Nioh Recenze Nioh

Nioh

Pavel Makal

Pavel Makal

2. 2. 2017 08:01 28
Reklama

Ještě, než se pustím do samotného popisu toho, co jsem v uplynulých několika dnech se hrou Nioh prožil, bylo by dobré, abychom si ujasnili jednu věc. Pokud sledujete Hrej.cz pravidelně, jistě vám neuniklo, jak velkou náklonnost chovám k sérii Dark Souls. Nioh s ní sdílí řadu styčných bodů, ale hovořit o něm jako o pouhém plagiátu nebo „další Souls hře“, by bylo nejen nevhodné, ale i fakticky nesprávné. Přesto se možná čas od času srovnání nevyhnu. Je to ale pro Nioh dobře, protože aniž bych chtěl předbíhat, znamená to, že se může směle rovnat s těmi nejlepšími.

DALŠÍ LEKCE V POKOŘE

Dámy a pánové, stalo se to zase. Opět sedím před počítačem s rukama ještě roztřesenýma z posledního souboje, ledové prsty, které ještě před chvílí křečovitě objímaly DualShock, se teď nervózně rozbíhají po klávesách a hladina adrenalinu mi brání a zároveň velí, abych vám v plné parádě popsal to, čeho jsem v uplynulých desítkách hodin byl svědkem. Kolik okamžiků zoufalství, potupy a následného triumfu jsem zažil. Kolik démonů padlo pod ostřím mého meče, kolikrát jsem sám pochyboval o tom, zda má vůbec smysl pokračovat. Můj pověstný popelník na balkoně je tichým svědkem desítek okamžiků, kdy jsem s nasupenou tváří a slovy „já už na to fakt seru“ opouštěl hru, abych se vzápětí pokorně vracel jako školák, očekávající další lekci. Celá tahle recenze by se mohla skládat z podobných výjevů a věřím, že na jejím konci byste o Niohu měli velmi dobrou představu. Protože ale vkus čtenářův je nesmlouvavý a žádá tradičnější přístup, vezmeme to raději hezky postaru.

Bez zbytečného elitářství a povýšenosti je třeba potenciální zájemce upozornit, že Nioh ani zdaleka není hrou pro všechny.

Nioh měl cestu na svět skutečně těžkou. Jeho počátky leží až v roce 2004, kdy pod tímto názvem měl vzniknout multimediální projekt na motivy nedokončeného scénáře Akiry Kurosawy. Po letech úprav, odkladů a výměn vývojářských týmů se v roce 2012 chopil otěží Team Ninja a v následujících čtyřech letech hru vypiloval do podoby, se kterou mohl být producent Kó Šibusawa spokojen. Po třech demoverzích a mnoha hodinách strávených v plné hře mohu zodpovědně říci, že spokojeni můžeme být i my. Hned na začátek je ale dobré si říct, koho to slůvko „my“ vlastně vystihuje. Bez zbytečného elitářství a povýšenosti je totiž třeba potenciální zájemce upozornit, že Nioh ani zdaleka není hrou pro všechny. Na jeho hraní se musíte pečlivě obrnit trpělivostí jako samurajským brněním, odložit svou pýchu stranou a částečně zapomenout na to, co jste se naučili jinde. Nioh je totiž pádnou a patřičně nemilosrdnou odpovědí všem, kteří tvrdili, že třetí díl Dark Souls už pro veterány série není dostatečnou výzvou. Je to pravda, nebyl. Jenže mistři z Team Ninja si zjevně vzpomněli na recepturu, na níž vystavěli slavnou a pekelně tuhou sérii Ninja Gaiden, a usoudili, že se se svými hráči mazlit nebudou.

