Ni No Kuni II: Revenant Kingdom

Jsem asi poslední, kdo by nad novým RPG z Japonska ohrnoval nos, ale Ni No Kuni II hřeší na úpadek kdysi tak všudypřítomného žánru. Kdyby vyšel před nějakými deseti lety, zůstal by zapomenut někde vedle ulítlotin typu Eternal Sonata, ve které skladatel Fryderyk Chopin (ano, ten Chopin) v horečnatém snu bojuje s příšerami po boku postav se jmény Polka, Jazz a Salsa. Jenže v době po Personě 5, Bravely Default, Xenoblade Chronicles 2 nebo Final Fantasy XV prostě nelze designové chyby omlouvat například specifickými pravidly žánru. JRPG hry vždy patří mezi ty systémově nejkomplikovanější a často v nich sofistikovaná hratelnost vynahrazuje nedostatky v jiných oblastech. Bohužel, sofistikovanost není výraz, který bych při popisování Ni No Kuni II použil v jakémkoli ohledu.

Ni No Kuni II: Revenant Kingdom je volné pokračování zhruba pět let starého JRPG, na kterém spojili síly dva japonští giganti - zkušení vývojáři Level-5 spojily pohádkový fantasy svět s pokémonoidními souboji a oblíbené filmové studio Ghibli se postaralo o krásné filmečky. Tato spolupráce se tentokrát neopakuje, celá hra je v režii Level-5 a výsledek úplně není ten ambiciózní sequel, který nám byl slibován. 

ODFLÁKLÁ PRÁCE SCENÁRISTOVA

Před vydáním hry se vývojáři holedbali, jak se v pokračování více zaměří na odvyprávění lepšího příběhu. Nicméně zjevně měli na mysli úplně jiný význam spojeni “lepší příběh” než bych si představoval já. V Ni No Kuni II sledujeme cestu mladičkého kočičího krále Evana, který přežil krysí puč v království Ding Dong Dell a rozhodl se založit vlastní zemi, ve které by všichni mohli žít v klidu a míru. To ale nestačí! Mír by měl zavládnout po celém světě! A tak se dětský král rozhodne obejít všechna ostatní království a přimět je k podepsání smlouvy o interdependenci. 

Naivita scénáře se promítá i do charakterizace postav, které lze shrnout do jedné věty. 

Ha, řekne si zkušený hráč, jednotlivá království budou představovat alegorie, které Evana naučí o povinnostech vladaře a on se tak stane lepším králem. Ale ne, to by bylo sofistikované. Ostatní království jsou tak pitomá zřízení, která by fungovala pouze v mysli vyčerpaného japonského scénáristy. Hned to první je gamblerské město, v němž se o spravedlnosti, ale třeba i o výši daní rozhoduje hodem kostky. Ten je samozřejmě hned na první pohled zfalšovaný, ale Evan a jeho družina na to musí ještě hodinu přicházet. Zdejší lid samozřejmě nic nevidí a tak při šestinásobním zvýšení daní jen pokrčí rameny a zadlužuje se. V jiném království zase samotářská královna vyhlásí nesmyslný zákaz lásky a chození na vysoká místa. Lid opět brumlá pod vousy a mostům se vyhýbá.

ZA ZDEŇKA TROŠKU JEŠTĚ PODĚKUJETE

Příběhově je Ni No Kuni II zkrátka pohádka, ale ne moc dobrá. Pohádky mají poučit. Tahle však vrství jeden nonsens za druhým a ty ve výsledku nejsou nijak zúročeny! Naivita scénáře se promítá i do charakterizace postav, které lze shrnout do jedné věty. Evan je roztomilý klučina, který se řídí srdcem a snem o světovém míru. Roland je zkušený politik z jiného světa, který se rozhodl Evanovi pomáhat jako poradce. Tani je dobrosrdečná vzdušná pirátka. Batu je její maličičičiko neurvalý, ale pořád hodný otec. Nečekejte žádnou psychologickou hloubku, vývoj nebo třeba smysluplný důvod, proč se k Evanovi přidávají. Zapomeňte rovnou na zajímavé rozhovory či názory jiné než cukrkandlově morální. Tihle klišoidní Mirkové Dušínové příběh nikam neposouvají a slouží snad jen k tomu, aby v partě byly zastoupeny kombinace různých zbraňových tříd.

Nebylo by to totiž JRPG, aby nepřišlo s nějakým vykutáleným bojovým systémem... Tedy by to alespoň tak mělo platit. Inu, pryč jsou pseudo-pokémoni z jedničky, ve dvojce souboje probíhají pěkně akčně. Ovládáme jednu postavu ze tříčlenné party, zatímco o chování zbylých se stará umělá inteligence. Umíme útoky na blízko a útoky na dálku, které lze řetězit do jednoduchých komb. Útoky na blízko pomalu nabíjejí manu, za kterou se dá útočit na dálku nebo použít jeden ze čtyř kouzelných útoků. Čas od času se také v aréně shromáždí skřítci higgledies, ke kterým stačí doběhnout a spustit speciální magický útok podle jejich zaměření. Navíc si před bojem můžeme navolit, kteří higgledies s námi půjdou do bitvy a třeba i různé typy zbroje či tři aktivní zbraně na blízko, mezi nimiž se při bojích přepíná. Proč to ale takhle halabala shrnuji? Protože na nějaké správě výstroje, higgledies, magických útoků a různých mečů, kopí a kladiv vlastně nesejde. Souboje, jádro každého řádného JRPG, jsou totiž v Ni No Kuni II strašlivě jednoduché. 

KOSTRA PRO HRÁČE, VNITŘNOSTI PRO DĚCKA

Není ani třeba nějak na vlastní pěst grindovat, sledování příběhu vás samo vytrénuje a o případné potíže se postarají parťáci, kteří sami efektivně nepřátele pokosí. Trvalo to asi 20 dlouhých hodin, než mě hra zavedla do oblastí, kde level nepřátel převyšoval ten můj zhruba o osm úrovní. Hra takové nepřátele označovala výstražnou červenou barvou, ale až s nimi si šlo užít všech možností, které bojový systém nabízí. Třeba bránění. A to si skutečně nehoním triko - boje jsem si vlastně užil jen s přesilou a nepovinnými bossy ve světě nebo v náhodně generovaných dungeonech. Při nich vypluje na povrch, jak zábavné vlastně mohou být, když je třeba taktizovat, čerpat manu, inteligentně používat magické útoky, uhýbat silným výpadům a riskovat zásah, když se naskytne šance nepřítele povalit. Škoda, že v praxi lze valná většina soubojů vyřešit jen bezduchým mačkáním tlačítka pro útok.

Hřích stupidních sidequestů se promítá do dvou miniher, které zpestřují Evanovo vměšování se do domácí politiky cizích národů.

Z hlediska herních systémů je hra místy naddimenzovaná. Například své příšery řadí do originálních tříd, jako jsou přírodní, půvabné či tekuté, ale ve výsledku je to kvůli nízké obtížnosti zbytečné, protože vcelku snadno umlátíte všechno třída netřída. Nebo si můžete docela nápaditě upravit účinnost elementálních útoků, poměr odměn z bojů či bonusům k útoku na příšery jednoho typu, ale ani to není třeba vůbec využít kvůli nízké obtížnosti. Nebo bezpočet vedlejších dungeonů nasekaných podle jednoho mustru. Nebo více než 100 vedlejších úkolů, které však spočívají výhradně v zabití určitého počtu určitých příšer nebo přinesení určitého počtu určitých předmětů. To bych opravdu sofistikovaným designem nenazval.

MOBILNÍ HRY NA KONZOLE NEPATŘÍ!

Hřích stupidních sidequestů se promítá do dvou miniher, které zpestřují Evanovo vměšování se do domácí politiky cizích národů. První z nich Kingdom Builder je čekací “strategie”, která patří na mobily a ne do konzolového JRPG. V ní si stavíte království z jednotlivých budov, které následně obydlujete novými občany. Občany získáte tak, že splníte jejich osobní quest (třeba přinést 5 ryb z druhého konce světa), pak je podle specializace šoupnete do budovy s volným místem a můžete se pustit do vynalézání třeba nové zbraně nebo lepšího způsobu získávání předmětů. Výzkum stojí peníze, které se samy vydělávají plynutím času, a také čas, který strávíte ve hře. Ano, je to v podstatě F2P mobilní pitomina, jen naštěstí bez mikrotransakcí. Něco podobného fungovalo v Bravely Default, ale jen protože šlo 3DS sklapnout a potřebný čas stále ve hře běžel dál. Nejhorší tedy je, kdy hra požaduje povýšit království na novou úroveň, což znamená například postavit určitý počet budov, naverbovat třeba i 50 lidí a ušetřit nemalé peníze. V tu chvíli jste nuceni do trávení času ne zábavou, ale plněním nezáživných fetch questů a “aktivním” čekáním, než se ve státní kase nashromáždí peníze. Já to řešil jedním dílem Přátel a hrou běžící v pozadí.

i Zdroj: Hrej.cz

Druhá minihra dopadla lépe a vcelku mě i bavilo se k ní vracet. Skirmish ze hry dělá primitivní RTS, ve kterém cestujete po mapě s čtyřmi oddíly panáčků s různými zbraněmi. Při střetu s nepřátelskými vojsky oddíly můžete natočit tak, aby na protivníky útočily zbraněmi s převahou. V případě potřeby pak můžete využít jejich speciální útoky, ale ty stojí vojenskou sílu, za kterou jinak můžete stavět při bitvě budovy nebo si doplnit vojáky do pošramocených oddílů. Každý oddíl leveluje individuálně, tudiž je třeba některé mise opakovat, abyste si vylepšili víc oddílů. Do žumpy sidequestů se musíte ponořit jen kvůli naverbování nových oddílů s novými zbraněmi, ale pokud vás tahle vojenská minihra chytne, vcelku se to vyplatí. 

NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

Pokud ale v něčem hra spíše boduje, pak je to její prezentace. Soundtrack obstaral dvorní skladatel studia Ghibli Joe Hisaiši a jeho um je prostě znát. Podobně na výbornou dopadla grafika - sami ze screenshotů vidíte, že Ni No Kuni II je krásné jako vysokorozpočtové anime a například při bojích si navzdory křiklavým efektům kouzel budete pochruchňávat blahem. Rozhodně potěší i krátké filmové cutscény, které ale jen sporadicky oživují důležité příběhové momenty. Ty by jinak působily možná až příliš strnule, neboť animátoři mimo bitvy neodvedli příliš dobrou práci. Třeba tak v davových scénách stojí “masy postav” (ve skutečnosti ani ne desítky) jako sloup, případně opakují krátkou animační smyčku. Jindy se objevují i podivné nedodělky, jako například při sjíždění proudu vody ve vodním království, kdy na sebe postoje na vodě a pak pevnýma nohama na zemi ani nenavazují. To je u tak velké hry z roku 2018 neomluvitelné a jen to shrnuje, jak hra postrádá smysl pro takové detaily.

i Zdroj: Hrej.cz

Přitom jde více méně o neduhy, nad kterými bychom individuálně mávli rukou. Pospolu se však jedná o recept na zklamání. Za své ambice se Ni No Kuni II rozhodně stydět nemusí, ale jejich naplnění silně pokulhává. Sidequesty jen plýtvají hráčovým časem a nejsou nijak zajímavé. Minihry se snaží napodobit trendy mobilních her. Příběh se utápí ve své sacharinové naivitě a postavy naplňují význam slova klišé do puntíku. A tomu všemu nasazuje korunu tak zoufale nízká obtížnost, kvůli které postrádají smysl jinak komplexně vypadající herní systémy kolem soubojů a rozvoje postav. Filmová prezentace pak nic nezachrání, když by takový snímek místo do kin mířil rovnou na video.