyhrotí, v léčebně Mount Massive vypukne peklo a vaším jediným cílem bude utéct a ideálně během toho přežít.

i Zdroj: Hrej.cz

Pokud se vám tedy stýskalo po staré známé léčebně a některých jejích chovancích, adrenalinových honičkách se šílenci a mrazivých procházkách chodbami, kde lekací skripty dávají dobrou noc, jste na správné adrese. Red Barrels se logicky nepustili do žádného experimentování a nabízejí „pouze“ porci toho samého. Provedou vás při tom novými i známými lokacemi a seznámí vás s několika dalšími psychopaty. Milovníci původní hry si zde zkrátka odbudou připadat jako doma, ať už to v jejich případě znamená cokoliv.

VÍCE STRESU, MÉNĚ STRACHU?

A přesto. Koncentrovanější forma DLC začne po chvíli hraní být znát a do jisté míry se dá říct, že se na přídavku neprojeví úplně ideálně. Whistleblower totiž daleko více vsází na hratelnost opřenou o situace, kdy se po úrovních potuluje nepřítel, proti kterému jste bezmocní. Dělá tak na úkor „vycházkových“ pasáží, v nichž by vás měly děsit skripty a okolí. Zda vám takovýto nepoměr vyhovuje, je samozřejmě otázka vkusu, ale z našeho hlediska působí původní hra v tomto ohledu daleko uvolněněji a vyzráleji. Tempo DLC je totiž opět takřka neutuchající a na neustálé nahánění se s nepřáteli si ke konci zkrátka už zvyknete. Samozřejmě, najde se i několik pasáží, kdy vás nikdo nepronásleduje, ale jen cítíte jistou přítomnost zla, je jich však pocitově méně a v původní hře fungovaly intenzivněji.

Obscénností některých scén DLC překračuje původní hru o celou délku a místy působí opravdu až absurdně groteskně.

Trochu problematičtější možná také někomu přijde, jak moc jsou si hra a DLC podobné – už jen čistě z toho důvodu, že děsit tím samým způsobem jako minulý rok, není tak snadné ani efektivní. V mnoha situacích si budete říkat, že přesně tohle už jste jednou zažili a přežili, takže víte, co máte dělat, což zcela logicky hororové atmosféře na síle nepřidává. Autoři si toho byli dost možná vědomi a úrovně proto poskládali lehce komplikovaněji – i když už tedy jste takřka profíci v utíkání pronásledovatelům, sem tam se stane, že zkrátka nevíte, kam jít a skončíte v jejich náručích. Ze začátku to do jisté míry strachu pomáhá, posléze (a po několika smrtích) už se ale o slovo začíná hlásit frustrace…

AŽ DO MORKU KOSTÍ

Noví psychopati jsou velmi zajímaví a paseka, kterou páchají v útrobách léčebny, jakbysmet. Pokud jste si u původní hry říkali, že už autoři překračují hranice brutality a nechutnosti, připravte se na docela extrémní vyvedení z omylu. Obscénností některých scén DLC překračuje původní hru o celou délku a místy působí opravdu až absurdně groteskně. Samozřejmě se bavíme o činech problémových pacientů, takže je logické, že nebude hra zkoušet šokovat záhonky s udupanými květinkami. Nicméně autoři zachází místy tak daleko, že už vás nějaký ten pacient, který stojí uprostřed usekaných lidských končetin a veřejně masturbuje, vás absolutně nerozhodí... A například takovým hezky vymodelovaným vnitřnostem jen tak ležérně pohozeným na kuchyňské lince pomalu ani nevěnujete žádnou speciální pozornost. Minimálně svým násilným obsahem posouvá Whistleblower pomyslnou laťku zase o kousek dál.

Za svých devět éček tedy dostanete kus původní hratelnosti trochu více zatížený na zběsilé utíkání před nepřáteli a schovávání se. Dřívější formule funguje i tentokrát, i když už místy začíná skřípat a připomíná, že staré ověřené „opakovaný vtip přestává být vtipem“ platí i v případě hororových her. Jedná se opět pouze o jednohubku, ale naštěstí je stále ještě masitá a krvavá. Jen příště už by to chtělo sáhnout po nějakých jiných ingrediencích.