Mario Party DS

Jako by toho v poslední době neměl už dost, zkouší to na nás Mario a celá jeho sebranka znovu. Teprve nedávno vyšel Super Mario Galaxy, na podzim loňského roku se na český trh konečně probojoval Super Paper Mario, o dalších spinoffech, které vyšly v uplynulém roce nebo nás teprve čekají, ani nemluvě. Maria je prostě všude habaděj. No a teď je tady znovu a díky třeskutému úspěchu všech různých sbírek miniher používá právě tuto kamufláž, aby ho bylo ještě víc.

Tak trochu plno

Ne že by se Mario poprvé ocitnul ve formátu sbírky krátkých hříček. Mario Party je série s relativně dlouhou tradicí, která většinou sklidí dostatečný komerční úspěch na to, aby se vývojáři dali do tvorby dalšího dílu. Ovšem loňský a tak trochu i předloňský rok byl na obou herních platformách Nintenda takříkajíc rokem rychlého blbnutí na odreagování. To staví právě Mario Party DS do obtížné pozice. Oproti Warioware či Raving Rabbids se k tomuto pojetí zábavy staví Mario Party trošku jinak.

Hratelnost soustředná

Centrálním prvkem celé hry totiž není příběh, ale zpočátku relativně smysluplná hrací deska ve stylu Člověče, nezlob se či Monopoly. Samozřejmě, že jsou jednotlivé desky za sebou řazeny dle klasicky uhozeného příběhu o jakémsi krystalu, jehož jeden kousek jednoho večera přistál u nohou Mariovi, a o Bowserově pasti v podobě malé párty s občerstvením zdarma. Celou Nintenďáckou sebranku pozval, aby z nich dostal onen úlomek krystalu, a posléze je zmenšil do pidivelikosti, aby mu nemohli nijak ublížit. Samozřejmě, že nikdo nemeškal a všichni ihned vyrazili na cestu nyní obrovským světem zpět k Bowserově hradu. A právě v tom je ten vtip – vyrazili všichni, každý chce být hrdinou, který zachrání ty ostatní, a tak se musí rozhodnout, kdo to bude.

Celý princip tohoto centrálního prvku je naprosto typicky zaměřen na sbírání hvězdiček. Kdo jich má na konci posledního tahu nejvíc, ten je superstar a musí se postavit závěrečnému bossovi dané lokace. Hrací deska je pokryta předem danými políčky, po kterých se všechny (maximálně 4) postavičky podle hodu kostkou. Každé políčko má různé vlastnosti, buď přidá mince, za které lze kromě hvězd nakupovat také různé pomůcky či pasti, nebo vám je ubere, případně proběhne nějaká interakce s barvitým okolím (kousne vás masožravá kytka, teleportujete se na jiné políčko, atd.), nebo, a to je ta důležitá část, začne jedna z mnoha krátkých hříček.

Různá hrůza

Konečně jste tedy doskočili na potřebné políčko a ztřeštěnosti mohou začít. Miniher je zde přes sedmdesát kousků, což je poměrně vysoké číslo, navíc hojně využívají všech ovládacích možností platformy. Jsou rozděleny do několika kategorií. Občas proti vám stojí zbylí tři hráči a vy jim buď děláte naschvály, nebo před nimi prcháte. Jindy dojde na hru v týmech po dvou, kdy je třeba synchronizovat se s vaším partnerem, ačkoliv jde mimo danou hříčku o protihráče. Navíc onen motiv zmenšení známých hrdinů dal vývojářům do ruky opravdu pestrou paletu jindy obyčejných, nyní gigantických předmětů, kterou opravdu využívají, aby jednotlivé rychlíky řádně oživili.

Je sice pravda, že bez ústředního prvku herní plochy by Mario Party DS byl jednohubkou, ovšem byl by alespoň chutnou jednohubkou. Zatímco právě ona hrací deska, na které beztak strávíte více než polovinu herního času sledováním tahů protihráčů, dost kazí celkový požitek. Jde hlavně o celkovou náhodnost, způsobenou rozložením různých naschválů napříč herní plochou, kdy ačkoliv vedete se značným náskokem, můžete v posledním tahu najednou o všechno přijít, aniž by k tomu došlo vaším přičiněním. Obzvlášť stresující situace pak nastávají právě u konce, kdy se všem, jen ne vám, přímo před nosem objevují nové a nové hvězdičky, jen co seberou ty předcházející. Všechna strategie tak bere za své a ze hry se stává frenetická honička.

Opravdová párty

Vše se zlepšuje při hře s živými oponenty, kterým nepadají tak nesmyslně často vysoká čísla a nemají tak podezřele často štěstí na náhodné objevení se hvězdičky přímo před nosem. To také platí u jednotlivých miniher, jejichž už tak dost vysoká zábavnost stoupá spolu s počtem zúčastněný živých hráčů. Má to jedinou chybičku – hra neobsahuje online multiplayer, ani možnost hry více hráčů na jediném handheldu. Musíte se tak spokojit s lokální hrou více hráčů. Dalším přídavkem prodlužujícím životnost hry jsou režimy Party Mode, kde si můžete všechny vlastnosti hry v kampani - normálně na pevno nastavené - upravit, Minigame Mode, v němž si můžete užít jednotlivé hříčky jen tak, nebo podstoupit několik prakticky stejných soutěží v co největším počtu vítězství v minihrách. A nakonec Puzzle Mode, kde se minihry ani herní deska vůbec neobjevují, naopak jde tak trochu o jiné puzzle hry.

Takže s kocovinou i bez, Mario Party DS je trochu jiná pařba než Warioware nebo ztřeštění králíci. Zdaleka nespoléhá pouze na rychlé hříčky, ačkoliv v kontextu Nintenda DS právě tato část celého produktu přebíjí minihry v posledních Raving Rabbids. A to je taky největší kámen úrazu. Náhoda zde hraje až příliš velikou roli, což dokáže řádně pocuchat nervy a znepříjemnit hraní, a absence online multiplayeru tomu také moc nepomáhá. Mario Party DS je zajímavá koupě, pokud se chystáte na autobusový zájezd klubu fanoušků Nintenda, ovšem pokud si plánujete ukrátit čas v MHD, zkuste raději něco jiného.