HISTORIE S TROCHOU LEHKÉHO FANTASTIČNA

Na první pohled přitom Nioh působí mnohem přístupněji, než je tomu u mé oblíbené japonské série. Jde dokonce tak daleko, že vypráví příběh pomocí animací, zdržuje se kryptických průpovídek prapodivných stařen a nenutí své hráče, aby si každou domněnku o místní mytologii utíkali ověřit na rozsáhlou herní Wikipedii. Namísto temného fantasy světa je navíc ukotven ve více méně reálném prostředí, ačkoli silně obohaceném o mýtická stvoření a nadpřirozené jevy. K samotnému příběhu vám řeknu jen tolik, že je volně inspirován skutečnými osudy námořníka Williama Adamse, který se na počátku sedmnáctého století stal úplně prvním bílým samurajem. Náš herní William se po krátkém prologu taktéž objevuje na pobřeží japonských ostrovů a záhy se setkává s řadou dalších historických postav. Svůj osobní cíl musí na čas podřídit lokálním problémům s démonickými jókai, tedy nestvůrami z japonského folklóru. Víc vám prozrazovat nebudu, abych vás neochudil o některá překvapivá setkání. Jen ještě dodám, že, podobně jako nedávno recenzovaná Yakuza 0, může i Nioh být brán jako velmi zajímavá exkurze do cizí kultury a hra vám často poměrně barvitě ukáže její nejrůznější zvláštnosti.

Čtyři odstavce za námi, a ještě jsem vám ani nepověděl, jak se to celé hraje, že? Nebojte, dostáváme se k tomu. V jádru je Nioh akčním RPG klasického stylu, k jehož ovládání si vystačíte s pouhými několika tlačítky. Rychlý útok, silný útok, kryt a úskok, to bude váš denní chleba, pokud se do Williamova asijského dobrodružství pustíte. Při bližším zkoumání už ale narazíte na to, že má soubojový systém mnoho drobných nuancí. Na samém začátku hry si vyberete třídu zbraní, která je vašemu srdci nejbližší, a pak ještě jednu sekundární. Výběr není nikterak široký, kromě meče nebo těžké sekery se tu objevuje ještě kopí, speciální zbraň kusarigama, připomínající jakýsi srp na řetězu, anebo možnost mít v každé ruce jednu čepel. Počáteční volba je ale skutečně jen náznakem toho, jak lze svou postavu profilovat, v průběhu hraní se můžete rozhodnout pro něco docela jiného a nikdo vám za to ruce neusekne. Možná. Kromě zbraní na blízko se ve hře objevují i tři třídy zbraní na dálku. Luk a ručnice jsou sice fajn, tu pravou paseku ale naděláte až s příručním kanónem. To ale není všechno. Časem zjistíte, že Nioh obsahuje i techniky nindžucu a inspiruje vás k pokusům o boj beze zbraně. Navíc je ve hře samozřejmě přítomna i magie, díky níž si můžete třeba posilnit zbraň elementárním nábojem nebo na nepřátele vrhat útočná kouzla. RPG systém v Nioh, to není jen obyčejné přidávání bodů k jednotlivým statistikám. Hra obsahuje robustní systém skillů, díky nimž si můžete skutečně vyprofilovat svého válečníka. Vtip je v tom, že kouzel ani vrhacích šurikenů nemáte neomezené množství, postupným přidáváním bodů si jich můžete pro následující boj připravit sice víc, neumím si ale představit, že by se dalo spoléhat jen na ně. A právě tehdy přichází na řadu ostrá ocel.

HLAVNĚ SE NEZADÝCHAT

Šermířské souboje, toť alfa i omega Niohu. Jen stěží vám budu popisovat radost, s jakou se ve hře dají porcovat protivníci poté, co zvládnete základní taktiky. I to ovšem vyžaduje čas. Tak předně - na výběr máte ze tří stylů držení zbraně. Nízký postoj vám umožní útočit rychle a příliš hlavního hrdinu neunaví, cenou je však mnohem nižší míra způsobeného poškození. Vysoké držení pak znamená pravý opak, ze síly úderů vymáčknete maximu, William se ale může rychle vyčerpat a to je v Niohu vražedné. Střední postoj je rozumným kompromisem, který se hodí pro většinu situací. Když už hovořím o tom vyčerpání, je namístě povědět si o dalším klíčovém mechanismu hry. Kromě ukazatele zdraví máte v levém horním rohu obrazovky zobrazen i svůj stav staminy, tedy energie, kterou spotřebovává sprint, šermování, vykrývání úderů či úskoky. Jakmile dojde, je zle a nepřátelé vás mají na talíři. Stamina se tu nazývá Ki a hra naštěstí nabízí zajímavý systém, jak tuto veličinu efektivně spravovat. Po každé sérii úderů se okolo hlavní postavy objeví jakási modrá mlha, která následně zamíří zpět k Williamově nitru. Pokud ve správný moment stisknete to správné tlačítko, spotřebovaná energie se vám vrátí. Tato technika se nazývá Ki Pulse a bez přehánění je právě tím, co odliší dobré hráče od těch špatných. Často může právě na jejím zvládnutí stát úspěch vašeho snažení a jakkoli kostrbatě to možná zní na papíře, trochou tréninku vám dočerpávání energie přejde do krve a budete jej praktikovat naprosto bezděčně.

Vývojáři se v minulosti netajili tím, že v přístupu ke kořisti si vzali příklad ze série Diablo, a je to zatraceně znát.

Když už se tak ochomýtáme okolo bojování, je dobré říct si i něco o zbraních a vybavení. Jsou ho tuny. Vývojáři se v minulosti netajili tím, že v přístupu ke kořisti si vzali příklad ze série Diablo, a je to zatraceně znát. Výzbroj a výstroj se dělí do čtyř kategorií, barevně rozlišených podle kvality. Snad z každého nepřítele po smrti vypadne aspoň jeden kus všelikého harampádí a brzy bude vaše skladiště schopno konkurovat královské zbrojnici. Můžete běhat v lehké výstroji nindžů nebo v extrémně těžkém pancíři samuraje, v rukou třímat lehký meč i brutální palici, fantazii se zkrátka meze nekladou. Aby toho nebylo málo, i systém vybavení je nadmíru komplexní a u místní sličné jednooké kovářky vám půjde ze všech nabídek a voleb hlava kolem. Výstroj si můžete různě vylepšovat, měnit její vlastnosti, povyšovat ji na lepší úroveň a samozřejmě i vyrábět podle získaných plánů. Bližší popis by byl kontraproduktivní, můžete si ale být jisti, že i v tomto aspektu hry můžete strávit mnoho času a vyladit si svého válečníka do posledního detailu. A pak je skutečně na co se dívat, protože některé zbraně a zbroje jsou skutečně překrásné.

S KOMPASEM ZA PASEM PĚKNĚ JEDNO PO DRUHÉM

Možná to mnohé překvapí, ale Nioh nenabízí otevřený svět. Namísto toho se hra skládá ze série navazujících misí se zcela jasným cílem, na jejichž konci vás zpravidla čeká vypečený boss. Benevolence autorů šla tak daleko, že zoufalým hráčům poskytli kompas, díky němuž se mohou alespoň částečně orientovat, ale nebuďte bláhoví, žádná velká výhoda to není. Drtivou většinu úrovní si stejně budete muset prošlapat centimetr po centimetru, abyste nalezli tu správnou cestu. Systém funguje podobně jako v Dark Souls, jen jsou tu místo ohnišť zvláštní svatyně, u nichž se můžete pomodlit a zafixovat si je tak jako checkpoint. Po smrti se u nich znovu objevíte, přijdete však o nashromážděnou Amritu, což je místní obdoba duší, za níž si vylepšujete svou postavu. Návštěvou svého hrobu můžete Amritu získat zpátky, pokud ale po cestě k němu znovu zemřete, propadá navěky. Nemusím vám asi zdůrazňovat, že kapličky skutečně nejsou na každém rohu a často se k nim budete dostávat různými prazvláštními oklikami. Díky tomu si ale zároveň třeba otevřete důležitou zkratku, která vám výrazně pomůže v dalším pohybu po úrovni. Někdy vás až pobaví, jak je některé prostředí vlastně malé, ale díky šikovným překážkám a nutnosti hledat alternativní cesty se vám většina návštěv uspokojivě protáhne. K designu úrovní se ještě vrátím, nyní je třeba zmínit, že kromě hlavních příběhových misí ve hře figurují ještě úkoly vedlejší. Ty jsou zpravidla kratšího rázu, i tak ale umí nepříjemně potrápit. Budete třeba čelit vlnám nepřátel se vzrůstající obtížností, lovit trojici pořádně naštvaných a tuhých démonů nebo vás místní chrabrý válečník vyzve na souboj, aby otestoval schopnosti bílého cizince. Za plnění vedlejších misí jste odměňováni předměty, plánky na výrobu vybavení či materiálem. Rozhodně se je vyplatí plnit, protože i ony v sobě často skrývají příběh na pokračování.

Nastal čas zhodnotit technické zpracování a grafiku a možná jste postřehli, že jsem zatím neměl mnoho co vytknout. Ani tento aspekt hry ale nebude výjimkou. Nioh nabízí tři varianty chodu na standardní PS4, pokud si hru pustíte na PS4 Pro, nabídne vám ještě běh ve 4K rozlišení při 30 FPS. V základu máte na výběr z vyšší úrovně detailů a 30 FPS, nebo se spokojíte s mírnými kompromisy v grafice, ale odměnou vám bude 60 FPS. Mimo to pak můžete ještě vyzkoušet jakýsi kompromis, kdy hra bude vypadat co nejlépe a framerate může v určitých situacích přesáhnout 30 FPS. Sám jsem prošel hru na původní PS4 v prvním zmíněném nastavení a kromě toho, že i 30 snímků za vteřinu pro rychlý boj v Nioh plně dostačuje, s grafikou jsem byl navýsost spokojen. Nemůže sice konkurovat těm absolutním špičkám, má ale charakter a často jsem se kochal mnohými detaily zbrojí, zbraní i prostředí. Za celou dobu jsem se hrou neměl jediný technický problém, šlapala jako hodinky a za mé úporné snažení mě odměňovala spoustou působivých momentů. O její vizuální kvalitě se ostatně můžete přesvědčit na přiložených screenshotech. Líbila se mi i hudba, která se na rozdíl od konkurence nespoléhá na temné chorály, působí ale svěže a často se jedná o velmi zajímavou kombinaci moderních aranžmá s tradičními asijskými rytmy. Během soubojů s bossy umí pořádně nabudit, a to je to, oč tu přece běží, no ne?

CHCÍPNI UŽ KONEČNĚ. ANEB NĚCO O NEPŘÁTELÍCH

Bossové a nepřátelé si zaslouží samostatný odstavec, co by to také bylo za akční RPG, abychom je přešli jen pouhou zmínkou. Začnu těmi druhými, abych se pořádně nabudil na popis těch nejepičtějších soubojů. Ansámbl běžných nepřátel obsahuje jak klasické lidské bandity, vyzbrojené různorodým náčiním, tak démony a jiné nadpřirozené bytosti. Mnozí vyžadují specifický přístup, a i ke zdánlivému chudákovi si můžete časem vypěstovat respekt. Osobně jsem se naučil z celého srdce nenávidět kymácející se zombie horníky, kteří umí rychlostí blesku padnout na všechny čtyři a pohybovat se daleko svižněji. Když k tomu dojde, měli byste se mít na pozoru, protože není nic otravnějšího (doslova), než když vás takový chlapík popadne do medvědího stisku a nazvrací vám do obličeje jakousi toxickou kejdu. Z prvního setkání s démonem, který na vás vybafne ze své šeré říše, budou mít mnozí hráči osypky ještě dlouho poté. Souboje v Nioh, to je běh na dlouhou trať a až časem se naučíte, kdy je potřeba pomalu kroužit a postupně nahlodávat nepřítelovu tělesnou schránku, a která situace si naopak žádá rychlý a chirurgicky přesný řez skalpelem. Tedy katanou.

Mohl bych vám vyprávět o tom, jak jsem v jednu ráno vstal z postele, protože jsem vzteky nemohl ani usnout a odmítal jsem se smířit s tím, že odcházím na kutě poražen.

