Mass Effect 3

Po několika minutách přemýšlení a váhání, kdy se čas zdánlivě zastavil a já si připadal na prahu věčnosti, jsem učinil největší rozhodnutí, jaké přede mne kdy jaká počítačová hra postavila. Bylo to těžké a rozhodně ne bez obětí. Nesmírně epické, a přesto tolik osobní. Jak se říká, nakonec je každý sám. Myslím ale, že jsem se rozhodl dobře. To obrovské břímě je každopádně pryč. Po letech jsem dohrál sérii Mass Effect a svými rozhodnutími rozhodl o osudu celé galaxie.

Přímo v materiálech pro recenzi lidé z EA doporučují dívat se na Mass Effect 3 pohledem nového hráče. Vysvětlovat mechanismy a příběhové pozadí, nespoléhat na znalost předchozího, vnímat a hodnotit hru samostatně. Argumenty pro to jsou celkem pochopitelné. Hra přeci jen zastarává a ne každý potenciální hráč posledního dílu musel hrát ten první a ne každého by ten první vůbec bavil – byť si myslím, že na PC to rozhodně není pravda tolik jako na konzolích. Jenže lidé z EA žádají nemožné a navíc se domnívám, že jen k vlastní škodě.

Každý svého štěstí strůjce

Snažili se tomu jít naproti už tím, že recenzentská verze neumožnila nahrát postavu z minulých her. To samozřejmě zabolelo v momentech, kdy jsem věděl, že takhle to u mě zkrátka nebylo (a tím pádem budu muset trojku přirozeně rozehrát a dohrát znovu). Právě možnost přenést si dál souhrn všech svých minulých rozhodnutí a činů, špatných i dobrých, je totiž pro hru velice podstatná. Mass Effect stojí a padá s příběhem a aktivní rolí hráče v něm – nic jiného není ani zdaleka tak důležité.

I tentokrát je to silný zážitek. Některé volby jsou strašlivé a v sázce je úplně vše. V řadě případů doslova rozhodujete o tom, kdo musí ve jménu záchrany života zemřít, jak velká cena je ještě únosná, či dokonce která rasa musí zaniknout. Bez kompromisů to nejde, dobří známí budou umírat, stará spojenectví zaniknou a nová vzniknou. Jsou to obrovská a těžká rozhodnutí, ale mít takovou moc je zároveň dechberoucí. Čas malých činů ale vypršel – musíte sjednotit všechny národy galaxie, pokud chcete mít šanci.

Zážitek každého hráče se proto opět bude zásadně lišit. Třetí díl to navíc podtrhuje zajímavou možností vybrat si na začátku mezi akčním stylem hry (omezení dějových pasáží), role playingem (zlatá střední cesta) a hutnou příběhovou verzí (omezení akce). Přinejmenším pro první průchod hrou akční variantu nedoporučujeme, protože příběh a osudy jednotlivých ras opravdu stojí za to, zatímco akce samotná žádné vyložené zázraky nepředvádí.

Jediný opravdový úkol

S každým dalším dílem se Mass Effect stal o něco dynamičtější hrou a osobně se mi výsledek zamlouvá mnohem víc než směr, jakým se v rámci obdobné logiky vydal druhý díl Dragon Age. Tentokrát například zmizelo otravné těžení planet kvůli surovinám, což je jen dobře. Planety můžete prozkoumávat nadále, systém je ale svižnější a místo těžby surovin jde především o hledání artefaktů v rámci vedlejších úkolů. Do hry se nevrátí ani projížďky planetárním vozidlem, kterých už je mi líto více.

Klasických vedlejších úkolů podle mého dojmu o něco ubylo a většinu z nich představuje právě objevování planet bez přímého výsadku, které je alespoň ozvláštněno o minihru s naháněním s Reapery na galaktické mapě. Na Citadele se můžete nachomýtnout k mnoha rozhovorům, z nichž vzejde požadavek na opatření předmětu na některé z planet. Jejich nalezení znamená bonusy v podobě peněz či zkušeností, ale někdy také vojenské posílení aliance proti Reaperům.

