Mad Max

Máte auto. Nemáte auto. Máte auto. Máte lepší auto. Nemáte auto. Máte nejlepší auto. Právě jste si přečetli kompletní děj celé této hry. Už teď je vám snad jasné, že tu o něj příliš nejde. Podobně jako si filmaři Šíleného Maxe vystačili s jedinou velkou honičkou, občas naředěnou minutovým povídáním, i vývojáři ze švédského studia Avalanche vsadili vše na jednu kartu. A doufali přitom, že se trefí do černého. Výsledek ale působí nadmíru rozpačitým dojmem. Na jednu stranu nedodělaně, na tu druhou je zase velmi okouzlující. Mad Max je hra plná protikladů a jen těžko se hledají slova, která by toto rozkročení mezi dvěma světy dokázala správně pojmout.

POUŠŤ MÁ TISÍCE PODOB

Začněme tím lepším. Už na první pohled vás musí zaujmout grafické zpracování. Ne snad, že by ždímalo z konzolí a počítačů poslední procenta výkonu, ale má svůj nezaměnitelný styl a líbivé obrázky, které si můžete prohlédnout v galerii nad tímto textem, tu pořídíte doslova na každém kroku. Přitom, naprosto paradoxně, nejčastěji se ve hře budete dívat "jen" na širou písečnou pustinu, kterou občas zvrásní skalnatý útvar nebo podivné konstrukce lidského původu. Povedené panorama a virtuální nebe nad vámi pomá dotvářet neopakovatelný dojem pozitivně laděné prázdnoty a zmaru, přesně padnoucího k franšíze Šíleného Maxe.

Inspirace posledním filmem je víceméně povrchní.

Co se stylizace týče, hra si v devadesáti procentech případů bere inspiraci z posledního filmu. Je tím pádem rozhodně lepší se na něj před samotným hraním minimálně mrknout, abyste věděli, do čeho jdete. Inspirace je to však víceméně povrchní, ve stylu: "Ve filmu byla auta s ostny na kapotě, tak je tady budeme mít taky, protože tam vypadala cool." Auta vypadají samozřejmě cool i ve hře, stejně jako všemožná další vozidla, která na své pouti pustinou potkáte. Chybí jim ale jakýkoliv důvod existence. Ve výsledku z jejich přítomnosti získáte takový dojem, že jsou ve hře, protože byly ve filmu, tečka. To samé platí i o vylepšování vašeho vozidla, za jehož volantem strávíte drtivou většinu herního času. Můžete si na něj sice navěsit různé upgrady, které vám tu méně, jindy více zvednou základní statistiky jako rychlost, odolnost a podobně. Jejich efekt je ale hodně diskutabilní a spíše se rovná hodně slabému placebo efektu, kdy vy sice vidíte větší čárku ve statistikách, ale na samotném autě se vám přidají dvě železné trubky. Pocit uspokojení se jaksi nedostavuje ani u finálních upgradů, kdy snad kromě rychlosti a ovladatelnosti nelze poznat rozdíl od předchozí verze. A to je u hry, která se prakticky celá točí kolem vašeho auta, hodně smutné.

KROTITEL ŽELEZNÉHO MONSTRA

Velkým pozitivem je samotné ovládání auta. Ne snad, že by zde bylo využíváno něčeho revolučního, ale z každého protočení kol v písečných náspech je cítit váha vašeho vozidla a to, jak zabírají všechny koně pod kapotou. I při nárazech a jiných kaskadérských kouscích se budete cítit, jako krotitel železného monstra, kterému někdo náhodou přidělal čtyři kola a řekl: "Jeď!" Perfektní dojem dotváří nezbytné zvuky, kdy při zařazení každé z rychlostí cítíte klokotající převodovku, burácející karburátor a neposedný výfuk, z něhož pravidelně odpadávají ohnivé chuchvalce splodin.

Průšvih však nastává, když z auta vystoupíte. Vaše vozidlo má svůj charakter. Max nikoliv. Jde o prototyp generického akčního hrdiny, který se tváří za všech okolností drsně, cedí přes zuby rádoby drsné hlášky a co je vůbec nejhorší – ani v jednom momentě vás nenapadne, že by jakkoliv zapadal do zdejšího světa, nedejbože, že by byl jeho neodmyslitelnou součástí. Ani Mel Gibson v původním filmu z roku 1979 neměl kdovíjak propracovanou osobnost, o Tomu Hardym v letošním restartu série ani nemluvě. Herní Mad Max ale není šílený. Nežije svůj život na max. Je pouze, bohužel, zapomenutelný. Je opravdu zvláštní, že se v Avalanche spokojili s tak hloupě vymyšleným hrdinou, kterého necharakterizuje zhola nic. Lépe na tom nejsou ani ostatní postavy, z nichž zdaleka nejzajímavěji působí hlavní záporák, ovšem pouze proto, jak chabou záminku k celému svému "záporačení" má. Ostatní tu prostě jsou. Nic neřeší, po ničem v zásadě netouží. Zadávají vám nezajímavé a svět (ani lokální oblasti) nijak neovlivňující úkoly a jejich existence se dá smrsknout na takřka bezedný pytel šrotu - zdejšího platidla.

HLEDÁNÍ ZÁBAVY V POUŠTI

MALÁ NOČNÍ HUDBA

Zdejší soundtrack stojí za starou belu. Buď hudba nehraje v některých částech vůbec, nebo je zbytečně potichu a nedovede nijak ovlivnit váš zážitek. Máme však řešení. Stačí si ke hraní pustit soundtrack z nejnovějšího filmu a náhle má vše šmrnc, exploze jsou dramatičtější a přetlačování s jinými auty dynamičtější. Proč tvůrci nepoužili alespoň variaci tohoto soundtracku? Kdo ví...

Samotné úkoly se zde dělí na tři typy. Základní příběhové mise se ještě dají snést. Jejich náplň je poměrně variabilní a lze říci, že vás neustále posouvají dopředu a v jinak velmi plytkém ději. Až budete ale ve vedlejších misích podesáté čistit stále stejně vypadající skrýš banditů, případně na vlastní pěst brouzdat po krajině a hledat šrot nebo zbavovat jednotlivá území poměrně rozsáhlé mapy stále stejných symbolů moci vašich nepřátel, index zábavnosti půjde rapidně dolů. Nabízí se srovnání s aktuálním Metal Gear Solid V, kde se rovněž můžete dostat velmi snadno do smyčky plnění stále stejných úkolů. Jenže ty se mohou různě měnit v závislosti na vašem vybavení a zvoleném postupu. Zde jdete vždy rovně a likvidujete nepřátele. Maximálně na chvilku odbočíte, abyste získali zapadlý kus šrotu. Téměř všechny schopnosti vaší postavy jsou dostupné hned od začátku, tudíž zde není ani radost z používání nově osvojených triků. Problém částečně tkví i v tom, že vy zkrátka musíte tyto vedlejší aktivity plnit a pojem "vedlejší" tím pádem ztrácí smysl. Bez nich si totiž nemáte šanci našetřit dostatek šrotu na pokročilé upgrady, nutné pro zvládnutí finálních oblastí, kdy proti vám budou stát obrněná vozidla a opravdu hodně naštvaní řidiči.

Celkový dojem je přibližně stejně báječný, jako když se vám do úst zatoulá zrnko písku.

Nedá se přitom říci, že by Mad Max neoplýval některými poměrně vydařenými nápady, jejichž zahrnutí bychom si nechali líbit v libovolné open world akci. Váš společník v zadní části auta, kterého získáte na samotném začátku, je nejen dobrým komediálním odlehčením, ale také spolehlivou náhradou za sledování nahrávacích dialogů. Právě on za vás vystřeluje přitahovací kotvu a hází výbušné oštěpy a dokud se na korbě nepostaví a není znovu připraven k akci, tak můžete drtit tlačítka, jak chcete, k ničemu vám to nepomůže. Drobnost, ale potěší. Také odlétající písek od hrabajících kol vypadá skvěle a různé další částicové efekty, například ve chvíli, kdy vjedete do bouře nebo jen obyčejného dýmu za valícím se konvojem, dají grafickým labužníkům důvod si pořádně pošmáknout. Jenže každý takový dobrý nápad nebo skvělé zpracování je vždy sraženo k zemi nějakým nedodělkem, v horším případě dokonce znatelným nezájmem autorů dostatečně vybrousit určitý prvek tak, aby z něj byl skutečný diamant. V krátkých doušcích je možné v herním Šíleném Maxovi najít nemalé zalíbení. Celkový dojem je ale přibližně stejně báječný, jako když se vám do úst zatoulá zrnko písku.