Murdered: Soul Suspect

Hru je snadné milovat. Stačí, aby se vám trefila do vkusu, přihodila pár překvapivých drobností navíc a nějakou tu chvilku vám vydržela. Oproti tomu nenávist je komplikovanější emoce – pokud vás něco aktivně štve, většinou nemáte chuť věnovat tomu více času, než je nezbytně nutné. Zhruba někde mezi tím se ale nachází ještě jeden pocit, k němuž je mimořádně složité se dopracovat – posměch. Takových her je každoročně poměrně dost a často se o nich mluví, což by platilo i pro Murdered: Soul Suspect. Jen s tím rozdílem, že o téhle hře už za chvíli nikdo mluvit vůbec nebude...

VOLNÝ PÁD

Základní premisa neskrývá své ambice – jste detektiv Ronan O'Connor, kterého v úplně první scéně celé hry vyhodí maskovaný zabiják z okna ve třetím patře. Dopad na silnici není úplně příjemný, ale pokud ve vás ještě zbyla nějaká jiskřička života, sedm ran z pistole přímo do hrudníku ji spolehlivě uhasilo. I když, ne tak docela. Vzápětí se totiž probouzíte jako duch, který má možnost vcítit se do kůže nic netušících lidí (nikoliv s nimi přímo manipulovat...) a procházet skrz předměty a zdi. Vaším úkolem samozřejmě není nic jiného, než odhalit identitu svého vraha a pokud možno vymyslet způsob, jakým ho usvědčit i ve světě živých.

Zápletka se začíná pomalu rozjíždět, systém dedukce je sice jednoduchý, ale vždyť jsme na začátku, takže proč ne?

Něco podobného jsme mohli vidět například ve vynikající hře Ghost Trick: Phantom Detective pro Nintendo DS a pamětníci jistě pookřejí při zmínce o seriálu Randall & Hopkirk. Při správné konstelaci se z Murdered mohlo vyklubat něco zajímavého a na herní poměry ne úplně standardního, budeme-li totiž mluvit pouze o samotném příběhu, jde jednoznačně o nejsilnější vlastnost hry. V podobě krátké povídky bychom ji odpustili všechno to klišé i průhledné zvraty, které pozorný hráč odhalí už dlouho dopředu, ke slovu ale přichází obligátní „ale“... Veškerý potenciál totiž zabíjí monotónní hratelnost, kombinovaná s nezvládnutou technickou stránkou a snahou ukrojit si větší sousto, než jaké byli vývojáři schopni zvládnout.

AŽ NA DNO

Po úvodním ohledání místa činu vaší vraždy, které slouží v podstatě jako takový rozšířený tutoriál, možná ještě budete mít vcelku příjemný pocit. Zápletka se začíná pomalu rozjíždět, systém dedukce je sice jednoduchý, ale vždyť jsme na začátku, takže proč ne, a díky odposlouchávání cizích rozhovorů a myšlenek si řeknete, že toto bude v budoucnu určitě hrát podstatnou roli. Bohužel, právě jste se naučili s jednou jedinou výjimkou úplně všechno, co v celém sedmihodinovém příběhu naleznete. Celá hra je rozdělena do několika sektorů, které oddělují velmi přísné hranice, ať už designové, kdy zkrátka nemůžete jít na policejní stanici dříve, než se vyšetřování přesune právě tam, nebo lehce humpolácké, kdy vám autoři jednoduše přehradí silnici ozvěnou minulosti, která má čirou náhodou podobu kamenné stěny. Kompletně tím padá jakákoliv iluze otevřeného světa, neboť se po úvodu ocitnete v ulicích města Salemu a technicky vzato můžete začít plnit i nepovinné úkoly, sbírat doplňkové předměty a naslouchat nic netušícím lidem.

