MotoGP 19

Každý alespoň trochu aktivní fanoušek našeho projektu tuší, že když přejde řeč na čtyři kola a silné motory, vzniká mezi mnou a Davidem nepříjemné konkurenční tření. To obvykle řeší rozumná dohoda plynoucí z platformní exkluzivity nebo strachu z obtížnosti. Jakmile ale odebereme dvě kola a zmenšíme objem, snahy se překvapivě vytrácí. A David se i přes svou nesporně větší náklonnost k jednostopým strojům motorkářským hrám snaží vyhýbat. Stejně jako já. Když tedy Pavel slovy “ty už jsi nějaký motorky hrál” přiklepl letošní ročník královských závodů MotoGP mně, vstupoval jsem do zaběhnuté značky značně nervózně. Důvody bychom mohli hledat donekonečna a divoce fabulovat nad vkusem toho či onoho, ve skutečnosti ale mají přirozené antipatie k většině virtuálních motorek velice pragmatický původ. A ten začíná na M a končí na ilestone.

VE FABRICE

Ke hrám této italské manufaktury zřejmě chovají jisté předsudky všichni, svými schopnostmi si dost možná nejsou jisti ani autoři sami (ta soudnější část). I přes to jsou ale Milestone schopni vyprodukovat rok co rok naprosto nestvůrné množství více či méně podobných závodních her s divoce oscilující kvalitou. Letos zatím z výrobního pásu sjely jen dvě, nedávno recenzovaný Monster Energy Supercross 2 potvrdil pomalu se naplňující potenciál studia. Při blahé paměti loňského roku, kdy tahle titěrná, nadšená italská parta vydala slovy pět (PĚT!) “velkých” závodních her se ale rosí čelo. Ostatně, prázdniny teprve začaly a pod Apeninami jistě do konce roku tři další hry nasekat stihnou.

Nejsilnější bestie už vyžadují trochu citu a umí se i na asfaltu nepříjemně vrtět

Právě MotoGP patří k nejtradičnějším sériím studia a v dnešní době je zdaleka nejsilnější licencí, kterou drží. Znásilňovanou značku WRC před pár lety vysvobodili francouzští Kylotonn, další motokrosové soutěže nemají takový zvuk a ostatní značky sází na vlastní branding. Je ale parta kolem Rossiho a Márqueze dostatečně důstojná i na obrazovkách televizí a monitorů? Ano i ne.

KOUSNI SE DO STOPY CHLAPE

Značkou netknuté zájemce je nutné upozornit, že MotoGP nejsou žádná hardcore simulace, která by vás divoce vyhazovala ze sedla. Alespoň se zapnutými asistenty ne. I já, člověk natvrdo přivyklý úplně odlišnému “cesťákovému” způsobu závodění (plech na plech, guma na štěrk a už se to veze) poměrně rychle pochopil, jak závodní motocykl udržet na trati a veškeré umění spočívá v držení ideální stopy a adekvátním sekání zatáček. Mimojiné proto, že se všechny kubatury, vyjma těch nejvyšších, chovají prakticky identicky. Ať už řídíte zelenáčská Red Bull prdítka, vysáváte s MotoE, nebo šilháte po nejvyšších metách v sedle Moto2, můžete si za řídítky dovolit lecco. Nejsilnější bestie už vyžadují trochu citu a umí se i na asfaltu nepříjemně vrtět, pořád je ale jejich řízení tou jednodušší částí závodění.

To je, bohužel pro závodní hru, lehce strnulé. Soupeři totiž velmi zásadově tvoří onen nechvalně proslulý “vláček” a pokud se jim snad opovážíte nachomýtnout do stopy, říkáte si o nepříjemnou tlačenici. Ježdění v balíku sice je tou nejnapínavější částí závodů, soupeři jsou ale podezřele precizní, pádů bez mého přičinění jsem nikdy svědkem nebyl a i v případě kontaktu většinu v kotrmelcích končí jen a pouze hráč. Pokud obtížnost patřičně našponujete, umí být umělá inteligence nekompromisní, na nějaké epické a agresivní duely tak typické pro motocyklové závodění však zapomeňte.

