Monaco: What's Yours Is Mine

Monako! Daňový ráj, přístav pro luxusní jachty, domov hazardních her, země s nejslavnějším formulovým okruhem, zkrátka město blahobytu a přepychu. Jenže luxus do města nevábí jen celebrity typu tenisty Novaka Djokoviče či závodníka Jensona Buttona, ale i ty, kteří by se na jejich bohatství chtěli přiživit. Respektive vzít si trochu toho luxusu pro sebe. Zlodějíčky všeho druhu. Ve hře Monaco: What's Yours Is Mine budou právě oni vašimi hrdiny.

Monaco, Monaco... že už jste to někde slyšeli? Pak jste skutečně pozornými čtenáři herních novinek, neboť hra Monaco zažila svůj první vrchol slávy před třemi (!) lety. Tehdy vyhrála Seumas McNally Grand Prize na festivalu IGF, hlavní cenu pro nejlepší nezávislou hru podle poroty největšího indie festivalu na světě. Tehdy to Monaco natřelo i takovým hitům jako Limbo nebo Super Meat Boy. Jenže jak už to u oceněných her z IGF bývá, na vítězné tituly si hráči musí nějakou dobu počkat. Ano, klidně i pár let. A výsledek? Často bývá rozporuplný, stačí vzpomenout na Blueberry Garden nebo Crayon Physics Deluxe.

Zloději, ve dne a (hlavně) v noci chodějí

Ale Monaco není ten případ. Naštěstí. Na originální koncept, který pravděpodobně okouzlil porotu na IGF, se povedlo naroubovat kvalitní a trvanlivou hru. A o co tedy jde? Vaším úkolem je vyvést partičku zlodějů z monackého vězení, no a když už v tom městě luxusu budete, něco si odtamtud odnést i jako suvenýr. Monaco je kooperativní stealth záležitost, která se dá hrát i v jednom člověku, primárně je ale určena pro multiplayer. Každý hráč si na začátku vybere jednoho zloděje z bandy – buď paklíče, který bleskově otevře každé zamčené dveře, skauta, jenž vidí i za roh a vytuší polohu stráží, tzv. „krtka“, schopného probourávat zdi, či třeba hackera, jehož specializaci asi popisovat netřeba.

"Cílem misí je zpravidla dostat se hluboko do střežené budovy, tam ukrást nějakou cennost nebo osvobodit přítele v nesnázích, a rychle se pakovat pryč."

Jednotlivé postavy přibíráte do party cestou, přičemž právě v jejich různorodosti spočívá kouzlo Monaca. Cílem misí je zpravidla dostat se hluboko do střežené budovy, tam ukrást nějakou cennost nebo osvobodit přítele v nesnázích, a rychle se pakovat pryč. Díky variabilitě jednotlivých postav ale máte obrovské množství možností, jak se k cíli dopracovat. Vezmete „bouchače“, schopného omráčit nic netušící protivníky, a proklestíte si cestu násilím? Použijete „krtka“, aby si vykopal cestu kolem stráží a elegantně je obejdete? Nebo nahackujete obranné systémy a v nastálé tmě a zmatku proklouznete až k cíli? Je to jen na vás, přičemž ve více lidech lze samozřejmě postupy kombinovat. Pocit z vyvedené akce a úprku bez ztráty kytičky je skutečně k nezaplacení, byť se to nemusí povést hned napoprvé.

Virtuální turistika

Monaco je především stealth záležitost, to však neznamená, že by se násilí úplně vyhýbala. Strážní, kterým se budete muset vyhýbat, se ho neštítí vůbec, určitý arzenál se však dostane do rukou i vašim zlodějům. Kromě klasických střelných zbraní je to i kuše, s níž můžete nepřátele omráčit, EMP na vyřazení elektronických systémů, nebo třeba bomba, která dokáže napáchat pořádnou neplechu. Munice do veškeré výzbroje je ale dost omezená, k jejímu navyšování musíte sbírat mince, které jsou rozeseté po celé úrovni – a často schované za klubkem stráží.

Neustále se opakující náplň misí by mohla časem omrzet, autoři naštěstí zdatně bojují proti stereotypu střídáním prostředí, a tak je každá mise ve výsledku unikátní. Jednou se podíváte do nemocnice, pak na palubu lodi, jindy zase do oceánografického muzea nebo do galerie. Každá lokace má své kouzlo, a přestože hra disponuje vcelku jednoduchou abstraktní grafikou, daří se jí – snad právě kvůli nadsázce a abstrakci – vytvářet dobrý dojem a vtahovat hráče do děje. Podařený hudební doprovod pak adekvátně reaguje na situace ve hře: začne poklidným tempem, ale jakmile se začne dění okolo party zlodějů vyostřovat, hudba zrychlí podobně jako tep vašeho srdce.

Never surrender!

Adrenalinu si vůbec zažijete u hry dost, přesto nelze říct, že by Monaco bylo extrémně těžkou záležitostí. Hra má dvě „kampaně“, přičemž v té první začne skutečně přituhovat až ke konci, druhá je pak skutečně pro fajnšmekry. Základním mottem hry by však mělo být churchillovské: Never surrender! Nikdy se nevzdávejte, jelikož i zdánlivě nemožné mise se dají s trochou štěstí a hráčského umu splnit. Přesto se Monaco dopouští na hráčích určité zrady, jelikož druhou kampaň otevře až po úspěšném splnění misí z té první. Jenže „úspěšným“ se nemyslí jen dokončení misí, ale skutečně precizní průchod, tedy co nejrychlejším způsobem a s co nejlepším skóre. Tato skutečnost jistě zvyšuje už tak slušnou znovuhratelnost titulu, do skvělých výkonů tak ale nutí hráče trochu násilně. Zbytečně násilně.

"V multiplayeru je především třeba dobře rozvrhnout strategii, jelikož sesbírané předměty se nedělí mezi celou partu."

Jak jsem již uvedl, Monaco lze hrát i v singleplayeru. Není to úplně ono, ale pořád je to slušná zábava. Ta pravá ale začíná až v multiplayeru, který má určitá specifika. Zatímco v singlu máte tři životy a po smrti se můžete oživit a pokračovat v dané úrovni jako jiná postava, ve více lidech povolání během mise měnit nelze. Pokud umřete, musíte počkat, než vás některý z parťáků oživí. Především je však třeba dobře rozvrhnout strategii, jelikož sesbírané předměty se nedělí mezi celou partu, a tak si musíte dávat pozor, aby každý šel tou cestou, která mu sedí nejlépe.

A když to pak všechno klapne, tak vám dojde, že Monaco si své ocenění rozhodně zasloužilo. Za originalitu, neokoukaný přístup k žánru „lupičských her“, trvanlivost a zábavu, která se ideálně hodí na menší party. Co v Budějovicích, ale v Monaku by chtěl žít každý...