Jak mluvit o bossech než s tou největší mírou zášti a úcty zároveň? Řeknu to takhle – pyšně jsem začal svůj průchod hrou, vždyť úvodní lokaci jsem měl již v malíčku z demoverze a jakožto veterán obtížných RPG jsem s nosem nahoru pohrdlivě sledoval, co se na mě autoři snaží vybalit. Tento přístup mi ale dlouho nevydržel. Už druhý regulérní boss mě vyškolil v pokoře tak, že na to dlouho nezapomenu. Umíte si představit mé zděšení, když mě okřídlená ženština, japonská variace sukuby, zabíjela pořád a pořád dokola, aniž by mi poskytla chvíli na to si vůbec zapamatovat její jméno? Jak moc mě frustrovala desátá, dvacátá cesta do její sluje, při níž jsem si znovu a znovu uvědomoval, že ani tentokrát mě nečeká vítězství a jdu tam jen proto, abych se naučil vychytat její sadu útoků? V tu chvíli jsem Nioh proklínal a s temným stínem na duši vzpomínal na Bloodborne, kde mě potkalo totéž. Father Gascoigne! Druhý boss a takové peklo, nejhorší setkání v celé hře, nic dalšího už mi takový problém nedělalo. Chci tím říct jedno – křivka obtížnosti je v Nioh pekelně strmá a měli byste se na to připravit. O to sladší je pak samozřejmě odměna v podobě smrtelného výkřiku monstra, po němž si můžete spokojeně oddychnout a zavolat doktora s tím, že se o vás asi pokouší infarkt. Mohl bych tu popisovat mnoho takových okamžiků. Mohl bych vám vyprávět o tom, jak jsem v jednu ráno vstal z postele, protože jsem vzteky nemohl ani usnout a odmítal jsem se smířit s tím, že odcházím na kutě poražen. Jenže právě v tom tkví největší kouzlo Nioh a her jemu podobných – jakmile vás jednou chytnou za srdce, už vás nepustí. Vztah to bude krvavý a plný bolesti, jenže k těm nejlepším věcem nikdy nevede snadná cesta.

LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Rád bych v souvislosti s bossy ještě zmínil jednu věc, která se mi moc líbila, a tou je občasné využívání prostředí úrovně k tomu, abyste je zdárně porazili. Uvedu jeden příklad za všechny, jedná se o jednoho z prvních bossů, a snad mě tak nenařknete z přílišného spoileru. Na počátku úrovně vás sličná kouzelnice vybaví křesadlem, ale neprozradí vám, k čemu je. Vaše pouť k cíli může být docela krátká a na jejím konci vás čeká obří vodní příšera, která je zdánlivě jen velmi obtížně porazitelná. Po několika neúspěšných pokusech mi začalo vrtat v hlavě, proč mám k dispozici to křesadlo a následovala poměrně dlouhá anabáze, díky níž se průchod úrovní povážlivě prodloužil, objevil jsem řadu ukrytých cest a míst a po zjištění, jak celý ten fígl s ohněm funguje, už souboj nebyl zdaleka tak těžký. Podobných momentů lze ve hře najít více a je jen na vás, jestli je všechny objevíte.

Nioh
i Zdroj: Hrej.cz

Mohl bych se tu o Nioh rozplývat ještě hodně dlouho, ale už takhle je tahle recenze extrémně dlouhá a já přesto trnu strachy, co vše jsem vynechal. Možnost bojovat s duchy padlých hráčů a získávat za to odměny? Plejádu zvířecích duchovních společníků, z nichž si můžete volit a následně vám přinášejí různé bonusy? Desítky předmětů s rozličnými funkcemi, které budete časem objevovat a zjistíte, že vám v tísni mohou zachránit kůži? Možnost přivolat si jiného hráče na pomoc? Je toho prostě skutečně moc. Nioh je báječná hra, je to hra v pravém slova smyslu. Předloží vám svá pravidla, která nejsou nijak složitá, ale zato po vás bude jejich dodržování pedantsky vyžadovat na každém kroku. Pokud je pochopíte a přijmete za svá, tisíckrát se vám odmění. Nioh není třeba s nikým porovnávat, přináší velké množství vlastního přístupu a hrdě stojí sám za sebe. Zdráhám se tvrdit, že jsem po těch desítkách hodin odborníkem, vím ale jedno – miluji tuhle hru a strávím v ní ještě moře času. Pokud máte dost trpělivosti a nevadí vám, že tohle nebude žádná krátká návštěva, zvu vás, abyste ji milovali taky.

Nioh
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Komplexní, náročná, občas extrémně frustrující, ale po všech stránkách báječná hra, která by neměla ujít pozornosti nikoho, kdo to s tímhle žánrem myslí vážně. Milovníci mainstreamu by ale měli dát ruce pryč, i přes sivou kštici hlavního hrdiny tohle není Zaklínač.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama