Nidhogg

Žlutý vs. Hnědý. Skluz, skok a odskok, opatrný přísun, výpad! Kov cinká o kov; Hnědý přichází o zbraň. Mlask. Trh. Pět rychlých kroků doleva. Podlahu skrápí hnědá krev. Kop. Za dveřmi zase on. Švih, blok, švih, blok, nápřah, hod.

Indie šermovačka Nidhogg vítá všechny, kteří rádi adrenalin, napětí, svižnou akci a zpracování ještě minimalističtější než první odstavec téhle recenze. Kdo se do ní pustí, svede nespočet soubojů "na férovku", symbolický chlap proti symbolickému chlapovi, soubojů, které rozhodne chytrý úder, finta, nebo jedna hloupá chybička... jen aby poražený o pár vteřin později dostal šanci všechno svému přemožiteli vrátit. Užije si vlny nadšení, frustrace, překvapení, i čirého, nefalšovaného bojového šílenství.

A na závěr si může podat přihlášku do společnosti přátel žehu...

BLONDÝNY SE NEHODÍ KE KOŠÍKU S OVOCEM

Génius minimalismu Messhof (nejznámějšími hrami z jeho produkce jsou Punishment nebo Flywrench) se i v Nidhoggu drží vizuálního stylu, který je snadné odsoudit jako "pixelovou manýru". Hlubší zkoumání ale odhalí, že v žádném případě nejde o ušetření práce nasazením čtverečkované grafiky. Messhof skvěle pracuje s barevným laděním lokací, nenápadnými, ale působivými efekty a samozřejmě také animací postaviček a jejich bojových akcí, která ne náhodou připomene Prince of Persia. Stylizovaná krev po hektolitrech zalévající místa opravdu lítých šarvátek, nestabilní propadající se plošinky, anebo taktické rubání v místech neustále se otevírajících a zavírajících dveří v sobě zkrátka mají víc, než by se na první pohled mohlo zdát – a cynicky řečeno, než by se bývalo mohlo vejít do paměti Commodoru 64.

A to platí i pro hudbu z produkce Daedaluse, výstižně doplňující lo-fi estetiku, střídavě probublávající za děním s lehkým nádechem psychedelie, a naopak zesilující napínavé okamžiky krátce před vítězstvím jednoho ze soupeřů.

BODÁNÍ, HÁZENÍ, SKÁKÁNÍ A PÍCHÁNÍ

Jednoduchost, která znamená dokonalou efektivitu, přitom charakterizuje i herní systém Nidhogga. Dva šermíři jsou vhozeni do arény snímané pohledem z boku. Cílem je dostat se symetrickou úrovní na levou či pravou stranu. Ten, kdo vyhrál poslední střet, se snaží doběhnout co nejdál kýženým směrem za blikající šipkou, aby vzápětí narazil na novou inkarnaci svého protivníka a boj začal nanovo, dokud jeden z hráčů nedosáhne úplného vítězství. Což, s ironií a hořkostí biblického omnia vanitas, znamená vychutnat si několikavteřinový potlesk bouřícího publika... a vzápětí se nechat sežrat hadem Níðhöggrem (to je ten mazlíček, co v severské mytologii obepíná strom Yggdrasill – tady má podobu obřího, hnusného červa s apetitem na barevné bojovníčky).

Bojový systém přitom umožňuje řadu pohybů a triků. Základem je bodnutí mečem v jedné ze tří úrovní. Útoky soupeře lze ale při správném načasování nejen vyblokovat, ale rovnou mu i vyrazit z ruky zbraň. Postavy mohou skákat, dělat kotouly, anebo využít momentu překvapení, napřáhnout a hodit svůj meč proti soupeři. Výsledkem jsou hodně pestré bitky, které obvykle trvají jen pár hektických vteřin, aniž by přitom vítězilo zuřivé mačkání všech ovládacích kláves. K tomu se přidává vliv prostředí: jinak se bojuje v nízkých chodbách, kde nelze skákat ani uhýbat, jinak ve velkém prázdném sále s houpajícím se lustrem. V jedné z úrovní najdeme haldu kamení, v jiné vysokou trávu, jež zakrývají bojující postavy a také pozice jejich mečů. A jsou tu i zrádné propadající se plošinky.

Pestré bitky obvykle trvají jen pár hektických vteřin, aniž by přitom vítězilo zuřivé mačkání všech ovládacích kláves.

ČÍM VÍC SE PIJE, TÍM VĚTŠÍ ŽÍZEŇ

OVĚNČEN CENAMI

Nidhogg si odnesl už v roce 2011 Nuovo Award (cenu za inovaci – i podivnost) z IGF, nominován byl přitom i za design a na hlavní cenu Seumase McNallyho. Na Indiecade 2013 pak vyhrál kategorii design.

Bez ohledu na neoddiskutovatelné klady nového Messhofova díla nelze Nidhogga bez rozmyslu opěvovat, protože pixely, barvičky, Perský princ a Schopenhauer. Minimalismus se totiž bohužel týká i jeho obsahu. Základní hra obsahuje pouhé čtyři arény a stojí 14 eur, což je nabídka, za kterou by se nestyděl Harpagon, ale prominentní indie vývojář by možná mohl. Singleplayerovou část přitom tvoří pouze souboje na čas s počítačovými protivníky, kteří se zpočátku zdají docela schopní, srovnání s elitními lidskými šermíři ale pochopitelně nesnesou.

Nejzábavnějším způsobem hraní Nidhogga je bezpochyby lokální souboj jednoho proti jednomu. Čtyři ruce kmitají po jediné klávesnici a vzduch voní urážkami, popichováním a tak nějak obrazně i onou stylizovanou krví. Ke cti Nidhoggovi slouží i jednoduchý a funkční turnajový mód. Bohužel, kdo nemá srovnatelné soupeře k dispozici naživo, opět tak trochu spláče nad výdělkem. Online totiž trápí lagy, které ve hře založené na rychlosti reakce a přesnosti švihu znamenají totální znehodnocení zážitku.

Ačkoliv tedy resumé může být komplikované, rozhodování je ve skutečnosti jednoduché:

Rozzářily se vám oči, zatleskali jste, máte alespoň náznak pocitu: "To chci! A chci to hned!" Pak poslechněte volání pixelové krve.

Váháte, jestli budete mít s kým hrát? Jestli se retro estetika a pouhé čtyři mapy za pár desítek minut neomrzí? No ano: může se to stát. A i když se o téhle Messhofově stylovce hodně mluví, umřít můžete docela klidně i bez toho, abyste si ji koupili.

Červi vás stejně sežerou. (Říkala to společnost přátel žehu.)