Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

The Phantom Pain je posledním dílem vojensko-konspiračně-špionážní akce, kde se spolu mísí alternativní realita a nadpřirozené jevy. Jestli říkám, že se jedná o díl poslední, tak se ale nenechte zmást číslovkou, protože pátý díl se ve skutečnosti odehrává před prvním, druhým a čtvrtým dílem a současně po dílu třetím. Což o to, vyprávění na přeskáčku je v této sérii naprosto běžné a věřím, že kromě skalních fandů série v tom mohou mít ostatní trochu guláš.

VÍTÁME I NOVÁČKY

Naštěstí se jak ve hře, tak na internetu, nalézá spoustu více i méně popisných odkazů k tomu, co hře předcházelo. Přímo v ní především formou magnetofonových záznamů, které se zpřístupňují postupně a celou řadu jich ještě můžete nalézt při prozkoumávaní jednotlivých lokací. Rozhodně vás však titul nediskvalifikuje, pokud jste žádný předchozí díl nehráli. Přístup k pětce jako premiérovému dílu je zcela regulérní a zážitek vám to rozhodně nezkazí. Jen si budete muset zvyknout na fakt, že v této hře je extrémní množství různých jmen, přezdívek a všemožných zkratek. Zorientovat se v tomto zmatku vám beztak chvilku zabere. Jakmile se však do hry zakousnete, budete přesně vědět, kde jste a to je hlavní zbraní tohoto neskutečného herního majstrštyku.

Jak svých cílů dosáhnete, to už je na vás, hra vás nenutí hrát jedním stylem.

Už jsem dlouho nezažil, aby vás hra nechala hrát, jak chcete. Ano, máme tu spoustu RPG, kde můžete pomocí vývojového stromu schopností dát více na konverzaci, nebo naopak akci, ale tak jako tak musíte více či méně postupovat podle notiček vývojářů, ideálně koridorem. Dokonce i sandboxové hry vás tahají za ručičku a jejich mise jsou ve většině velmi striktně napsané. Volnost máte spíše v mezičase, než se do nějaké té „příběhovky“ pustíte. V pátém MGS tomu je jinak. Máte prostě volnost, žádné jasné otěže, žádné “Udělej přesně to a takhle”. Minimálně dvě alternativy máte na výběr vždy. Na svých cestách za odhalováním příběhu se vydáte do Afghánistánu a později i do střední Afriky. Na těchto mapách se odehrává všechno podstatné, tedy všemožné infiltrace, přepady, útěky, vraždy i únosy. Jak svých cílů dosáhnete, to už je na vás, hra vás nenutí hrát jedním stylem. Naopak vám nabídne paletu zbraní, nástrojů a nespočet přístupových cest.

HRA VE HŘE

Jednotlivé mise můžete plnit skoro donekonečna a různě si s nimi vyhrát, což jakožto zákazník oceňuji nejvíce. Prostě máte před sebou nepřátelskou bázi a víte, že v ní je důležitý vědec, kterého musíte dostat pryč. Naleznete vyvýšené místo a svým speciálním dalekohledem označujete jednoho nepřítele za druhým, z různých úhlů. Máte přehled o přijíždějících transportech, kdy se tak děje, kdy stráže mění místa, kdy se lenoši chodí zašít někam si lehnout. Do toho máte faktor počasí, tu a tam začne pršet nebo se přežene písečná bouře. Už to je hra, máte prostě pocit, že tady o NĚCO jde, že nesmíte nic ponechat náhodě a cestou nejmenšího odporu bez výstřelu unést vědce a zmizet do neznáma. Ale také můžete vzít ty největší kvéry a jít celou základnu vystřílet do posledního vojáka. Můžete tyto styly kombinovat, můžete protivníky mást, dělat diverzní akce, likvidovat komunikaci, unášet vojáky…

Možnost vyhrát si s misí a užít si její plnění podle svého hodně odlišuje novinku od starších dílů. I ty sice nabízely velkou míru svobody v tom, jak jste řešili některé situace, ale veskrze to byly koridorovky a kdo by to byl řekl, otevřený svět MGS prostě sluší víc. Naštěstí nejste na celé bitevní pole sami. Budujete si totiž svoji soukromou armádu. Tu musíte samozřejmě někde ubytovat, nějak vybavit a vůbec zaopatřit sebe i své nohsledy. Odměnou vám pak jsou lepší zbraně i vychytávky, množství personálu, který může být k ruce, a třeba také speciální komanda rekrutů, kteří pro vás udělají nějakou tu dobře placenou prácičku. Abyste postupně zprvu skromnou platformu rozšiřovali, musíte nejen plnit mise, za které máte finanční odměnu, ale také sbírat materiál důležitý pro její chod a další expanzi. Materiály sbíráte v jednotlivých misích i mimo ně, protože výsadek můžete udělat i neúčelně a prostě plundrovat jednotlivé základny. Zároveň lze často plnit i takzvané Side-Ops, tedy mise nepovinné v hlavním příběhu. V pozdějších fázích hry vám s těmito cíli vydatně pomůžou i vaši vojáci, které na jednotlivé mise můžete posílat.

ZE ZÁKLADNY DO AKCE

Vylepšování základy není ale samoúčelné, rozhodně to není žádný takový sranda prvek, který je ve hře jen tak. Například zlepšením výzvědné služby dostanete lepší a kvalitnější informace - od předpověď počasí až po rozmístění nepřátel ve vašem okolí a jejich předpokládaných tras. O tom, že jsou to informace nadmíru důležité, vůbec nepochybujte, protože trochu jinak se bojuje, pokud víte, co vás v nejbližších chvílích čeká (třeba blížící se písečná bouře) a jinak, pokud jdete do neznáma a podmínky se vám během boje nebo infiltrace radikálně změní. Nechybí vám tak motivace všechno možné zlepšovat, vynalézat nové a nové zbraně i podpůrné prvky. Ze hry se tím pak stává chodící laboratoř herních postupů.

Ve spoustě případů se na jiné základně dozvíte více informací o svém konečném cíli.

Základna je sice věc pěkná, ale největší zbraní MGS V jsou jednoznačně bojové a zároveň příběhové mise. Ty se odehrávají vždy v nějakém konkrétním perimetru jednotlivých map, zhruba tak na desetině jejich celkové rozlohy. Někdy je to více, někdy méně, ale tento prostor prostě nesmíte opustit. Rovnou vám prozradím, že to není nic proti ničemu, jelikož místa máte k dispozici i tak habaděj a tudíž nečekejte žádná omezení. V těchto perimetrech se většinou kromě cíle hlavní mise objevují i další nepřátelská stanoviště, checkpointy i větší základny, které můžete, ale nemusíte procházet. Jenže jeden nikdy neví. Ve spoustě případů se totiž právě na jiné základně dozvíte více informací o svém konečném cíli. Například v jedné misi máte za úkol ukrást náklad z transportéru. Mise vás dle vaší výzvědné služby vede do jedné malé základny, ovšem cíl tam už není. Jenže je tam informace o tom cíli, která se vám může hodit. Zároveň ale nemusí, protože vás nikdo nenutí do této obléhané vesnice jít. Naopak můžete jít na vlastní pěst po stopách transportu, objevit úplně jiné cesty, překvapit cíl ze zálohy ještě mnohem dříve, než získá doprovod, a nebo si naopak počkat v jeho cílové zastávce.

NEKONEČNÁ ROZMANITOST

A nejhezčí na tom všem je, jak na vaše počínání v různých situacích reaguje umělá inteligence. Nebudu tvrdit, že je dokonalá, ale herně je extrémně přizpůsobivá, zábavná. Třeba se rozhodnete, že se do základny v klidu vplížíte, nikoho nezabijete, ale jen unesete důležitou osobu. Když se vám to povede, začnou vojáci po chvíli jančit a celá základna bude na ruby. To už vás ale nemusí trápit. Také se ale stane, že se rozhodnete dotyčnou osobu nejen unést, ale případné strážné na cestě za cílem prostě zlikvidujete. Není problém, ale po chvíli začne být zbývajícímu osazenstvo trochu divné, že na své obhlídce nepotká kámoše. V tu chvíli obvolá zbylé vojáky a ti se začnou mít na pozoru. Nejhorší variantou je, když se o vás dozvědí. To po vás nejen půjdou jako smyslů zbavení, ale také zavolají posily z nedalekých základen.