Reálně ale splníte vše během pěti minut bez jakékoliv známky toho, že byste se třeba museli snažit; staré známé „použij vše na vše, a pak ještě jednou“ funguje zcela neprůstřelně. Naproti tomu doplňkových předmětů, které mají podobu novinových ústřižků nebo předmětů, po jejichž sebrání se aktivuje nějaká vzpomínka, je takticky zase příliš mnoho, takže vám doslova na každém kroku něco bliká a po aktivaci se přehraje stále stejný zvuk. K interakci s prostředím je to vše, na ostatní se už můžete pouze dívat. Ano, narazíte sice na minimálně jednoho člověka, který vás vidí, slyší a může pomoci s ohledáním místa činu, jenže to je na sedm hodin jednoduše málo. Ani bychom se nedivili, kdyby někdo na základě této hry založil blog s názvem Ronan O’Connor Sees Things. Sedlo by to k ní dokonale.

PŘEDZVĚST KONCE

Vlastně pozor, málem bychom zapomněli na již zmiňovanou možnost vniknout lidem do hlavy! Kromě toho, že tuto vlastnost využijete celkem na pěti místech celé hry k tomu, aby si daná osoba vzpomněla na nějakou událost, můžete posednout i nic netušící obyvatele Salemu a poslechnout si jejich myšlenky. Každá z postav má hned dvě, a ty jí zřejmě neustále rotují v hlavě. A že to jsou perly, přátelé! Kupříkladu Žena na lavičce™ má starost o to, zda bude nový policejní prezident hodný, a že včera potkala dva muže. Nic dalšího z ní nedostanete. Chlap, který po ulici chodí sem, tam, sem a zase tam přemýšlí nad tím, zda není město moc jednotvárné (zřejmě nějaký interní vtip), a že by bylo fajn tam dojít. No jo, jenže KAM?

Je paradoxní, když vás zastaví zavřené dveře, zatímco vedle stojící zdí jste ještě před chvílí ladně propluli.

Dobře, nebudeme na hru zbytečně zlí, nic z toho dělat vůbec nemusíte a stačí se soustředit na příběh, ochudíte se tím ale o poměrné znepokojivé vedlejší příběhy, například variace na rozhlasové hry, které se spustí pokaždé, když seberete daný počet předmětů, vázajících se k danému místu. Kdyby vám to nestačilo, vždycky si ještě můžete zahrát za kočku! V rámci příběhu se totiž hlavní hrdina musí minimálně dvakrát dostat do míst, kam sám jako duch nemůže. Ano, je to paradoxní, když vás zastaví zavřené dveře, zatímco vedle stojící zdí jste ještě před chvílí ladně propluli, ale v rámci vnitřní logiky to tak nějak funguje a navíc vám jsou pravidla vysvětlena hned na začátku. I s tím, že se na takových místech vždy odněkud ozve zamňoukání a vy můžete ovládnout nic netušící němé stvoření. Na tom by nebylo ještě nic extra nenormálního, leckterý duchařský příběh právě s kočkami operuje, ovšem až budete za pomoci ostrých drápků šplhat po živém plotě či plášti, budete se zase trochu smát.

DEPRESE

Jakákoliv tísnivá atmosféra, kterou se hra snažila (poměrně úspěšně) budovat, je v tu chvíli pryč. Setkání s jiným duchem či jinou nadpřirozenou bytostí mohlo být sebevíc děsívé, ale stačí si vzpomenout na šplhající kočku, jež má navíc extra tlačítko na mňoukání, a před očima už zase rotují smajlíci. V tu chvíli vám bude ze srdce ukradené, že odpovědi na hádanky, které musíte skládat z předem připravených slov a předmětů, nedávají vždy stoprocentní smysl. Že hlavní hrdina zcela programově ignoruje veškeré stopy, které vedou ke konkrétnímu pachateli a nadále vnitřními monology rozvíjí svůj idiot plot. Že akční pasáže, které mohly být díky možnosti pohybovat předměty na scéně poměrně intezivní, se smrskly na jednu pětiminutovou sekvenci s otravnou holkou a několik setkání se zlými duchy, kteří se pohybují ve čtvercích a vypadají jako vypelichaní polní strašáci.

Mimochodem, next-gen grafika? Nenechte se vysmát. V námi testované PS4 verzi jsme viděli většinou textury o jednu, občas dvě generace starší. Koneckonců, mrkněte na obrázky, které napoví daleko víc, než jakkoliv hutný textový popis. Murdered: Soul Suspect je zkrátka obrovským zklamáním a působí, jako když vezmete text v cizím jazyce a slovo od slova ho strojově přeložíte do češtiny. Význam? Nulový.