Okami Recenze Okami

Okami

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

28. 8. 2008 22:30 6
Reklama

Takový obyčejný joypad, který disponuje dvěma analogovými páčkami, nevypadá zrovna jako nástroj, kterým by Pablo Picasso dovedl vykouzlit mistrovské dílo. A přesto rok a půl zpátky nebylo lepšího způsobu, jak ovládat abstraktní hříčku Okami od japonského Capcomu. Říkejte si, co chcete, ale pokud jste verzi určenou pro PlayStation 2 v roce 2006 alespoň zkusili, určitě jste si říkali, jak moc báječné by bylo převedení hry na konzoli Wii. Stejně to vnímali i naprosto všichni recenzenti na celém světě, Lukáše Grygara nevyjímaje. Jenže portování bylo v té době pouze zbožným přáním. Ale zřejmě i autoři vnímali potenciál bezdrátového pohybového ovladače, díky němuž by tahy štětcem mohly být skutečně rozmáchlými gesty a ne jen pouhým kvedláním analogové páčky, při kterém si připadáte, jako byste míchali slepičí polévku. V hrnci z litiny. Dřevěnou vařečkou.

Začneme tedy tím nejdůležitějším a taky nejzajímavějším. Jak se povedlo ovládání? Je vážně skvěle provedené a už z principu mnohem lepší než na PS2. Sice vám možná bude zpočátku dělat problémy občasná setrvačnost ovladače nebo vaše třesoucí se ruka, ale po chvilce (chvilku definujme jako zhruba hodinu až dvě, podle zručnosti) vám místo krve budou v žilách proudit rozteklé voskovky. Jedna za druhou. Ve všech šedesáti pěti milionech barev. Anebo taky ne. Možná vám ovládání nesedne a zabejčí se. A to s ním pak nehne ani stádo černých tuší. Co se týče malování, je vše naprosto v pořádku. Po zmáčknutí tlačítka B se čas na libovolně dlouhou dobu zastaví a vy se ocitnete v alternativní realitě, kde pohybujete štětcem a můžete libovolně „cákat na plátno.“ Dlouhé tahy, jednoduché ďubky, ze kterých dokonce i kapička barvy steče dolů, pokud uděláte kaňku, to vše vypadá moc hezky.

Ze začátku sice nebudete občas chápat, co se po vás chce, nebo jak to máte provést. Chyba je ale většinou na vaší straně, protože jste třeba odpálkovali důležitou animaci nebo nejste tak dobří angličtináři, jak jste si vždycky mysleli. Jen ve výjimečných případech budete moci proklínat Wiimote. To třeba když budete mít za úkol jedním vodorovným tahem přetnout vedví monstrózní šutr. Hra totiž docela přesně detekuje, jestli je nakreslená čára, která symbolizuje váš meč, opravdu rovná. Stačí tedy jediná odchylka a můžete to zkusit znovu. Ještě horší je to u soubojů, které ovládáte rychlým mácháním zápěstí. Pokud totiž nechcete stále dokola švihat jeden a ten samý (základní) úder, nemine vás dlouhé nacvičování speciálních technik, při nichž bude pěkně navazovat jeden útok za druhým.

Po technické stránce se jedná o malý zázrak, ze kterého padaly čelisti už v případě původní hry. Nádherná cel-shadovaná grafika, syté barvy a hrubé černé obrysy dávají hře neskutečně umělecký nádech. A i když třeba nedosahuje kvalit Super Mario Galaxy nebo Metroid Prime, budete si ji pamatovat minimálně dvakrát tak dlouho. Oproti PS2 verzi jsme se dokonce dočkali lehkého vyleštění v podobě širokoúhlého rozlišení v 480p a mnohem pestřejší barevné palety. Jednotlivé postavy jsou rozpohybovány s citem, ačkoliv ne tak dobře jako vaše bílá vlčice. Co se týče příběhu, nebudu malovat čerta na zeď a rovnou vám řeknu, že je tak skvěle šílený, až z toho budete mít oči navrch hlavy. Fanoušci sci-fi sice budou nevrle mručet a možná jim celá ta pohádka kolem vlčice Amaterasu, která si hodně půjčuje z japonské mytologie, přijde jako obyčejný dětinský blábol. To je ale jejich problém. Vy všichni ostatní hračičkové, milovníci podivných záležitostí, zkrátka ta sluníčka, pro něž jsou určeny Spore, Vivy Piňaty a LittleBigPlanety, budete skákat metr dvacet radostí. Není třeba prozrazovat z příběhu nic dopředu a okrádat vás tak o to nejcennější, co Okami nabízí – radost z objevování stále nových lokací, které vás nenechají svou velkolepostí ani nadechnout. Vězte však, že oproti PS2 verzi se nic podstatného nezměnilo (kromě nezbytného tutoriálu, který vás naučí zacházet s plastikovým štětcem), takže budete procházet staré známé lokace. To ale není důvod ke kritizování – zkušení umělci budou u vytržení znovu a nováčci budou u vytržení taky.