I kvůli tomu je užitečné nepřátele cestou nějakým způsobem znevýhodnit, případně zničit jejich komunikační trasy – satelity a rádia. Sice tím v dané lokaci současně vyvoláte paniku (protože je opět trochu divné, že nejdou vysílačky), ale zároveň předejdete tomu, aby na vás vystartovalo desetičlenné komando. O tom, že se v této hře myslelo na nejmenší detaily, pak svědčí i maličkosti. Například poraněný voják se vás může v nestřeženém okamžiku pokusit zastřelit. A nebo se naopak může stát, že se vám voják vzdá, ale nikdy nevíte, jestli to bude jen na oko a nevytáhne na vás třeba nůž v momentu, kdy na něj přestanete mířit. Nutí vás to situace nepodceňovat, ale zároveň si užívat ohromnou variabilitu nepřátel. Třeba pokud budete mít ve zvyku útočit na základny v noci, připravte se na to, že nepřátelé budou mít hojněji noční vidění. Navíc, čím jste ve hře dál a vaše reputace stoupá, budete se setkávat s lepšími a lepšími vojáky i bojovou technikou.

A KDE JE PŘÍBĚH?

Na rozdíl od předchozích Metal Gear her je pětka zaměřená především na hraní. Zapomeňte na nekonečné (i když výborné) cut-scény. Budete jednoduše hodně hrát, opravdu hodně a i samotným hraním posouvat děj jako takový. Délka i počet videí jsou zcela snesitelné a hlavně se na ně těšíte, protože všechny postavy a různé dějové zvraty jsou velice zajímavé a extrémně napínavé. Příběh jako takový je velice solidní (mrk, mrk), hlavní postavy i události mu dodávají ten správný náboj a vlastně nikdy nevíte, kdo lže, kdo má jakou motivaci a proč je tomu tak a ne jinak. Samozřejmě lehkou nápovědou budiž události budoucí, které jsou ale notoricky známé, akorát třeba podtržené jinými souvislostmi.

Ačkoliv je příběh napínavý a poutavý, hlavní náplní hry dle mého není!

Ovšem psát tu něco o příběhu je trochu jako nabíhat si na vidle. Jasné je, že budoucí události jsou beztak pevně dané předchozími díly, a tak nemá smysl sem psát jakékoliv spoilery a co si budeme povídat, u této hry je téměř všechno spoiler a pravdou je, že ačkoliv je příběh napínavý a poutavý, hlavní náplní hry dle mého není! Je to trochu odklon právě od velmi příběhově založených předchozích dílů a je na osobním vkusu jednotlivých hráčů, jak jim tento nový přístup sedne. Každopádně příběh tu samozřejmě existuje, je velice zajímavý, inteligentně a řekl bych i efektně vyprávěný, ovšem to hlavní představuje v The Phantom Pain hraní samotné. Proto se do jednotlivých misí budete rádi vracet, odhalovat nové věci i postupy. A to je ostatně také důvod k tomu hrát tuhle hru neustále dokola.

NADŠENÍ BEZ KRITIKY?

Není asi třeba chodit dlouho kolem horké kaše. Metal Gear Solid V: The Phantom Pain je skutečně výborná hra. Ale má i nějaká negativa? Rozhodně ano. Předně bych se trochu navezl do grafiky, která je extrémně strohá a rozhodně nedosahuje standardu současných her. O to víc je zarážející, že v případě nějaké větší akce umí na PS4 spadnout framerate z 60 fps někam pod třicet. Ačkoliv to je vždy jen na chvilku, nějak nevidím důvod, proč by tomu tak mělo být. Žádné speciální efekty ani grafické vychytávky totiž ve hře opravdu nejsou. Další drobnou pihou na kráse je pro mě střídání dne a noci, které je všechno možné, jen ne plynulé. Přechod mezi denními dobami je prostě moc rychlý - je světlo a bum, je tu tma.

i Zdroj: Hrej.cz

Někdy mi také přišlo, že vás nepřátelé vidí až za roh. Hlavně v momentě, kdy se prozradíte a když už začnete jednou pálit, což je extrémní případ, tak se nemáte šanci schovat a pak už je to jen kdo s koho. Pokud se ovšem nerozhodnete nějakým způsobem raději utéct. Popravdě řečeno to ale nejsou věci, které by vám kazily zážitek. Metal Gear Solid V: The Phantom Pain je (ne)skutečná hra. Hra, která si nehraje na to, že je realistická, ale ukazuje, že je detailní, funkční, zajímavá a především zábavná. Jde sice trochu jinou cestou než předchozí díly, ale i tím je do jisté míry dle mého názoru překonává. A ačkoli se tak možná podle někoho může podbízet širšímu publiku, titulu to svědčí. Navíc má novinka oproti svým předchůdcům tu výhodu, že se k ní budete chtít neustále vracet. A to i poté, co ji pokoříte a za normálních okolností byste disk s ní nadobro odložili.