ZPÁTKY DO MINULOSTI

To je trochu paradoxní vzhledem k jedné z největších novinek aktuálního dílu. Navrátivší režim historických výzev vás postaví do různých zajímavých momentů napříč závodní historií, respektive tou moderní počínaje rokem 1993. Starší stroje na svěžích okruzích (Laguna Seca) jsou zajímavým zpestřením jinak značně sterilního herního obsahu. Z hlediska kvantity se ale MotoGP 19 nemá za co stydět. Celá řada závodních sérií nabízí ke dvoum stovkám skutečných jezdců a i výběr okruhů není kdovíjak chudý. Herní režimy nabízí klasickou rychlou hru, kariéru a dvě úrovně multiplayeru s dedikovanými servery. Ta klasická nově nabízí bizarní systém Race Director, kde se jeden z hráčů ujme role komisaře a uděluje penalizace, kompetetivní část hry více hráčů zase láká na každoroční esportovní sérii pro nejlepší jezdce světa.

Management jezdce je klasicky velmi jednoduchý

Ve zmíněné kariéře tradičně začínáte od píky, respektive od juniorské série Red Bull a postupně se prokousáváte hierarchií kubatur až k vysněné MotoGP. Management jezdce je klasicky velmi jednoduchý a omezuje se na čtení počítačově generovaných titulků zpráv, případně na investování vydělaných vývojových bodíků do různých součástek motorky. Ve srovnání se zmíněným Supercrossem je customizace závodníka (logicky) velmi omezená a od začátku plně odemčená, v případě závodního stroje (opět logicky) úplně absentuje. To na jednu stranu dává smysl, na tu druhou ale hra přichází o jeden z nejzajímavějších aspektů progresu.

S DOKTOREM ZA KRKEM

Alespoň zpracování sezóny a prezentace jednotlivých závodních událostí je velmi solidní. Efektní timelapsy závodních víkendů parádně navozují atmosféru a načítací obrazovky doprovází pohledné snímky skutečných předloh tratí. O to více pak zamrzí pohled na jejich virtuální podobu.

Čímž se dostáváme k největší bolístce hry. Použitý Unreal Engine 4 se sice zřejmě snaží co může, Milestone si s ním ale zřejmě vůbec neumí poradit. Někteří kolegové z branže nazývají grafiku “spíše podprůměrnou”, já bych se ji často nebál nazvat přímo odpornou. Statické obrázky ještě jakž takž vypadají, i když okolí tratí je tristní stále stejně. V pohybu se ale celá podívaná rozplizne v podivně nezaostřený kekelec barev a nedotažených vizuálních efektů. Mírným vylepšením je úplné vypnutí motion bluru, ve světě, kde existují série Forza, Driveclub, ba co víc, sourozenec Monster Energy Supercross který nepochopitelně vypadá o několik řádů lépe, je to však vyloženě k pláči.

i Zdroj: Hrej.cz

Přitom animace jezdců a obecně zpracování motorek samotných z celého toho marasmu vystupují jako majáky naděje. Klouzání zatáčkami, broušení kolenních chráničů o obrubníky a cukání zadních kol při plném plynu nad apexem vypadají zatraceně sexy a tak nějak nekorespondují s velmi zastaralým zbytkem scény. I díky nim lze přehlédnout nazvučení, kterému chybí sytost, repetetivní komentář, který je spíš zbytečný a soundtrack, který… chybí? Elegantní průjezd zatáčkami je prostě ošklivý, ale stále velmi uspokojující a překvapivě zábavný.

CHCE TO FACELIFT

MotoGP 19 je sice šeredná a v některých ohledech zastaralá, stále je ale zábavná, přístupná, hravá a pokud vás místo řvoucích osmiválců lákají kvílící čtyřtakty s pestrobarevnými hochy v mundůrech, vyloženě zklamaní nebudete. Pro patrioty samozřejmě nabízí tuzemský paket v podobě Kuby Kornfeila, Filipa Salače, Karla Abraháma a ikonické velké ceny Brna, která hraje v historických výzvách prim velmi často. I tak se ale nelze ubránit dojmu, že hrajete něco, co leželo v regálu místní sámošky mezi zlevněnými krabičkami v edici “PC KLASIKA”. 

A jak moc bych si přál, aby za tři měsíce Milestone nevydali identický reskin jako zbrusu nový díl té či oné série. Kdy už se poučí?