Skoro by se zapomnělo na zvuky. A hudbu. Vzhledem k tomu, že hru protíná opravdu velké množství předělových scén, užijete si spoustu žvatlavých dialogů s podivnými postavami, které po vás většinou něco chtějí nebo se na vás zlobí, že jste jim vyplenili záhonek. Hudba zase perfektně dokresluje to, co právě vidíte na obrazovce, a v kombinaci s nevtíravými zvuky (třeba lehké našlapování, nebo naopak ostrý běh, zakončený efektním skokem vstříc rozkvetlé louce) umí vykouzlit skvělou atmosféru. Jediné, čeho by mohlo být míň, je muzika, která se spustí automaticky s přechodem do režimu malování. Zvláště ve chvílích, kdy vinou vlastní neschopnosti zkoušíte po padesáté nakreslit naprosto rovnou přímku a stále dokola slyšíte ten vtíravý zvuk, máte chuť se na celé Okami vykašlat a jít si zahrát nějakou pořádnou střílečku, kde lítají vnitřnosti vzduchem.

Obrovský svět, ve kterém se budete pohybovat, má jednu obrovskou nevýhodu – nahrávácí časy. Ačkoliv trvají jen nějakých deset vteřin, dovedou vás spolehlivě vyvést z koncentrace, protože jejich frekvence je vcelku vysoká. Když se ale přes tento nešvar přenesete, můžete si užívat nekonečného opojení z přemíry vedlejších úkolů. Bude za vámi zůstávat lán květin, budete procházet všechna možná i nemožná prostředí, nebo prostě jenom usednete na břeh řeky a namalujete na ni lekníny. Možností, jak si vyhrát, je vážně hodně a při každém dalším spuštění vás napadnou stovky dalších. Každá lokace má něco do sebe, a kdyby měla Amaterasu u sebe v inventoráři místo na fotoaparát, určitě by za snímky každé z nich vyhrála minimálně první cenu.

Okami je výborná hra. Sice ne pro každého, ale přesto výborná. Navíc, když se člověk podívá jaký škvár občas na Wiičku vychází a ani na první pohled jasné hity (jako třeba Nights: Journey of Dreams) nechytly zrovna nejlepší formu, nezbývá, než ji doporučit naprosto každému. I tomu, kdo neuznává jiný meč, než ten, který vypadá jako utržená zářivka a v jeho KPZ je povinnou výbavou Medium Armor. Mario a Zelda (která měla na celé Okami neoddiskutovatelný vliv) dostali dalšího skvělého parťáka, který sice na první pohled vypadá trochu divně, ale stačí chvilička a víte, že máte co do činění s něčím výjimečným. Nebýt těch několika naprosto zbytečných chyb (úplně všechny technického rázu, se samotnou hrou nebyl žádný problém), bylo by hodnocení absolutní. Takhle jsme svůj výškový tábor rozbili jen několik málo metrů pod vrcholem. A vědomí, že pro těch několik málo abstraktně založených jedinců nebude problém onu vzdálenost na vrchol ujít, hraničí téměř s jistotou.

Hru zapůjčila firma GameExpres

Okami
PlayStation PlayStation 2
Wii Wii

Verdikt

Seberte Da Vincimu nářadíčko a on nakreslí Monu Lisu Wiimotem. Okami je vynikající hra, která si rozhodně zaslouží čestné místo ve vaší poličce. A to rozhodně nejen proto, že pohled na tu vlčici na krabici je vcelku uklidňující.

Co se nám líbí a nelíbí?

Perfektní grafická stylizace. Vynikajícně zvládnuté ovládání, které ještě umocňuje skvělý pocit z "opravdového" malování. Rozlehlý a komplexní svět, plný úkolů, které čekají na vyřešení. Využití japonské mytologie.
Občas frustrace z přísného ovládání. Pokles počtu snímků za vteřinu v případě většího počtu objektů na obrazovce. Není pro každého.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama