Name: Lost Planet: Extreme Condition
Item: Lost Planet: Extreme Condition
Rating: 7
Author: Ulrik_

Reklama

Původně jsem chtěl napsat, že to není tak jednoduché, ale ono to tak jednoduché víceméně je. Lidstvo se vydalo kolonizovat vesmír a jedna z nových výsp homo sapiens se nachází i na planetě jménem E.D.N.III. Nejde říct, že by šlo o nějaký vysněný ráj. Teplota dosahuje hladin, kdy mrzne i krev v žilách, počasí nesvědčí nejen organismu, ale ani technice, a jako vrchol všeho předešlí nájemníci nehodlají své útulné hnízdečko opustit bez boje. Nájemníky je rasa pseudohmyzích Akridů. Nastává tak tvrdý boj člověk vs. planeta vs. Akridé. Jenže když jsou někde tak vzácné nerostné suroviny, jdou obavy o lidské, nedejbože hmyzí (v případě ekologů) životy stranou. Hlavní hrdina, Wayne, je spolu se svým otcem členem žoldnéřské skupiny, která má za úkol eliminovat hmyzí aktivity v regionu. Jenže původně klasicky probíhající mise (sem tam pár mrtvých lidí a tuna brouků) se příchodem obrovitého monstra Green Eye mění na zběsilý úprk „zachraň se kdo můžeš“, v němž Waynův otec zachrání syna za cenu vlastního života a ten milosrdně ztratí vědomí a paměť. Ovšem to, že mu hmyz vydělal sirotčí důchod, si pamatuje dobře a za pomoci svých zachránců, kšeftujících „na volné noze“, vyráží na cestu za pomstou.

Vyšel jsem a strnul při pohledu na tu nádheru. Škoda, že jsem přitom zmrzl.

Lost Planet: Extreme Condition je hra jejíž původ leží v končinách, kde rostou samé Xboxy, a proto se nesmíte divit, když na vás xboxí gamepady a ovládání budou vykukovat z každého koutku interfacu. Zpočátku trochu trvá, než si hráč zvykne na dvojí popisky v tutorialu, ale jde opravdu jen o pár minut. Samotná konverze dopadla na jedničku a při ovládání myší si není na co stěžovat, smrt kolem sebe šíříte jedna báseň. Lost Planet je čistokrevná third person střílečka, která se nesnaží si hrát na něco jiného, což je sice dobře, ale při svém snažení si sama naháže pár slušných klacků pod nohy. Ale o tom až později.

Co vás první udeří do očí je grafika. Je úžasná, nádherná, krásná, dechberoucí... přidejte libovolný počet superlativů. Už v tutorialu, kdy likvidujete polétavé Akridy, si přijdete jak v akční pohádce a ve chvíli, kdy se zjeví Green Eye, nestihnete valit svá očka. Jak jste si do této chvíle přišli všemocní, rozstřelujíc veškerý hmyzí odpor na drobné kousky, nyní poznáte, že jste jen takový malý neškodný sapiens, když se kolem vás vše bortí a kdysi mocný bojový oblek je jen lehce zmačkatelná plechovka. Podobný efekt má i první výlet do zasněžené pustiny, kdy skrz občasné poryvy větru nesoucí s sebou kvanta sněhu není vidět na krok a z vánice začnou vyskakovat první Akridi.

Se zimou a mrazem souvisí klíčový prvek systému Lost Planet. Prostředí je natolik nehostinné, že de facto neustále umrzáte k smrti. Před osudem lidského nanuku vás zachraňuje oblek, který využívá energie T-Gen, aby vás udržel v teple a zároveň léčil vaše případná zranění. Jenže T-Gen neustále ubývá a hlavním způsobem jak energii dočerpat je vyextrahovat ji z těla mrtvého protivníka. Dá se říci, že i kdybyste chtěli nebohé brouky ušetřit, nemůžete. Jejich smrt je váš život a vy jste vlastně takový energetický vampýr. Druhou šancí jak „se dobít“ jsou po úrovních rozmístěné energetické sloupy, které ale nějakou dobu trvá zaktivovat. Když se nic neděje, je to práce na takových dvacet sekund, ale aktivovat modul uprostřed líté řeže, kdy sestřelujete nalétávající hmyzáky, občas musíte přenést intenzivní palbu na pozemní monstra a energie stále ubývá, to je už pravá adrenalinová jízda.

Střílej, střílej. Poslouchej svého pána.

Přiznejme si to – právě jsem vám popsal veškerý obsah Lost Planet. Jdete a střílíte vše, co se pohne, abyste následně mrtvolku zrecyklovali a měli dost energie na zabíjení dalších. T-Gen nahrazuje životy, když utrpíte zranění, odečte se vám energie, jíž oblek spotřebuje na vaše uzdravení. Samotný příběh je bohužel v Lost Planet tak trochu nadbytečný. Cut scény jsou sice graficky působivé, ale vinou klišé a naprosto plochých charakterů odříkávajících tristní dialogy jde jen o jakousi výplň mezi masakry. Wayne je sice rozhodnut vyhlazovat Akridy, ale když mu je řečeno „tihle sněžní piráti jsou naše konkurence“, nedělá mu problém pozdvihnout zbraň a masakrovat pro změnu příslušníky vlastního druhu.

Ano, k broukům přibudou i piráti, ale musím říci, že veškeré intenzivní zážitky spadají do sféry boje s původními obyvateli. Pokud pomineme vizuální stránku věci (Akridé jsou prostě impozantní a působiví), lidské protivníky sráží umělá inteligence. U hmyzu je naprosto jedno, že praktikuje taktiku „vidím, útočím“, ono mu to stačí k tomu, aby vám sem tam slušně zavařil. Ale když vojáci jen tupě zírají jak odstřelujete sniperkou jednoho kolegu za druhým, případně v boji praktikují taktiku „schovám se, uskočím, vystřelím, vylezu, nechám se zastřelit“, působí to dosti divně. Naopak brouci vám nabízejí občas vpravdě až filmové sekvence, kdy kličkujete mezi pěti zuřícími monstry, schováváte se do výklenků a snažíte se vmanévrovat do pozice, kdy můžete nasypat olovo do jeho Achillovy paty (tu má každý druh a vyznačuje se světelným pulzováním).

S tím bohužel souvisí i poměrná jednoduchost a stereotypnost hry. Jakmile se naučíte monstra střílet do těch správných míst, často není problém projet lokací jak nůž máslem až k závěrečnému bossovi, kterého sundáte stejnou taktikou – zaměř se na kritické místo, vyhni se jeho opakujícím se pohybům a máš vyhráno. Navíc po čase prostě ta nekonečná akce unaví. Znovu likvidujete stejné hordy, znovu jen střílíte a postupujete v naprosto lineárních misích (opravdu, ani hernímu bloudiči, jako jsem já, se nepodařilo ztratit). Cut scéna – blabla – zabij všechny, na které narazíš.

Jsem krásná, ale prázdná, koupíš mi drink?

A tak jako mají Akridé svou Achillovu patu, má ji i samotný Lost Planet. Omrzí se a začne nudit. Sebenádhernější podoba světa se zají, když stále jen tisknete tlačítko myši a veškerá invence z vaší strany spočívá v tom, po které straně cesty půjdete. Lost Planet rozhodně není špatná hra, minimálně na dvě až tři hodinky skvěle zabaví, ale dál zjišťujete, že už nemá co nového nabídnout. Asi to tušili i vývojáři, a tak se celková herní doba pohybuje kolem šesti hodin, což rozhodně není mnoho. Vizuální nádhera je navíc vykoupena poměrně krvavými hardwarovými nároky, na plné vychutnání vší té krásy je třeba mít asi už 512 MB grafiku a 2 GB RAM (a to jsem testoval DirectX 9 verzi). Užijte si tedy těch pár hodin adrenalinové akce v působivých kulisách, ale nečekejte, že vás Lost Planet: Extreme Condition poznamená na delší dobu.