Právě to je také hlavním měřítkem hry. Cílem je postupně získávat další a další flotily a speciální jednotky pro rozhodující útok na Reapery rozmístěné u planety Země. Přehled všech dostupných armád a ukazatel celkové připravenosti roste s každým úkolem a je jen na hráči, kdy dojde k rozhodnutí, že už je jejich síla dostatečná. Celkově jde děj přímočařeji k cíli, blížící se vyvrcholení je cítit ve vzduchu a méně je i osobních rozhovorů s jednotlivými členy týmu. V kontextu série to nevadí, jako samostatná hra by ale třetí díl mohl působit až příliš lineárně.

Něco výjimečného

Hodnocení na konci jste si jistě přečetli, takže nechoďme kolem horké kaše. Říká se, že hry obdařené devítkovým hodnocením jsou vlastně mnohdy objektivně lepší než ty desítkové. Devítku si musíte zasloužit technickou i obsahovou dokonalostí a chyby se v takových recenzích neodpouštějí. Kdežto desítku, tu stále stejně vzácnou desítku ignorující inflaci hodnocení na nižších příčkách, tu zkrátka přidělujete srdcem ve chvíli, kdy už na jednotlivých částech hry nezáleží a zůstává jen celek. A v tomto ohledu vězte, že jednotlivé části Mass Effect 3 také bez chyb nejsou.

Fakt, že jde o poslední díl série a vše již směřuje do finále, se podepsal zejména na nedostatku nových postav. Vaši společníci se rekrutují převážně z řad léty osvědčených známostí a celkově jsou méně zajímaví než v předchozím díle. Neznamená to, že byste k nim neměli vztah. Naopak jde o pocit přátelství a věrnosti v té nejryzejší podobě, jakou počítačová hra dokáže navodit. Chybí zde ale větší pestrost a známé tváře váš také přirozeně už nemají moc čím překvapit.

Pokud bych tedy skutečně měl hodnotit hru samostatně z pohledu nového hráče, jak si přejí v EA, musel bych jí nejspíš paradoxně vytknout plochost postav, které se už dávno „odhalily“, a všechny ty emotivní dialogy by mi nejspíš přišly prvoplánovité, protože bych neznal sílu vzpomínek a vztahů za nimi. A všudypřítomné odkazy na to, co se už stalo, by ve mě zase posilovaly pocit hosta na večírku, kde všichni pořád vzpomínají na něco, u čeho jsem nebyl. Jasně, že se tvůrci budou snažit prodat hru i novým hráčům. Ale ti se prostě musí smířit s tím, že na tohle představení přišli v posledním dějství.

Staří přátelé i nepřátelé

Také v bitvách narazíte na mnoho známých protivníků, objevují se ale i úplně noví. Formát relativně malých přestřelek mezi nepříliš početnými skupinami za častého využití speciálních schopností sedí Mass Effectu nejlépe a zůstává mu věrný, což je dobře. Ukazuje se to hlavně v bitvě na úplném konci, kdy je nepřátel zkrátka přehnaně moc a boj namísto radosti poprvé a naposled přináší frustraci. Obecně se bitvy ve druhé polovině hry až na různá prostředí začínají znatelně opakovat a i u zpestření, jako je občasná střelba z pozemních kanónů, bych čekal více inovace. Nemění to ale naštěstí nic na tom, že nepřátele lze vždy kosit na mnoho způsobů, jsou chytří a je to zábava.

Přesto se vám možná zdá, že i to je příliš kritiky u hry takového formátu. Do jisté míry ano, místy bychom přeci jen uvítali větší snahu přinést ještě do světa Mass Effectu další nové prvky. Dalo by se váhat, zda druhý díl přeci jen nebyl bohatší, pestřejší hrou. Ale ve výsledku je Mass Effect díky své obrovské emocionální síle povýšen nad takové problémy. Tentokrát víc než kdy jindy platí: konec dobrý, všechno dobré. Pokud jste hráli předchozí díly, je před vámi výzva galaktických rozměrů, kterou nemůžete odmítnout a která vás srazí do kolen. Vaší vzpomínkou pak nebudou opakující se souboje nebo nedostatek nových postav, ale něco úplně jiného. Co, to záleží jen a pouze na vás.

V mém případě je tou vzpomínkou hluboký, znepokojivý hukot Reaperů. Zvuk na pomezí troubení, bzukotu a hřmění, který se zařezává až do morku kostí - stejně jako celá hra. Pouhých několik vteřin zvuku toho pro mě v sobě obsahuje tolik, že by se to dalo vyprávět celé hodiny. A já nad tím celý den nemůžu přestat přemýšlet…