Ninja Reflex Recenze Ninja Reflex

Ninja Reflex

Martin Strnad

Martin Strnad

30. 3. 2008 22:00 4
Reklama

Stav hráčské komunity kolem herní mašinky Nintendo Wii by se dal jednoduše duálně popsat jako přesila spokojených hráčů Wii Sports jenž nemají nutnost kupovat další hry, versus vystřízlivělí hráči, čekající na slíbené pohybové ovládání. Dobře, není to úplně přesné, nicméně je pravdou, že drtivá většina her pro tuto platformu sice odečítá pohyby z Wiimote a Nunchuku, ale spíše než k přímému ovládání slouží ke spouštění předpřipravených animací či pohybů v herním světě. Čestnou výjimku tvoří samozřejmě kurzor, který okupuje menu, a zaměřovač všech střílecích her, ale to přece není onen trojrozměrný pohyb, pouhá myšoidní placatá navigace. A tak se čekání na hru, v níž by se opravdu dalo mávat pořádně nabroušeným nebo svítícím mečem, neustále protahuje, až to začíná vypadat, že jde o pouhou iluzi.

Zlaté oči

Když ale před vás někdo postaví hru se slovem „Ninja“ v názvu, někde vzadu v hlavě vám zasvítí jiskra naděje a vrhnete se na takový produkt s veškerým očekáváním vloženým do vidiny nejrůznějších chladných zbraní, které právě východní bojová umění používají. Živě si představujete, jak katanou sekáte hlavy zlým samurajům, tlučete příliš dotěrné protivníky nunčakem (neplést s ovladačem konzole), či vyřizujete ty vzdálenější hodem hvězdicí. A pak hru spustíte a nadšení je to tam.

Shnilé plody

Celou touhle ninjovskou eskapádou vás provází typický mistr bojových umění s dlouhým bílým vousem, plnými ústy moudrých řečí a přízvukem, který tak dobře známe z vietnamských tržnic. Vše je koncipováno jako trénink s cílem dosáhnout nejvyšší mety, černého pásku. Je tedy potřeba trénovat, tvrdě trénovat. A protože nikdo nikdy neřekl, že být mistrem bojových umění je med, vrhá vás hra do kolotoče neustálé repetice bez jakéhokoliv náznaku opravdové ninjovské akce. Tato repetice spočívá v šesti minihrách. Při hodu šurikenem, lidově řečeno hvězdicí, nejdřív pomocí jednoduchého zaměřování na způsob světelné pistole určíte jeden z mnoha papírových terčů a pak prudkým trhnutím s ovladačem vrhnete hvězdici. Dovednost s katanou cvičíte jednoduchým blokováním útoků náhle se před vaší nepohyblivým výhledem objevivších samurajů a následným vracením těchto úderů několika předdefinovanými gesty. Mávání s nunčakem je zde pouze jako taková japonská verze baseballu, kdy je třeba udržovat nástroj v neustálém plynulém pohybu a když na vás mistr něco hodí, musíte to jednoduchým prudkým švihnutím kterýmkoliv směrem roztříštit.

Pak ale přicházejí ty méně vzrušující hříčky. Díky ergonomii Wiimote je chytání mušek jídelními hůlkami dosti intuitivní, i když vlastně jde opět o obyčejnou hru využívající ukazovátko a pojmu „ninja“ je vlastně na hony daleko. Takřka podobný princip obohacený o nutnou dávku trpělivosti využívá chytání ryb holýma rukama. A vše zakončuje hra na postřeh s objevujícími se světluškami. Zde vlastně neděláte nic jiného, než že mačkáte jedno tlačítko. Spolu se speciálním meditačním režimem, kdy jen tak koukáte na téměř statický obraz nebo se necháte při stejném výhledu instruovat vaším mistrem, je to vlastně kompletní výčet aktivit v celé hře.

Vyčpělá moudrost

Celá ironie pak spočívá v rádoby rozvrstvené hratelnosti, kdy má každá z jednotlivých hříček několik stupňů, jež jsou vlastně úplně totožné. Hráč je pak nucen před postupem na další „úroveň“, respektive pro získání vyšší hodnosti v podobě pásu určité barvy, splnit nejenom ty nově otevřené stupně u každé hry, ale i všechny ty, které splnil už předtím. A tak neustále děláte dokola to samé, až se vám otevře možnost „pásového testu“, kdy jste prozkoušeni v opět totožných disciplínách, pouze náhodně zřetězených za sebou.

Že jde o pouhou sbírku miniher, by bylo ještě únosné, ale že jde o sbírku pouhých šesti neustále stejných hříček, z nichž pouhé tři mají něco společného s tematikou bojových umění, ve kterých navíc vůbec nedojde na bojové scény a které nepoužívají přímé odečítání vašich gest, jak by se vzhledem k použitým bojovým nástrojům dalo očekávat, to je už moc i na otrlého recenzenta. Nic nezachrání ani multiplayer, který nemůže konkurovat šílenostem typu Rayman Raving Rabbids, a už vůbec ne onen učitel, který by neustálým opakováním těch samých moudrostí provrtal díru do hlavy i ruskému tankistovi. Korunu tomu všemu pak nasazuje cena žádaná za tuto slátaninu. Radši si kupte časovou jízdenku do MHD, protože víc „ninja“ než tahle hra je i důchodkyně bojující svou holí o místo v tramvaji.

Ninja Reflex
Nintendo DS
Wii Wii

Verdikt

Téměř zbytečná sbírka miniher snažící se stylizovat do bojových umění dálného východu, která nejenom není schopná konkurovat jiným podobným sbírkám krátkých hříček, ale ani internetovým hříčkám ve flashi, které jsou na rozdíl od ní naprosto zdarma. Není zde žádný obsah, který by měl nějakou herní hodnotu, ani nepřináší nic nového a neotřelého. Ninja Reflex si zaslouží hnít v propasti herního zapomnění.

Co se nám líbí a nelíbí?

Počáteční naděje, grafika docela ujde
Zklamaná naděje, příliš málo muziky za moc peněz, hra tematicky souvisí se svým názvem jenom z poloviny, neustálá repetice a recyklace ve jménu „tréninku“, minimální konkurenceschopnost mezi ostatními sbírkami krátkých her
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama