Natural Selection 2

Realtime strategie vymřely po meči a FPS žánr dnes díky nejprodávanější hře na světě známe jen jako levné opakování již mnohokrát zopakovaného. Promovaný skeptik by proto čekal, že když se obě tyto jalové ingredience smíchají, nemůže z nich pojít nic než průměrné šunkafleky na důkaz toho, že hry námětově zhubly.

Kombinace akční hry a strategie je dnes obecně velmi riziková. Koupit si takový mix je jako postavit se za houfnici s dohořívajícím knotem a předem čekat, že vám místo salvy na pozdrav roztrhne kulí pajšl. Ertéeska spojená s akcí totiž může v milionech detailů spíše selhat než bičovat hratelnost. Důkazů je na to celá řada. Nepovedené válečné opusy jako Urban Assault či Iron Grip jsou pouhými špičkami ledovce

Ale zázraky se zřejmě dějí. Stačí si z ertéesek a 3D akcí vzít to lepší, co ještě zbylo, a smíchat je v cosi nečekaně fungujícího. Výsledek se pak může jmenovat třeba Natural Selection. V něm Unknown Worlds Entertainment už podruhé (po deseti letech od původního módu pro Half Life) stvořili něco, o co se jiní radši ani nepokoušejí. Nejenže Natural Selection akční a realtimové prvky ponechává tak výrazné, že by samy o sobě vystačily na dvě samostatné hry, ale navíc je kombinuje i s multiplayerem a poměrně obtížnou tematikou boje člověka proti alienům. To vše muselo autory donutit k totální sebekontrole a preciznosti. Vyrobili hru neuvěřitelně rozmanitou a přece vyváženou a konzistentní.

Člověk a zvíře

Je vlastně s podivem, jak unikátní hratelnost Natural Selection nabízí. Obě rasy, tedy lidští mariňáci i slizký odpad z vesmíru, mají eufemisticky řečeno velmi rozdílný pohled na to, jak v multiplayerovém labyrintu přežít, a jedna druhou se snaží zničit naprosto odlišnými způsoby.

O tom, kdo jsou mariňáci, si můžete udělat základní představu už z obrázků. Jsou to po zuby ozbrojení bardi, kteří spoléhají na pokročilou vojenskou technologii a daleký dostřel pušek, ale pro případ, že by setkali s nějakou z oněch Gigerovských potvor přímo tváří v ksicht, nosí v kapse poslední dopis mámě.

Hlavním cílem mariňáků je s pomocí vhodně rozestavěných zdrojů energie, zásobníků munice, teleportů, střílen a výzkumních stanic expandovat do všech koutů mapy a nakonec proniknout do zakázaného soupeřova území. Samozřejmě čím větší základna je, tím více zdrojů lidská rasa získává k vývoji nových upgradů a stává se v boji efektivnější. Na druhou stranu se rozlehlé základny zase hůře udržují a chrání před vpády alienů. Jejich zuby jsou totiž vhodné nejen k drcení lidského masa, ale i ke žmoulání tištěných spojů a oceli.

Mariňáci totiž ke své smůle touží po tom samém, co alieni. Ti také expandují, akorát po svém. Řekl bych mnohem přímočařeji, s přirozenou živočišnou jednoduchostí. Vlastně jediným cílem těchto agresivních tvorů je s pomocí speciálních vajíček roznášet svůj vir ve formě slizu, který se stává podhoubím pro růst agresivní flóry. Alieni nepotřebují mechanické zbraně. Tam, kde si nevystačí s tesáky, pomáhají jim naštvané kytky, žahavé houby, chapadla, bodliny a další cizozemský humus, jenž budí odpor a strach už z dálky.

Postup hrou je tedy pro alieny o něco méně komplikovaný. Nesoustředí se tolik na vývoj. Řadu vylepšení si dopřávají jakoby automaticky a platí to i pro jednu velkou specialitu hry, totiž pro levelování v silnější formy života. Těch mají alieni víc a přitom do nich mutují mnohem snadněji. Dokládá to převaha síly jejich létajících potvor nad ekvivalentními mariňáky s jetpacky. Také úplný evoluční vrchol má u alienů hrozivější podobu. Jakýsi hrochočert Onos je nejen smrtonosný, ale narozdíl od lidského autobota i fatálně rychlý. Někdy se proto boj mariňáků mění v holou snahu rozestavět základnu dřív, než k nim tohle monstrum docválá.

