Madagaskar 2: Útěk do Afriky

Další hra podle filmu, opět podle animáku, opět pro děti a opět diskutabilní. Ovšem ne diskutabilní v tom smyslu, který se vám pravděpodobně vybaví. Totiž, druhý Madagaskar je dobře hratelný, je hezky barevný, není příliš zabugovaný a vůbec docela patřičně funguje. Kde je ale zmiňovaný prostor k diskuzi? Madagaskar 2: Útěk do Afriky je ‚velká hra‘, striktně poskládaná z kvanta miniher. A jak už to u podobných projektů bývá, minihry se brzo začnou opakovat a zkušeným hráčům přejídat. Ovšem, jak známo, malé děti mají nebeskou trpělivost a opakování zábavného jim obvykle vůbec nevadí. Děti se rády dívají na pestrobarevné veselé postavičky, které dělají srandu. A jsou ještě raději, když pestrobarevné veselé postavičky mohou ovládat a srandu dělat s nimi.

Celá ta sranda – jak už bylo naznačeno – spočívá v minihrách. Jednotlivé minihry jsou k sobě přiraženy velice nahusto. A to tak, že je odděluje většinou jen krátká enginová animačka, ve které vám král Jeliman poví, co máte zrovna udělat. Ze sekvencí přímo čiší snaha autorů co nejlépe vystihnout původní animaci a vůbec celý styl, jímž disponuje filmová předloha – hrdinové, kteří se roztomile (ne tak docela) natřásají a srandovně (ne tak docela) máchají končetinami, sebevědomě pronášejí vtipné (ne tak docela) hlášky ústy původních dabérů. Nutno ale uznat, že vytípnuté momenty z prostřihů do jisté míry opravdu vypadají jako ‚típance‘ z filmu. Alespoň pokud na ně nahlížíte z větší vzdálenosti. Filmeček vás tedy vždy uvede do minihry, kterou pokaždé odehrajete s jednou z postaviček (nechybí nikdo, ani oblíbení tučňáci); každá z nich umí něco jiného, má jiné pohyby či speciální útoky.

Přitom miniher je spousta, čtyřiadevadesát, rozložených do třinácti kapitol. Bylo by bláhové představit si pod tímto číslem stejný počet unikátních typů zábavy. Je zde pouze několik forem, které se samozřejmě opakují, jen jejich náplň je pokaždé jiná – jednou budete kopat do fotbalových míčů, jindy zase do zavazadel. Najdou se však i výjimky, kdy si sem tam zahrajete i něco unikátního, s příběhem spřaženého, co se ve zbytku hry už neobjeví, nebo objeví jen párkrát. Obsah miniher tedy pochopitelně ovlivňuje příběhová linka, která zde sice není příliš pevná, ale naoplátku lze tvrdit, že je přibližně stejně nosná jako příběh ve hrách o Harry Potterovi. S rozdílem, že do Madagaskaru příběh není tak násilně naroubován, jako tomu je u slavného čarodějnického učně. Naopak poměrně zlehka a stravitelně formuje herní zážitek, za což tvůrcům patří pochvala.

Děti jsou nenáročné, rády odpouštějí.

Je jasné, že graficky se nejedná o žádný zázrak, i když propadák to taky zrovna není. Podstatnější je však zmínit práci kamery, která v podobných hrách poněkud pokulhává. Pózujícího lva Alexe sice kamera miluje, ale s vámi si žádný románek rozhodně nezačne. Tedy, ne že by se to nedalo hrát, jen vás zkrátka sem tam nakrkne, když zrovna nevidíte, kam skáčete. Novodobý Tomb Raider to má podobně – občas vás natočení pohledu rozhodí, zato jindy s ním v pohodě a v míru vycházíte.

Občas zarazí poněkud nesmyslné úkoly. Ale moment… V dětském světě přece neexistuje smysl. Tedy alespoň ne takový, jak jej chápou dospělí. ‚Dětský‘ smysl mluví sám za sebe – jaký má smysl, že teď hrošice Glorie skočí do vody? Takový, že zkrátka do té vody skočí! Proč by taky neměla? Ryzejšího smyslu není. Tápete? A tak je to správně, protože pravděpodobně nejste děti. Proto není úplně jednoduché vytvořit hru pro děti podle jejich vlastních ‚požadavků‘. Madagaskar by mohl být víc než jednoduchou dětskou hříčkou, on ale zřejmě nechce. Chce být pro děti, a děti složitosti nemají rády. Děti si rády zaskotačí spolu se svými oblíbenými postavičkami a víc nepožadují. Jsou to nenáročné bytosti.