Miasmata

Nezávislá scéna nadále chrlí jeden hit za druhým. Život indie vývojáře ale nebývá snadný a občas dojde k takovým extrémům, že konečnému produktu stačí pro závěrečné titulky jen pár řádků. Jedním z nich je i Miasmata, originální projekt bratří Johnsonových, který velice rafinovaným způsobem vyobrazuje lidskou bezmoc a osamělost v neznámém prostředí. Takový Robinson Crusoe, jen daleko drsnější, nepřátelštější a záhadnější... a bez Pátka.

Najděte ten lék, proboha!

Nikde nikdo, nikde nic. U břehu stojí jenom vaše loďka s pádly, pod nohama jen písek a kamení, za zády pak nezdolné skály a pohledná zeleň. Vodní hladina věrohodně odráží krásy záhadného ostrova, co se mu říká Eden, a vyšlapaná cestička vaše nohy táhne rovnou do prosluněnných lesů. Vaše oči se ubírají směrem k přírodním strukturám zatím neprozkoumaného kusu země, uši zaměstnává praskání větviček pod nohama, do sebe bouchající balvany a šum oceánu. Aniž byste měli chuť dělat cokoliv jiného, než se kochat okolním prostředím, prakticky ihned zakopnete o mrtvolu s kudlou v zádech, první stavbu, a další stavbu, a další.. a ejhle, laboratoř! A kde že se vzala? Kdo ví, ale tabule uvnitř vás spolehlivě zneklidní bílou křídou napsanou větičkou "jsi sledován".

To ale nestačí. První nalezená poznámka na zakrvaveném útržku papíru vám ve spolupráci se zápisky v deníčku dá jasně najevo, že s vaším organismem si bez výčitek pohrává smrtelná nákaza. Její vyléčení se během vteřiny stane hlavním cílem vašeho putování, to ale stále netušíte, že tenhle ostrov není tak úplně opuštěný. Že tenhle ostrov není divný pouze v tom, že na nějaké tabuli v nějaké laboratoři stojí sdělení o tom, že vás kdosi sleduje. Nemluvě o všech těch prazvláštních bystách na vrcholcích kopců, až podezřele často se vyskytujících domech a stanech či jen těžko vysvětlitelných zdech a dalších anorganických objektech.

Tohle je divočina, seznamte se

Sen o krásné dovolené na písečné pláži se tak rozplývá jak pára nad hrncem. Na vás pomalu přichází horečka a žízeň, proto byste co nejrychleji měli sáhnout po konvici s pitnou vodou či zabrousit k některé z louží. A k čemu slouží ta bílá květinka? No, z té si snadno dokážete vyrobit neoficiální variantu paralenu. Účinky rostliny odhalíte skrze mikroskop a hra už se pak téměř sama postará o stvoření kouzelné pilulky na potlačení tělesné teploty. Ta na rozdíl od těch v našem světě opravdu funguje a minimálně na pár desítek minut vás zbaví rozostřeného vidění a celkové slabosti.

To však stále neznamená, že ten rybníček o kousek dál přeplavete. Nepřeplavete. Začnete se dusit a uprostřed nádrže se utopíte. Protože je ale Miasmata alespoň trochu tolerantní, před opravdovou smrtí vás několikrát varuje zatmavenou obrazovkou a lehkým zhoršením nemoci. Eden na svém povrchu skýtá celou řadu různorodých rostlinek, jejichž extrakty vám v boji s přírodou mohou být zatraceně užitečné. Kupříkladu výtažek z muchomůrky červené bystří smysl pro orientaci – kdo by to čekal, že.

Své kartografické dovednosti a právě smysl pro orientaci zde zcela nepochybně uplatníte, protože mapa vám absolutně kašle na neustálé zobrazování vaší pozice. Nene, pěkně si k ruce přikovejte kompas a odhadněte svou pozici dle umístění význačných místeček. V podání hry je tento proces pochopitelně zjednodušen a osekán na úplné minimum, plachý hráč by se však nemilosrdného uživatlského rozhraní mohl snadno polekat. Veškeré další informace pak hledejte ve svém zápisníku, kam si odkládáte nejen sebrané poznámky, ale také přenosnou nádobku s vodou nebo syntetizovaná léčiva.

Trochu zamrzí odbité možnosti interakce s prostředím. Ačkoliv ze stolku můžete sebrat trochu nahnilé jablíčko, sníst jej nelze. Vzácným nožíkem je sice možné máchat, kolem poskakující hlodavce jím ale nezabodnete – ani není proč, na Edenu totiž neexistuje hlad. Váš zrak upoutá pánvička, tu vám ale nikdo nedovolí položit nad právě rozdělaný oheň... a tak bychom mohli pokračovat až donekonečna. Holt se projednou vykašlete na detaily a vyražte na průzkum! Právě o tom totiž Miasmata je. O nepopsatelném pocitu volnosti, ten ale vyvažuje všudypřítomná beznaděj a nejistota. Pamatujete na Dear Esther? Miasmata je jí vzdáleně podobná, jen jí chybí vypravěč a o dost více se podobá tradičním hrám, filozofických úvah ale vyvolává jen o málo méně.

I ty techniko zlobivá

Grafické zpracování Miasmata je pouze tím pověstným pozlátkem. Na obrázcích hra vypadá výtečně a na videu stále celkem dobře, při vlastním hraní ale okamžitě pocítíte zastaralost použitých technologií a náročnější oči si brzy začnou všímat nekonečného množství nedodělků a nedokonalostí. Řemeslné kvality zvuku rovněž nedosahují výšek amerických mrakodrapů, oceňujeme ale snahu těch dvou chlapíků, kteří se patlali i s takovými detaily, jako je například zmíněné praskání větviček.

Vlastně celková technická stránka hry působí až nesnesitelně špatně. Prakticky každou druhou činnost provází nějaká hloupá chybička, snímkovací frekvence je i na výkonných počítačích trestuhodně nízká a nepříjemné zadrhávání jednoduše otravuje. Dovolíme si zmínit i opravdu zvláštně (a možná realisticky) ztvárněný pohyb postavy, která se při výběhu kopce zadýchá a zpomalí, druhou stranu vyvýšeniny zase bleskurychle seběhne a často skončí v kotrmelcích. Nápad dobrý, ale...

Miasmata skvělě přenáší atmosféru "prázdného" ostrova a především svou uvěřitelností u nás boduje. Mysteriózní nádech jí svědčí, maximální důraz na survival prvky je v dnešní době ceněným unikátem. Jen nás fakt mrzí technické potíže, kterými současná verze hry trpí. Pláče. A proto pláče i hráč. A hráč by přece měl plakat z úplně jiných důvodů...