Tam někde za větráky

Natural Selection však ví, jak obě znepřátelené strany vyvážit. Jestliže je aliení expanze přímočařejší, platí to i pro styl jejich boje, a to nemusí být výhoda. Alieni jsou sice rychlí, mrštní, dokáží šplhat po zdech a schovávat se ventilacích, ale to klade poměrně vysoké nároky na hráčské schopnosti. Alieni se velmi těžko likvidují zblízka, ale aby oni sami mohli zabíjet, musejí být svým obětem ještě blíž, a to vyžaduje naprosto přesné „kamikaze“ ovládání. Heslo obyčejného alieního dne by mohlo znít: Kdo neskáče, dává krev…

Mariňáci to mají mnohem jednodušší. Nečíhají ve ventilacích, nemusejí překvapovat zezadu a nebezpeční jsou i z velké dálky. Jejich konvenční styl boje sedne v podstatě každému, kdo hraje počítačové střílečky

Pane náčelník, poďte honem...

Tam, kde by většina multiplayerů mohla po odlišení protistran a vybalancování obtížnosti skončit, tam Natural Selection teprve začíná. Tahle hra totiž není jenom o boji, ale dle očekávaní také o strategickém myšlení. A do hlavní role se dostávají velitelé.

Do kaprálské budliny se může na obou stranách zavřít prakticky kdokoliv, ale že o tento post není mezi zelenáči zrovna fackovačka, leccos naznačuje. Velitel je opravdový režisér hry. Ze svého ptačího pohledu na mapu doslova modeluje hratelnost a pěšáci (či alieni) se z jeho perspektivy mění na titěrné jednotky plnící rozkazy. Vlastně tak, jak je v realtime strategiích běžné.

Úloha šéfa týmu je ve hře skutečně klíčová. Dobrý velitel rovná se vítězství i s bandou hlupců, špatný velitel znamená jen zmar a frustraci, a to i pro ostřílené jednotkáře. Velitel musí mít každou vteřinu maximální přehled o situaci. Jen on může vyhlásit poplach, jen on ví, kam rozhodit důležité waypointy a na jakých místech stavět opěrné body, nebo jak řídit management zásob a vůbec organizovat síť zdrojů tak, aby mohla základna růst. A ten nejlepší velitel sleduje i každého svěřence zvlášť, aby mu i v zapadlém rohu mapy mohl v pravou chvíli hodit medkit.

Natural Selection je proto jednou z mála her, kde se opravdu neobejdete bez hlasové komunikace. Víc než rukou se tahle hra ovládá mikrofonem. Dobrá domluva je pro koordinaci celého týmu k nezaplacení, ať už jste voják nebo plesnivá stvůra.  Občas se přes interkom dějí i komické věci. Já sám jsem si ze začátku dost často počínal v područí velitele jako divoký skaut na Křivoklátě a už vím, jak se asi "cítí" umělá inteligence v klasických RTSkách, když se nechová zrovna tak, jak generál kyne. Když jsem se v mapách točil, bloudil, zkrátka hledal správnou cestu k waypointu, v duchu jsem si přál, ať mě velký bratr z velína pošle před polní soud a ukončí to trapné strádání. I o tom je nové Natural Selectionu. Tahle hra je o lidech, přestože vás stres a okolnosti občas donutí chovat se jako tupý stroj.

Což takhle dát si brífink?

Vzhledem k mnoha herním možnostem a dokonalému provázání dvou žánrů je Natural Selection téměř bezkonkurenční hrou svého druhu. Na druhou stranu se však kvůli tomu stává poměrně nepřístupnou pro nové hráče. Ačkoliv z vás program po čase smyje zelenou barvu a tím naznačí zkušenějším, že už nejste jen zbytná potrava pro zuby či kulky, jako novic si budete připadat ještě dlouho poté.

Řadu zajímavých strategií i bitevních detailů totiž objevíte až po mnoha hodinách hraní a proniknout do hry, aby nekončila předčasným vypnutím, je někdy dost obtížné. Absence tutoriálu tomu zrovna neprospívá. Omezuje se jen na instruktážní videa, cvičný singleplayer s boty chybí. Možná nezbyl čas, možná došly peníze, ale tohle si Unknown World měli lépe pohlídat.

A jestli je ještě něco, s čím se v Natural Selection 2 zrovna neztotožňuji, pak je to nevýrazné herní prostředí. Hra zatím obsahuje pouhých šest map a ty se designérsky příliš nepovedly. Jsou sice dostatečně velké a v některých místech i víceúrovňové, ale většinou se jedná o technicistní komplexy bez zajímavých nápadů a míst. Až proběhnete těžařskou norou, rafinérií, dopravním terminálem a dalšími, budete si pořád připadat jako v jedné mapě a v duchu poprosíte komunitu, aby s tím něco udělala. A v tomhle jsem optimista. Vždyť díky fanouškům před deseti lety Natural Selection vzniklo. Ti ho bez úprav a vylepšení dlouho nenechají. Pak už bude tenhle multiplayer opravdu tím nejlepším, co se dá ze Steamu za šest stovek stáhnout.